Celý život se těšíte na to, až se vám cca někdy po čtyřicítce trochu či výrazněji finančně uleví větší částkou, která bude uvolněna ze svěřeneckého fondu. Zalípnete tím vysokou svých dvojčat! Zachráníte dům! Splatíte dluhy! Jenže najednou zjistíte, že ten „polštář“, o kterém jste si mysleli, že vám přivodí úlevu, není. A co hůř, stalo se s ním něco, co byste ani v nejhorším snu nečekali! Najednou stojíte vy i vaši sourozenci s prázdnýma rukama a bude třeba něco nějak vymyslet.

 

 

Čtyři hlavní osudy se spojují, občas sem tam vykoukne i další výraznější postava s nimi spjata a rozjíždí se velmi milý, nervy nedrásající příběh, který by se mohl odehrát v duších každého z nás. Až na jednu výjimku to nejsou žádné nesmyslné smyšleniny alá Hollywood, ovšem o to víc jsou jednotlivé postavy popsány do detailů ve své duši. Snad to dělá z celého příběhu opravdu „polštář“ a to nejen díky podobnosti s tou finanční záležitostí, ale i takový polštář na duši.

Čte se to pomalu, mile, sympaticky. Máte chuť knihu dočíst nikoliv pro to, abyste co nejrychleji věděli, jak dopadne, ale proto, že chcete být co nejdéle s hlavními hrdiny. V prostředí, které je tak věrně popsáno, jako kdybyste tam s nimi byli… i s jejich myšlenkovými pochody, které se zdají být tak důvěrně známé snad každému z nás. Chvílemi jsem měla pocit, že mě kniha dokonce oslovuje na mnohem hlubší úrovni, že některá sdělení z ní jsou jako na zavolanou…
Řekněme to takhle – je to široké spektrum situací, událostí, reakcí, prostředí a myšlenkových i emočních pochodů. Vybere si prostě každý.
Sympatizovat můžete s rebelem souložícím za volantem vozu, můžete sympatizovat se zoufalou spisovatelkou, která chce obnovit svou slávu (nebo alespoň zdroj výdělku), s introvertní ženou bydlící v elegantním a vlastnoručně vybudovaném domě, s rebelujícími dvojčaty, nebo s hasičem, který ve Dvojčatech 11. září ztratil svou ženu, nebo s jeho dcerou, která se o něj prostě bojí… a to vše se může odehrávat v zapadlém bytě v domku, jež byl prozřetelně koupen jen pár týdnů po 11. září. Ten propad nemovitostí musel být opravdu terno!
Stephanie se ke koupi prozíravě odhodlala ke konci Guilianiho starostování, jen pár týdnů po 11. září, během jednoho z nejkratších propadů cen nemovitostí. Když se nastěhovala do bloku na neatraktivní straně Flatbush Avenue, mimo vyhledávanou čtvrť Park Slope, všichni – včetně Lea – ji měli za blázna. V jednom z domů na nároží se čile kšeftovalo s drogami. Její domek měl na předních i zadních oknech ohavné kovové mříže. Dveře z kuchyně vedoucí na nepoužívanou a polorozpadlou terasu byly zazděné betonovými kvádry. Jenže toho dne, kdy si byla nemovitost prohlédnout, si všimla, že dělníci od městských služeb vysazují na její straně ulice mladé třešně, a věděla, že to značí aktivní místní spolek…
Sněhová bouře venku sílila. Ulice byly prázdné, bez chodců a dopravy. Celé město jako by se choulilo před zimou. V krbu praskal a syčel oheň a vyhříval celý pokoj. Leo se poprvé po několika týdnech, vlastně poprvé od té bouračky, začínal uvolňovat.
Stephanie mu chyběla, ta pohoda, která mezi nimi panovala, její spolehlivá a konejšivá přítomnost. Jak seděla ve světle ohně naproti němu, vyzařovalo z ní zdraví, duševní pohoda a dobrá nálada.
U Bey, té smutné spisovatelky, to už s bydlením není taková sláva. Ale to taky někteří z nás znají…

„Ráno, západní Sedmdesátá šestá ulice. Bea seděla v předjitřním šeru, oběma dlaněmi svírala svůj oblíbený hrnek – ten, který dostala za odměnu, když onoho osamělého roku během jedné rozhlasové nadační kampaně kapitulovala a rozhodla se věnovat „prémiovou“ částku – s heřmánkovým čajem a čekala, až jí zahřeje zkřehlé prsty. Kuchyňský stůl už na zimu přesunula do vnitřního koutu, kde sice nešikovně blokoval část vchodu do obýváku, ale byl dostatečně daleko od nechráněné zdi a obou otlučených oken, z nichž byl výhled do větrací šachty obydlené znepokojivým množstvím holubů a bůhvíkolika hlodavci. Uvědomovala si, jaké má štěstí, že vůbec má v kuchyni okna, ba že má kuchyni dost velkou na to, aby se do ní vešel stůl, jenže posuvná okna neizolovala o moc víc, než kdyby do otvoru natáhla potravinářskou fólii. V letním vedru se obroušená okna roztahovala, vrstvy starých nátěrů a tmelu měkly a lepily se, takže se okna nedala otevřít. V zimě se dřevo scvrklo a dovnitř nesnesitelně táhlo. Bea seděla v tlustém svetru přes noční košili a čekala na charakteristické zasyčení a zapraskání radiátorových trubek, které ohlásí půl sedmou, a pak u bude trvat jen dalších deset minut, než se místnost rozumně prohřeje. Vstala příliš brzy; byla zima.“

Podzimní dny, letní, zimní, sníh za okny i hřejivý krb – zažijete tu úplně všechno, v samém centru New Yorku i na jeho předměstí. Ponoříte se do vzpomínek, do hledání souvislostí, do klasického bilancování života ve středním věku.
Jako hořká čokoláda….

Na přebalu knihy najdete vyjádření, které tuto knihu přirovnává k hořké čokoládě, protože zanechává hluboký dojem. Ano, já dodám, že ten dojem je možná nenápadný, protože nemůžu říct, že by se v ní dělo něco obzvlášť příšerného nebo bulvárního, ale přesto snad tím klidným pojetím a těmi všedními starostmi, vzniká hloubka a moudrost příběhu…
Souhlasím s tím, že tahle prvotina americké autorky a novinářky je prostě úchvatná!

 

O autorce: Cynthia D´Aprix Sweeneyová je americká novinářka a scénáristka.  Kritikou i čtenáři nadšeně přijatý román Polštář je její prvotina. Žije s manželem a dětmi v Los Angeles.

Název: Polštář (The Nest)
Autor: Cynthia D´Aprix Sweeneyová
Žánr: beletrie, román
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 360
Hodnocení:  99 %   
Odkaz na web: www.argo.cz