Osudy všeobecně povinného školství byly křivolaké, teprve v posledních desetiletích 18. století dospěla nejvyšší vrchnost k názoru, že všechny děti by se měly vzdělávat. Ale ne příliš. Panovaly obavy, že nadměrné znalosti by mohly v poddaných vyvolávat nespokojenost a jejich životními podmínkami a vyhlídkami. Měly stačit základy čtení, psaní a počítání, neboť nejdůležitější byla výuka náboženství. Žactvu se přece muselo vštípit, že poměry vezdejší jsou přece dány Božím úradkem a už pouhá myšlenka na protivení se jim je zajisté těžkým hříchem.

 

O tom všem pojednává kniha Pavly Vošahlíkové nazvaná RÁKOSKA V DÍLNĚ LIDSKOSTI. Dovíme, že ušlechtilé ideje Jana Amose Komenského zůstávaly po celá staletí zbožným přáním. A josefínské reformy, které hodlaly aspoň základní vzdělání zpřístupnit všem, hrozily potlačením českého jazyka, neboť předpokládaly němčinu jako (sjednocující) vyučovací jazyk. Však ještě v předminulém století nebylo myslitelné budovat jakoukoli kariéru ve státních službách bez znalosti němčiny.

Úroveň výuky byla často zoufalá, neboť leckteří adepti učitelství mnohdy sami uměli sotva slabikovat - a doloženy jsou případy, kdy ani žáci neměli nejmenší zájem o školu. Vždyť vzdělávání bylo v mnohých rodinách vnímáno jako zbytečná ztráta času, k běžnému životu je přece nepotřebovaly. Ve třídách pak řádil dav zdivočelých dětí, s nimiž žádný učitel nic nesvedl.

 

Ve školních místnostech, zejména na vesnicích uboze zařízených, pak sedělo i více než sto dětí různého věku (případně různé národnosti - české a německé) a spadajících tudíž do různých ročníků, které musel učitel zvládat souběžně. Docházka byla přirozeně žalostná, školou povinné děti jako levná pracovní síla běžně byly zaměstnány v zemědělství, továrnách i domácích dílnách. Z 80. let 19. století je doloženo, že třeba v Jincích mělo do jediné učebny docházet 964 dětí. Výuky se však účastnil pouhý zlomeček tohoto počtu. Inspektor, jenž tento záznam zanechal, prý dokonce při vstupu do této "školy" omdlel kvůli příšernému smradu.

Nebylo divu, že zámožnější rodiče, pokud ve vzdělávání spatřovali nějaký smysl, svým ratolestem raději zajišťovali domácí výuku. Podceňovaný a přehlížený, bídně placený byl ovšem i sám učitelský stav, leckdy vnímaný jako příživnický. Učitel měl původně své služné vymáhat od samotných rodičů. Dlouho trvalo, že také učitel začal být vnímán jako jedna z místních autorit a vážených osobností.

Jen pozvolna se školy vyvazovaly z církevního vlivu (neřkuli područí), snahy prosadit světské školství označil papež - v roce 1864 - za "nebezpečný blud nové doby". V Rakousku se až tehdy prosazuje řekněme odluka, kdy pod církevním patronátem zůstává jen výuka náboženství. Přesto až do konce habsburské monarchie si církev i ve školství uchovává rozhodující vliv.

Autorka, jež své pojednání zacílila na 18. a 19. století, čerpá hlavně z dobových vzpomínek, někdy i z archivních pramenů, když probírá třeba žádosti či připomínky učitelů, případně úřední výnosy. Ideálem se stával klid a řád ve školní třídě, učitel měl pozornost i řádné mravy svých žáků udržovat i metlou či rákoskou, zlobivci také klečívali na "místě hanby" či podstupovali všelijaké ponižující praktiky. Avšak celistvý Výprask coby výchovný prostředek - i kdyby s ním rodiče souhlasili - nebyl doporučován.

 

Postupně se prosazuje názor, že děti by měly být trestány jen údery rákosky na dlaň, o "přiměřených" políčcích či tahání za ucho se nemluví. Ostatně tělesné tresty coby blahodárný výchovný prostředek přežily hluboko do 20. století: např. anglický snímek Kdyby (1968) zobrazuje tlučení přes zadek bezmála jak obřadný rituál, donedávna v oné zemi vládnoucí i na prestižních středních školách.

Po násilnostech a šikanách, které v poslední době postihly české školství, by možná pomohlo, kdyby se fyzické tresty vrátily - a kdyby kromě arogantních spratků dostali pořádně nařezáno i jejich rodiče, kteří je bezdůvodně brání.

Pavla Vošahlíková: Rákoska v dílně lidskosti.
Vydala Academia, Praha 2016. 311 s.
Hodnocení: 80 %

( 0 hlasů )

http://www.academia.cz/rakoska-v-dilne-lidskosti.html

Foto: Academia   www.dedictvivysociny.cz     www.tyden.cz 

< Předchozí		Další >