Dívky jsou ve své podstatě stejné u nás jako ve Spojených státech. Měla jsem zprvu lehké obavy, že dospívání amerických dívek bude nám zcela cizí, ale až na zcela jasné kulturní rozdíly, které vycítíme, je tu dobrých 80 – 90 procent všeho naprosto shodných.

Společenská atmosféra je rozdílná v detailech, ale životní styl velmi podobný tomu dnešnímu, jsme měly i my jako devadesátková mládež. My měli diskotéky, večírky a alkohol, rozpory s rodiči a byly jsme více vystavované sexuálnímu násilí. Naše dcery mají sociální sítě, trápí je úzkosti a jedna věc, která u nás zatím není, ale v knize je často zmiňována jako zlomový okamžik pro dnešní mladé dívky. Střelba na školách. Parkland.

A ano, zkusila jsem si dát jen pojem „střelba na školách v USA“ do Googlu, abych pochopila, že tento problém je skutečně vážný a lze ho považovat za pádný důvod k obavám. Umím si velmi dobře představit, jak kvůli tomuto riziku křehne psychika dospívajících. Chtě nechtě jsem si představovala, jak bych reagovala a cítila, kdybych byla dnes mladá.

Na druhou stranu jsem vycítila i ohromnou radost ze života, mládí a pocit celého života před sebou. Znovu se rozpomenula na temné stránky dospívání a přecitlivělého vnímání světa kolem.

Kniha se spojuje do CELKU, který nám dává přehled odlišností našeho mládí, i mládí našich dětí. A zároveň množství společných vjemů a reakcí.

A příběhy dívek? Obyčejné, smutné. Veselé s happyendy. Typické. Zázračné, kdy drsné prostředí vysoustruží nesmírně silné mladé lidi.

„Když budu tlustá, třeba mě chlapi nechají na pokoji…“

„Ztráta panenství na druhém stupni byla v devadesátých letech považována za známku vyspělosti.“

„Má generace neměla neustálý přísun informací o globálních krizích, teroristických útocích a hrozbách pro životní prostředí. Dcera a její kamarádi slýchají každý den o něčem traumatickém. Bojí se, že se ve škole bude střílet. Život je pro ně složitější.“

„V prvních deseti letech terapeutické praxe jsem se nesetkala s klientkou, která by se řezala nebo pálila… V devadesátých letech nepříliš častý jev…“

Ochutnávka témat by mohla pokračovat. Můžeme ale vidět rozdíly. Co my jsme neznaly, to se dnes vyvíjí, viz různé způsoby sebepoškozování, stres z okolního světa. Co my jsme znaly a chtěly před tím třeba své dcery ochránit, sexuální zneužívání, brzký začátek intimního života a alkohol, to se pomalu ze společnosti vytrácí.

Společnost je jedovatá, náročná, omezující – a právě různé formy sebepoškozování a psychických problémů jsou majákem, který na to upozorňuje.

V závěru jsem si uvědomila, jak moc jsou v dnešní době potřeba terapeuti pracující s traumatem. Trauma v sobě neseme téměř každý. A není jednoduché se s ním vypořádat a nepředávat dál nemocné vzorce. Člověk, který nežije plnohodnotný život nemůže přispět ke zdravé společnosti.

A u dospívajících dívek je toto uvědomění mnohonásobné.

Zalitovala jsem však, že podobná k niha není i na chlapecké téma. Uvažovala jsem často, jestli chlapci to neměli dříve jednodušší a dnes naopak obtížnější.

O autorkách:

Sara Pipherová Gillamová, spisovatelka, pedagožka pracuje jako šéfredaktorka časopisu Exchange, který se zaměřuje na předškolní pedagogiku.

Mary Pipherová, kulturní antropoložka, klinická psycholožka zaměřující se na ženy, léčbu traumatu a dopady kultury na duševní zdraví. Je nazývána „kulturní terapeutkou“ své generace.

V češtině vyšlo ještě: Ženy plují na seber (Alferia, 2020)

Hodnocení: 100 %

www.alferia.cz/ofelie-podruhe-12459/

( 0 hlasů ) 

< Předchozí		Další >