Magdalena Trajerová je songwriterka pohybující se na hranici mezi žánry indie popu, folku a rocku. Po třech singlech vydala debutové album s názvem "TO ONY", o kterém se více dozvíte v tomto rozhovoru.

 

Magdaleno, jak se máte v těchto dnech? Jaké máte pocity necelý měsíc po vydání vaší prvotiny?

Musím se přiznat, že pořád asi tak trochu nedokážu uvěřit tomu, že mám opravdu venku album. O jeho vydání jsem snila dlouho a najednou je to tady. Až teď se mi vlastně nějaký pocit překvapení pomalu přeměňuje v radost a nadšení.

Jedná se o desku s názvem TO ONY. Co si pod tím představit? Kdo jsou ty ony? A jste jednou z nich?

Ženy. Nejen ty, o kterých jsou moje písničky napsané, ale i ty, které s některou z písniček souzní nebo si v ní najdou svůj příběh. To ony mi byly inspirací, a tak jsem podle nich pojmenovala i album. Myslím, že část mě je v každém songu, takže i já asi budu to ona.

Název je zároveň i slovní hříčka. Je v něm ukryté slovo tóny, a tak i jméno spojuje ženy a hudbu.

Uvádíte, že v každé písni si každý může najít něco jiného, tak by mě zajímalo, která je nejosobnější a nejsilnější pro vás?

To asi nedokážu říct, každá je pro mě něčím speciální. Z řady pro mě ale asi vystupuje “Cukřenka” - má úplně jiný tón a náladu než všechny ostatní. Zpěv k ní jsem nahrávala se zavřenýma očima a úsměvem na tváři, a to je v ní asi i slyšet. Nerada říkám, o čem jednotlivé songy jsou, aby si v nich posluchači mohli najít to svoje. Můžu ale prozradit, že “Cukřenka” je plná tepla a nostalgie.

Přečtěte si naši recenzi alba: Svěží deska o ženách od talentované hudebnice

Deska má být výsledkem několikaletého tvůrčího procesu, tak prozraďte nám, jak dlouho vznikala?

Nejstarší píseň je asi pět let stará. Dlouho jsem si vlastně skládala do šuplíku. Postupně jsem je střádala, až vzniklo TO ONY. Se samotným nahráváním jsme s producentem začali půl roku před vydání alba.

Jaká byla spolupráce s vaším producentem Drew Lindenem? Jak moc vám nechával volnou ruku? A byla například nějaká skladba, která je díky němu ještě lepší?

V první řadě bych ráda řekla, že bez Drewa by nevzniklo nic. Dál bych si jen skládala do šuplíku. Měla jsem na něj obrovské štěstí – na recording session s ním jsem se vždycky těšila a vlastně jsem si k němu chodila odpočinout. Svoje písně skládám na kytaru. Vždy jsem mu to, s čím jsem přišla, zahrála a zazpívala, popsala jsem mu, jakou náladu chci zachytit. Kytarové linky a zpěv tak už byly dané, o basovou linku se postaral on, zbylá aranž byla pak takový společný tvůrčí proces. Hodně mi pomohl, myslím, že spoustu těch písniček dokázal díky aranži i hodně posunout nebo v nich vyzdvihnout to důležité, konečné rozhodnutí ale vždycky nechal na mě. Na tom albu má obrovský podíl a já jsem mu za to moc vděčná.

Myslím, že jsem mu občas připravila i docela výzvu - třeba když jsem chtěla do songu “Zas rána” zakomponovat hlasovou nahrávku mého táty. On to ale vždycky vymyslel a perfektně udělal. Abych tedy odpověděla na otázku – na všech skladbách má svůj podíl a všechny dokázal vyšperkovat.

Při poslechu jsem si poznačila, že mi texty připomínají slam poetry. Nemáte blízko k tomuto formátu?

Nikdy mě nad tím vlastně takhle nenapadlo přemýšlet. Asi bych řekla, že takovým mým podpisem jsou slovní hříčky, což by mohlo slam poetry evokovat. Taky se snažím, aby do sebe jednotlivé fráze rytmicky příjemně zapadaly, žánru slam poetry jako takovému jsem se ale nikdy nevěnovala.

V textech jsou originální slovní obraty. Kde na ně přicházíte? Kde k nim berete inspiraci?

Úplně popravdě? Ve sprše (smích). Nejlepší nápady mi opravdu přicházejí právě při dlouhé sprše, samovolně.

Zapisujete si různé textové nebo i hudební nápady, nebo přicházejí, když potřebujete?

Nepatřím mezi lidi, kteří dokáží sednout k nástroji a cíleně napsat song. Mám v mobilu spoustu poznámek s různými útržky, nápady a rozepsanými písničkami. Ty postupně doplňuji, až vznikne celý text. Stejně to mám i s hudbou – riffy a nápěvy si nahrávám, až přijde moment, kdy to do sebe všechno zapadne a vznikne písnička.

Máte člověka, který je slyšet v poslední písni, kde vás uklidňuje, že to opravdu stihnete? A bála jste se reálně, že to nestihnete?

Ten člověk je zmíněný producent Drew Linden. Samozřejmě, rozhovor pro song je trochu nahraný, jeho obsah je ale pravdivý. Ještě na konci ledna jsem se obávala, že to nemůžeme všechno stihnout, on mě ale uklidňoval, a nakonec to se mnou před 22. 2. opravdu dotáhl.

Bylo pro mě opravdu důležité, aby to vyšlo právě toho 22. 2. To datum nejen vypadá hezky napsané, ten den je ale taky věnovaný skautskému svátku, který se dříve jmenoval Den sesterství. Jsem bývalá skautka, a tak jsem chtěla tímto způsobem propojit hudbu, ženy a skauting.

Povězte nám ještě něco o sobě, kdo je Magdalena Trajerová? Jak byste se charakterizovala třemi větami?

Narodila jsem se za úplňku. Nesnáším nudle s mákem. Doma mám šest kytar a každá z nich má jméno.

A co hudba? Jaká k ní byla cesta? Máte nějaké vzdělání, nebo je to vše talent? A co hudební nástroje?

Na kytaru jsem začala hrát ve druhé třídě, chtěla jsem totiž být jako táta. Mám skvělé rodiče, kteří moji vášeň pro hudbu podporovali, jak jenom mohli. Absolvovala jsem díky nim nejen první cyklus klasické kytary, ale i lekce improvizace na elektrickou kytaru, soukromé lekce s Matějem Kroutilem zaměřené na tvorbu a jeden rok jsem zkoušela i jazzovou kytaru. Hrát jsem se učila jen na kytaru, o to víc mi ale přirostla k srdci.

Jak to máte s poslechem hudby? Co si ráda sama poslechnete? A kdo je vám v uměleckém směru inspirací?

Já jsem takový hudební obojživelník poslechově rozkročený mezi mnoha žánry. Vyrostla jsem na folku, Porta byla vůbec můj první festival, na kterém jsem kdy byla. Ráda si ale poslechnu i indie pop, indie rock nebo třeba punk. Mou vůbec nejoblíbenější interpretkou je LP, hlavně její album Lost on you. Vzhlížím k hudebnicím, jakými jsou třeba Radůza nebo Zuzana Navarová.

Co vy a ostatní kultura? Chodíte například do divadla nebo kina, čtete knihy? Můžete dát naším čtenářům nějaké doporučení?

Do divadla chodím moc ráda, stejně tak do kina. Bývala jsem velkou čtenářkou, ale musím se přiznat, že se studiem už to čtení pro radost trochu flinkám. Čtenářům bych určitě doporučila své oblíbené divadlo Venuše ve Švehlovce, konkrétně pak soubor Depresivní děti touží po penězích.

Na závěr nám prozraďte, jaké máte nyní plány a kde vás mohou naši čtenáři vidět.

Připravuji teď křest alba, je to zatím v procesu přípravy, takže konkrétní informace ještě nemám, můžu ale prozradit, že na něm se mnou zahraje zajímavá hostka, která se ve své hudbě také věnuje queer tématům.

Na prvního máje bych pak chtěla vydat singl. Je to zamilovaný song, který je zajímavý tím, že ačkoliv slova jsou v mužském rodě, psaný je pro ženu. Je to jedna z nejstarších písní, psala jsem ji asi v šestnácti letech. V té době jsem ale ještě sama sobě nepřiznala svou orientaci a tohle zmatení se v ní, podle mě, trochu odráží. Tenhle song měl být původně součástí TO ONY, nějakou náhodou z něj ale vypadl a přišla jsem na to až ve chvíli, kdy bylo album venku.

Děkuji moc za rozhovor!

< Předchozí		Další >