Švýcarský psychiatr a psychoterapeut Carl Gustav Jung (1875-1961) patří vedle staršího rakouského kolegy Sigmunda Freuda (1856-1939) k nejznámějším osobnostem, které i laické veřejnosti přiblížily taje (pod)vědomí, nevědomí a lidské psýchy vůbec.  Oba je proslavila vzájemná roztržka – dokonce pronikla i do filmů. Je ústředním tématem životopisného snímku Nebezpečná metoda, ale roztomilý odkaz nalezneme i ve Švankmajerově surrealistické vizi Přežít svůj život, kdy lítému boji se dokonce oddají  i vedle sebe zavěšené zasklené portréty obou pánů.

Jungovo vědecké dílo – stejně jako Freudovo – je u nás dobře známo, vyšel z něho devítisvazkový výbor, českého překladu se dočkala i pověstná Červená kniha, dlouhou dobu odpočívající v bankovním sejfu. Nyní k zájemcům dorazila kniha Člověk a jeho symboly, pečlivě přichystaná nakladatelstvím Portál.  Je to vlastně sborník, který Jung projektoval těsně před smrtí a do něhož přispěl úvodní statí. Další studie pak sepsali jeho následovníci, kteří Jungovy teze aplikovali do dalších sfér – zkoumali mýty, symboliku vizuálního umění, najmě moderního malířství a jeho rázného odklonu od popisného realismu.

Základním pojmem, na který v knize nejčastěji narazíme, je nepochybně sen, prýštící z hlubin lidského nevědomí.  Už v propagačním textu k této publikaci nalezneme přesné postřehy: je zjevné, že celou knihou se vine klasický jungovský koncept, že člověk může dosáhnout plnosti jen skrze poznání a přijetí aspektů nevědomí, které poznává skrze sny a jejich symboly. Každý sen je přímý druh komunikace se snícím, jenž využívá symbolů společných pro lidstvo, ale aplikovaných vždy zcela individuálním způsobem.  Velké pozornosti se dostává rovněž úloze náboženství, které též ovlivňuje lidskou vnímavost. Všudypřítomná je snaha ozřejmit prapůvodní zdroje, archetypy, z nichž vyrůstá i moderní civilizace.

 

 

Kniha je přímo přepychově vybavena obrazovými přílohami, zpravidla barevnými, pokud takové ilustrace byly k dispozici, dokonce tvoří jakési souběžné tematické pásmo. Skrze reprodukce maleb, skulptur a soch často inspirovaných sněním, halucinacemi nebo jinak „změněnými stavy“, skrze ilustrace ze středověkých rukopisů, skrze fotografie a kresby, skrze popisky k nim se odvíjejí nejrůznější historické události a duchovní stavy, odpovídající dobovému náhledu – tak je třeba hned na počátku připomenut ostudný „opičí proces“, kdy před americkým soudem se ocitl jeden učitel proto, že své žáky učil Darwinovu evoluční teorii namísto požadovaného kreacionismu, tedy pánaboha coby tvůrce všemi živého i neživého. Dodávám, že tato událost pronikla do filmu  Kdo seje vítr, ve své době  - před více než půlstoletím - nejen proslulého, ale také mimořádně potřebného.

 

 

Obrazové doplňky se vyznačují dokumentárním pojetím, neboť přibližují rozličné jevy související s probíranými tématy. Setkáme se s obřady takzvaně primitivních přírodních národů (třeba se tu vyskytne podobizna kouzelníka z Kamerunu s nasazenou maskou lva), ale také s výpravami k úsvitu lidských dějin a duchovnímu obzoru tehdejších civilizací (staroegyptská pohřební komora, starořecké vázové malby). Jung ve svém zamyšlení píše, že primitivního člověka mnohem více ovládaly instinkty než nás, jeho racionální moderní potomky, kteří se naučili takzvaně (sebe)kontrolovat.

Všimneme si také častých připomínek filmových děl, zvláště pokud mají něco společného s prapůvodními vrstvami našeho vědomí.  Tak probleskne myšlenka, že obludy z akčních filmů (např. japonská Godzilla) mohou být pokřivenými verzemi archetypů, které už nebylo možné potlačovat. Mýty o bozích pokořujících zprvu pyšného člověka destruktivními pohromami nalezly svůj novodobý výraz např. v osudu Titaniku, který se potopil poté, co narazil na ledovec. Prozkoumány jsou i příběhy dnes vnímané jako pohádkové – třeba o krásce a zvířeti (filmové ztvárnění připomenuté i připojenými obrázky často pracovalo s hororovými prvky, ať již to byla verze Jeana Cocteaua nebo našeho Juraje  Herze). Jungiáni tuto příběh chápou jako proces iniciace mladé dívky, která se osvobozuje z otcovské nadvlády, aby mohla žít s erotickými i zvířecími stránkami svého charakteru.

 

 

 

Člověk a jeho symboly patří mezi knihy vzrušivé, které vybízejí k intenzivnímu prožitku, pokud přijmeme jejich pravidla hry. Oddat se aspoň během čtení Jungovým konceptům znamená přiblížit se vlastnímu sebepoznání: možná pak začneme i jinak pohlížet na vlastní osudy, sny a tužby jinak než dosud.

< Předchozí		Další >