Kultura21.cz

„Vždycky jsem ráda objevovala nové věci a místa, kreslila a malovala, četla a vše si zapisovala, učila se jazyky, kutila, vařila,“ přiznává Lucie Brejšová, která letos debutovala knihou Město nad městem, jejíž děj se odehrává v Brazílii, jako spisovatelka. Knihu doplnila také svými ilustracemi a v současné době intenzivně pracuje na svém novém literárním díle.

Do svých devatenácti let jste vyrůstala v Praze. Jak na to období dětství a dospívání vzpomínáte? Co vás bavilo a zkusila jste již v té době psát nějaké povídky nebo básničky?

Na dětství vzpomínám moc ráda. Na víkendy a prázdniny se sestřenicí, na cestování po hradech a zámcích s rodiči, na naši chatu nedaleko Prahy, na pobyty u babiček a dědečků. Nemrzí mě ale, že jsem vyrostla, být dospělá mě baví víc. Vždycky jsem ráda objevovala nové věci a místa, kreslila a malovala, četla a vše si zapisovala, učila se jazyky, kutila, vařila. Během dospívání jsem psala hlavně úvahy, články a recenze, ale dodnes mám i nějaké povídky z období gymnázia. Taky vlastním hromadu notýsků plných poznámek o věcech, které se odehrály v naší rodině nebo i mimo ni. Psaní bylo v mém životě odjakživa, ale nikdy jsem to příliš neformulovala a neřešila. Stát se spisovatelkou mě napadlo teprve asi před sedmi lety.

Jelikož vás lákalo poznávání světa, tak jste se po maturitě na gymnáziu nejdříve vydala do Anglie, kde jste se učila anglicky a přitom hlídala děti a uklízela kanceláře. Pak vás cesta zavedla do Paříže, kde jste studovala dějiny umění a památkářství, a obor jste dokončila na Sevillské univerzitě ve Španělsku. V Brazílii jste mimo jiné několik let pracovala v turismu, což vám dovolilo cestovat. Co vás na cestování baví? Kde to na vás nejvíce zapůsobilo?

Od gymnázia jsem snila o životě v zahraničí a plánovala si, že při první příležitosti odjedu v rámci Erasmu do Francie. Během prvního roku na FF UK jsem se ale seznámila s mým nynějším partnerem a po ročním vztahu na dálku za ním odjela… do Londýna. Bez Erasmu, bez peněz a bez pořádné angličtiny, zato s obrovským nadšením. Lásku k poznávání cizích kultur a nomádskému životu máme se Sebastienem společnou, takže většinu našetřených peněz investujeme do krátkých výletů po okolí i dalekých cest s batůžkem. Cestovat, ať už soukromě nebo pracovně, a žít v zahraničí je pro mě ekvivalentem nepřetržitého, nesmírně zábavného učení. Jazyky, kultura, zvyky, odlišná krajina, architektura, lidé a jejich mentalita… každý den nás něčím obohatí a mně navíc slouží jako inspirace. Nemám oblíbenou zemi, všechna místa jsou pro mě jedinečná.

S prací v turismu jste se nakonec rozloučila a jako velká milovnice knih, jste si jednou řekla, proč se na tvorbě literatury nepodílet. A tak jste začala psát svoji první knihu, která vyšla letos pod názvem Město nad městem a odehrává se v Brazílii a vypráví příběhy českých rodin usazených v této zemi. Jak se vám knížka psala a jaký to byl pocit, když jste ji poprvé držela v ruce?

Samotné psaní mi jde většinou snadno, pro mě je vždy nejobtížnější své dílo ohodnotit, přečíst, co jsem napsala před měsícem a posoudit, jestli je to kvalitní, jestli se to bude líbit, jestli nejsem úplně mimo. Je to těžké, ale zároveň jsem ráda, že mi tohle zaměstnání dovoluje otevírat mé Pandořiny skřínky a pracovat na sobě: řeším nejen své romány, ale i otázky talentu, umění, sebekritiky a sebedůvěry. Kniha vyšla týden před tím, než jsem dorazila do Prahy a poprvé jsem ji držela v ruce přímo v knihkupectví. Venku bylo chladno a vevnitř dusno a mně bylo strašné vedro, takže jsem výtisk použila jako vějíř a moje první fotka s románem je, jak si něčím rozmazaným mávám před obličejem. Pak na nás vběhla paní prodavačka, že v obchodě nemáme co fotit, a při všem tom omlouvání jsem se ani nestihla dojetím rozbrečet. To jsem pak dohnala o pár dní později na veletrhu knih, když jsem řekla jedné paní, že jí nemůžu podepsat právě zakoupený román, dokud nezhotovím své historicky první věnování – pro manžela. Plakala paní, já i majitelka nakladatelství.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se na knížce podílela i jako ilustrátorka?

Obálku jsme konzultovali, probírali různé možnosti, a aniž by paní nakladatelka a pan redaktor věděli o mojí lásce k výtvarnému umění, padla věta: „A nechtěla bys něco stvořit ty?“ Možná to byl vtip, ale já hned utíkala do obchodu, div jsem nezakopla, abych si pořídila akvarely, po kterých jsem už dlouho toužila a nekoupila si je jen proto, že nekupuju zbytečnosti, co mi pak doma jen tak leží, protože na ně nemám čas. Moje výtvory se zamlouvaly a použili jsme je nejen na obálku, ale i dovnitř knihy a na doprovodné materiály, takže to nakonec byla naprosto oprávněná investice.

Další román, na němž pracujete, jste pro změnu zasadila do pařížské čtvrti Edith Piaf Belleville, kde jste během čtyřletého studia sama žila. A jak jste v jednom rozhovoru řekla, inspiraci na psaní knih je kolem vás všude. Bude i druhá knížka doplněná vašimi ilustracemi?

Určitě bych ráda ilustrovala i své další knihy. Zrovna teď sbírám inspirace k druhému románu, dělám náčrty a dumám nad technikami. Možná to bude opět akvarel, ale možná se vrátím k pastelu nebo olejomalbě, se kterými jsem pracovala v minulosti. Ne že bych zase potřebovala ospravedlnit nějaký impulzivní nákup! Vybavení pro obojí mám doma. Jestli se mi podaří stvořit něco hezkého a vhodného, použijeme to. Ale pokud ne a nakladatelství zadá obálku někomu jinému, zlobit se nebudu. Hlavní je pro mě přece jen psaní.

Díky svým studiím a cestování, mluvíte několika jazyky. A znalost jazyků jste uplatnila také, když jste přispívala svými články v několika mezinárodních internetových magazínech. O čem jste psala? V jakém jazyce se vám nejlépe píše?

Nejdéle jsem přispívala do kanadského frankofonního magazínu, který se zaměřuje na umění, kulturu a aktuální témata a svou aktivitou podporuje inkluzi, dává hlas začínajícím umělcům a pomáhá smysluplným projektům. Napsala jsem například o tatérovi, který používá kmenovou manuální metodu zvanou „technika ticha“, o brazilské módní značce vyhlášené svou barevností a extrémním pohodlím, také o kráse a ošklivosti São Paula, o jednom street art umělci, o čtení v dnešní době a tak dále. Také jsem řídila redakci, dělala korektury a koordinovala společné články, například na téma autismu, což bylo nesmírně zajímavé i proto, že jeden z našich redaktorů je autista. Šlo převážně o rozhovory s umělci, kteří mají Aspergerův syndrom. Co se týče psaní, nejradši používám češtinu, angličtinu a francouzštinu. U čtení mi je jazyk jedno, hlavně aby to byl (pokud to má lingvistická výbava dovolí) originální text.

Čím je pro vás psaní? Koníček nebo práce, nebo se jedno snoubí s druhým? V jednom článku jste řekla, že vás na psaní baví to, že můžete dělat, co chcete, hrát si se svými hrdiny, můžete si tvořit vlastní svět.

Psaní je pro mě práce, která mě nesmírně baví a naplňuje. Ale není to snadné, člověk musí mít hodně trpělivosti a disciplíny, nenechat se odradit neúspěchem a kritikou, a dokonce ani tím, že když na některé frontě zvítězí, zdaleka nemá vyhranou celou bitvu. Psaní je pro mě svoboda a otročina zároveň, je to pohoda i tvrdá práce, radost i strast, tíha i lehkost. Pracuju s intuicí a zároveň s intelektem, pořád se vznáším někde na pomezí bohémské umělecké tvorby a racionálně promyšlené metody. Krásná věta nebo originální myšlenka občas padne na papír sama od sebe, jindy se za zdánlivou nonšalantností skrývají hodiny dřiny a nekonečného přepisování.

O sobě říkáte, že jste především čtenář, až pak spisovatelka. Co ráda čtete? Objevila jste v poslední době nějako knížku, kterou byste doporučila si přečíst? Zaujal vás nějaký nový autor nebo dáváte přednost osvědčené klasice?

Do třiceti let jsem četla především klasiku, dávno zesnulé, časem prověřené autory a autorky. Teď čtu naopak hlavně současnou literaturu. Mám tendenci vyjmenovávat sáhodlouhé seznamy, tentokrát zmíním jen jednu knihu – Džentlmen v Moskvě. Tento typ románu miluju. Velmi kvalitně napsaný, spíše delší text, ve kterém děj příjemně, rozvážně plyne, já totiž na zběsilé otáčení stránek moc nejsem. Autor líčí detaily, které vás přemístí v prostoru i čase, postavy si vás získají svou nedokonalou dokonalostí a na závěr přichází překvapivé rozzuzlení. Ne senzacechtivé, za vlasy přitažené rozuzlení, ale chytrá, důmyslná třešnička na dortu, která vám dá chuť obvolat všechny známé a najít ztracené heslo od Instagramu, jen abyste se o čtenářský zážitek honem podělili.
Sama sebe označujete za dobrodruha a světoběžníka.

S manželem jste procestovali kus světa a nedávno jste si koupili stařičký dům v italské Ligurii uprostřed olivového háje. Vy pocházíte z Čech a váš manžel z Francie a jak říkáte, svůj domov si nosíte v srdci. Přesto máte nějaké místečko, kde se ráda vracíte a cítíte nejlépe, kde to voní domovem?

Myslím, že za dobrodruha a světoběžníka mě označují spíš přátelé a známí! Já to vidím všechno o hodně prostěji. Žít v zahraničí, komunikovat v cizích jazycích a rychle se orientovat je pro mě snadné a normální, za dobrodružství já spíš považuju otevřít si vlastní firmu se třiceti zaměstnanci, mít děti nebo jet dělat reportáže do země ve válce. Každý máme ve vínku odvahu a vlohy pro něco jiného, každý definuje dobrodružnost jinak. Do adrenalinových záležitostí se nevrhám, dokonce i na dalekých cestách s batohem je pro mě největší „extravagancí“ a nejoblíbenější aktivitou stát na ulici a koukat. Vedle Indiana Jonese a uživatelů kamery GoPro jsem naprostý břídil. Co se týče domova, skutečně se dokážu cítit dobře všude, kde se s manželem uhnízdíme, ať už dočasně nebo trvale. To „trvale“ je nedávná záležitost, teprve před rokem jsme si pořídili náš první vlastní domov. Doufám, že mezi našimi olivovníky strávíme mnoho šťastných let, ty ale klidně ještě proložíme dalším cestováním.

Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Jsem nejzcestovalejší pecivál na světě, extrovert, co se rád zavírá doma před světem, jogín, co zběsile tancuje, když slyší hity osmdesátých let. A podle toho vypadá moje relaxace – různorodě. Víkend s manželem, domácí jídlo nebo restaurace, doma nebo na výletě, procházka, čtení, masáž, karneval… cokoliv, hlavně v příjemné atmosféře, bez dohadu a beze stresu.