Plynutím času ve filmu se v minulosti zabývala řada tuzemských badatelů: neznámější je rozhodně úvaha Jana Mukařovského, napsaná ve 30. letech, z pozdějších lze zmínit aspoň studie Stanislava Ulvera nebo Heleny Bendové, otištěné v odborném časopise Iluminace. Nyní se můžeme začíst do knihy Mary Ann Doaneové ZROZENÍ KINEMATOGRAFICKÉHO ČASU. 

Autorka (na snímku), jež zanedlouho oslaví sedmdesátiny (narodila se v roce 1952), je spojena s Kalifornskou univerzitou v Berkeley a v minulosti sepsala několik genderově zaměřených publikací, které do češtiny dosud nebyly přeloženy – např. eseje o feministické filmové kritice, o ženských filmech 40. let. K jejím nejnovějším pracím náleží spisek o osudových, muže ohrožujících ženách (Femmes fatales), kde feminismus propojila s filmovými teoriemi i psychoanalýzou. Přiznávám, že raději bych se začetl do tohoto svazku, který prozrazuje, co nyní vládne v univerzitním prostředí, nežli do právě vydaného Zrození kinematografického času (které v originále vyšlo před bezmála dvěma desetiletími a kapitoly z něho byly zveřejněny časopisecky ještě dříve).

Kdo si v této knize s chutí počte?
Zrození kinematografického času, spolehlivě přeložené Miroslavem Petříčkem, je totiž notně výlučné, čtenářsky náročné (či přímo nezáživné?), pro běžného filmového fandu stěží upotřebitelné i spolykatelné. Osloví snad jedině toho, kdo se rád hrouží do prastarých němých filmů z úsvitu kinematografie a oddává se přemýtání, jak dávní tvůrci řešili otázku času a zda si ji vůbec uvědomovali. Doaneová vychází od fotografie, u níž se už dávno postřehlo, že sice oproti jakémukoli předmětu nedokáže abstraktum (jakým je čas) zachytit, i když z gest, mimiky a postoje zachycené osoby lze vytušit čas jednou provždy zastavený, jakoby zakletý v neměnném okamžiku.

První pohyblivé obrázky, pokud tvořily jeden nepřerušovaný záběr, zprostředkovaly určitý časový úsek, stále znovu a znovu reprodukovatelný. Pokud se záběry skládaly do složitějších celků, již bylo možné s časem takříkajíc kouzlit: bylo možné jej zrychlit překlenutím vypuštěných úseků i zpomalit zahuštěním do statického okamžiku nazíraného z různých úhlů, dokonce dosáhnout pohybové iracionality, pokud se film promítal pozpátku (a na tom už Jan Kříženecký založil skoky do vody a z vody).

Doaneová se ovšem nevšímá jen filmu, ale také odrazu časových kruhů v próze i poezie, v technice a přírodovědě, také v psychoanalýze. Podniká obsáhlé výpravy do časů předcházejících vynálezu filmu (ten se datuje od prvních projekcí bratří Lumièrů v roce 1895). Zmiňuje i Mareyovy pokusy s fotografickými snímky pořízenými v tak rychlém sledu, že zprostředkovávaly iluzi pohybu a s ním souvisejícího času). Dokonce jsou otištěny příslušné obrázky s Mareyovými záběry.

Jak před 120 lety lidé vnímali výdobytky nejmodernější techniky?
Doaneová v prvních kapitolách obšírně načrtává myšlenkový obzor na přelomu 19. a 20. století, kdy se umělci i vědci musely vyrovnávat s novým záznamovým a vyjadřovacím prostředkem. Film totiž směřoval k samostatnosti, prokazoval, že jej nelze spojovat ani s literaturou, ani s divadlem, ani s výtvarným uměním, neboť se v rámci doposud uznávaných uměn postupně emancipoval.

První filmové záznamy – zvláště ty dokumentární – nehnutě a jakoby lhostejně zachycovaly drastické události, dnes sotva představitelné, ve své době však fascinující jak samotným médiem filmu, tak zaznamenanou událostí, mnohdy odkazují k nejmodernějším technickým vynálezům: třeba se jednalo u usmrcení slonice-zabijáka elektrickým proudem (1903) nebo scény poprav k smrti odsouzených lidí. Autorka tu podrobně rekonstruuje i vnímání těchto filmů tehdejším publikem. Paradoxně těmto tragickým „hrdinům“ film zajistil takříkajíc život věčný, když umožnil do nekonečna opakovat jejich poslední okamžiky na tomto světě.

Cesta na Měsíc

Oceníme, že řadu autorů, na jejichž knihy se Doaneová odvolává, známe i z českého překladu (Deleuze, Barthes, Kracauer, Lévi-Strauss, Benjamin, Freud). Také si uvědomíme, že v raných kinematografických představeních se projekční přístroj poháněl ručně klikou, takže promítač mohl dle libosti dění zrychlovat či zpomalovat, ale také musel řešit případnou únavu svalů či šlach. Avšak uváděné názvy filmů - respektive české překlady těch anglických - ne vždy odpovídají skutečnosti, i když chápu, že zmiňované snímky se u nás většinou neuváděly. Některé z nich však mají zavedené české pojmenování (třeba u takového Mélièse jsou tituly známy, takže si na straně 166 opravte: správně je Cesta na Měsíc – na snímku).

Mary Ann Doaneová: Zrození kinematografického času. Modernita, náhodilost, archiv /edice Myšlení současnosti/
Přeložil Miroslav Petříček
Vydala Univerzita Karlova v nakladatelství Karolinum, Praha 2021. 310 stran.

Hodnocení: 70 %

Foto: kniha, archiv autora, Mary Ann Doaneová | Townsend centrum pro humanitní vědy (berkeley.edu)
Zrození kinematografického času - Karolinum

< Předchozí		Další >