Jaké je jezdit celou tour s Dymytry a dělat jim neoficiálního fotografa? Jak se k tomu může člověk dostat? To vše a mnohem víc nám pověděl Martin Procházka, který má vášeň a cit pro focení i rockovou muziku jednoduše v genech. Posuďte sami a přečtěte si tento rozhovor.

 

Martine, jsi neoficiálním fotografem skupiny Dymytry.  Pověz nám, jak se k tomu osmnáctiletý kluk jako ty dostane? A proč zrovna Dymytry?

Poprvé jsem o Dymytry dozvěděl v 16 letech, když mi o nich řekla kamarádka. Pustil jsem si pár písniček a dost se mi to líbilo, tak jsem je pustil i tátoj a po pár týdnech už jsme byli na koncertě. Už nějakou dobu předtím jsme jezdili s jednou zábavovou kapelou. Točili jsme pro ně videa a já fotil. Tak jsem si samozřejmě neodpustil vzit si foťák i na Dymytry. Táta s mamkou se na koncertě seznámili s prodavačkou jejich oblečení Věrčou a ta nás pak seznámila se zbytkem kapely. No a na menším festivalu v Hořepníku u Pelhřimova jsme se dohodli s kapelou,  že začneme provozovat kanál Dymytryrodinaoffical na Youtube.

Jak velký krok je k oficiálnímu fotografovi této skupiny? Měl bys o to zájem?

Zájem to bych opravdu měl. Ale je tu i spousta jiných, zkušenějších a šikovnějších fotografů, takže i kdyby se mi toto mělo někdy splnit, čeká mě ještě hodně dlouhá cesta a hodně vyfocených fotografií. Ale zatím mi vyhovuje i toto. Díky focení pro Dymytry jsem poznal spoustu skvělých lidí a dostal jsem se do společnosti, která je například mým vrstevníkům úplně cizí.
 
Pojďme si povídat o Dymytry. Můžeš nám prozradit něco ze zákulisí? Určitě s nimi trávíš hodně času. Jací jsou Dymytry? Jste dobří kamarádi?

Kluci z Dymytry jsou strašně pohodoví. Popovídáte si s nima i o úplně normálních věcech. Hlavně se mi líbí jejich smysl pro humor, člověk se s nimi nenudí.

Mluví ti hodně do focení? Nebo nechávají si schválně něco zaznamenat nebo radí, na co se máš zaměřit?

U focení mi nechávají naprostou volnost. Můžu si dělat co chci a jak chci. Tak to mám rád.

Pokud se nemýlím, tak jezdíš celé turné nebo alespoň jeho velkou část. Jaké to je fotit na každé štaci a přicházet stále s originálními snímky? Kolik fotografií přibližně nafotíš za jeden koncert?

Ne vždy se zadaří příjít s něčím originálním, ale to je si myslím úplně normální. Za koncert nafotím 300-400 fotografií jak kdy. Z toho pak musím vybrat jen pár nejlepších a zveřejnit. Je to práce na několik hodin, člověka to musí bavit.

A je nějaká historka nebo věc, která tě v rámci fotografování a celkově objíždění koncertů překvapila? Něco, co jsi opravdu nečekal?

No tak jedna opravdu vtipná historka by tu byla. V Lidči u Vsetína jsme byli na takovém menším festivale, kde Dymytry hráli. No a jelikož bylo hodně času tak jsme si s klukama šli zahrát fotbal na hřiště, které bylo hned vedle. Když už jsme chtěli končit, tak při rozhodujícím golu na mě běžel s míčem Protheus. Já se rozběhl proti němu, sklouzla se mi noha a kopnul jsem ho tvrdě do kolena. Poté Protheus odbelhal ze hřiště se slovy „Ty vrahu!!“ Do teď si na to občas vzpomene a to jsme mu na omluvu darovali flašku vína. Myslím, že mi to nikdy nezapomene.

A jsou nějaká místa, kam jezdíš opravdu rád? Kde víš se stoprocentní jistotou, že tam pořídíš skvělé fotky?

Rád se vracím ůplně všude, ale opravdu nejradši mám letní festivaly, konkrétně Magmafest v Jihlavě, The legends rockfest v Hořicích a spousta dalších. Na venkovních festivalech se mi fotí skvěle.   

Co je pro tebe ve tvé práci největší pochvalou? Jaké máš pocity, když zveřejňuješ nový materiál?

Největší pochvalou je pro mě prostá pochvala od kohokoliv. Jaké mám pocity? Jsem rád, že mám za sebou další kus práce, kterou jsem dotáhnul až do konce.

Kdy jsi začal s fotografováním a čím tě fascinovalo a nadchlo? Určitě tě hodně podporují i rodiče, je to tak? Učil ses od nich?

Se samotným focením jsem začal ve 13 letech, kdy mě kamarádka poprosila, jestli bych jí nevyfotil. Focení mě fascinovalo hlavně svojí propracovaností a nekonečnými možnostmi. Rodiče mě podporují to ano, hlavně po stránce finanční, jinak s fotoaparátem a se vším okolo se učím sám. Samozřejmě se snažím zjišťovat, co se lidem líbí a co ne a snažím se tím řídit.

Máš, co se týče fotografování, nějaké vzory? Nebo někoho, kdo tě inspiruje?

To mám. Jedním z nich je fotograf Formule 1 Jiří Křenek. Dalšími jsou páni fotografové, se kterými se setkávám na koncertech. Hlavně páni Mirek Valenta, Jan Švanda a Josef Beník.

Na závěr se zeptám, co je tvůj fotografický sen? Kde se vidíš za deset let? Chceš se stále věnovat reportážní fotografii nebo tě to táhne i jiným směrem?

Mým snem je fotit velké koncerty, v arénách, vyhlášených sálech a tak dále.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho krásných snímků!

Zdroj foto: archiv Martina Procházky
Více informací a fotek: www.facebook.com/MartinProchazkaPhotography a http://prochyfoto-video.blog.cz/

( 3 hlasů )

< Předchozí		Další >