Jana Werthaimová, známá také jako Jana Reiki, vydala ve spolupráci s Maruškou Velesslavou knihu Příběhy Bílé Čarodějky. Dílo vzniklo netradičně – na základě skutečných zpovědí žen, které se autorce svěřily při výkladu karet. V rozhovoru prozrazuje, jak náročné bylo zpracovat 49 těžkých osudů, proč kniha není jen ke čtení, ale k prožití, a proč už nyní plánuje pokračování v trochu jiném duchu.

 

Jani, vítám vás u našeho rozhovoru a na úvod se zeptám, jak se máte a čím momentálně žijete?

Věnuji se intenzivně tomu, co miluju. Takže výkladu karet, energií a ženám, protože pracuji pro ženy. To mě úplně naplňuje a pracuju 18 hodin denně.

Od výkladu karet ke 49 skutečným osudům

Rozhovor se týká knihy Příběhy Bílé Čarodějky, tak můžete nám stručně popsat, o jaké příběhy se jedná? A jak jste se k nim vlastně dostala?

Je to skutečných 49 příběhů, které opravdu prožily ženy. Dostala jsem se k tomu tak, že vykládám karty, a když jsem je vyložila, ženy mi začaly psát zpětné vazby, že jim to sedí, a svěřovaly se s těmi příběhy.

Začalo to tak, že mi jedna paní říkala, že to nemá komu říct. A mě napadla myšlenka, že by jim to hodně pomohlo. Aby se příběhy daly do jedné knihy, aby každá žena věděla, že v tom není sama. Je to tedy s dovolením žen, jde o anonymní příběhy, ale jsou opravdu skutečné.

Takže první byl výklad karet a až potom jste zjišťovala příběhy těch žen?

Já nezjišťovala. Ony samy začaly psát ty příběhy. Tak jsem zjišťovala, jestli by jim to nevadilo, a společně s Maruškou Velesslavou jsme tedy udělaly knihu a hledaly, kdo by nám s tím pomohl. Tak to celé vzniklo.

Už jste to trochu nakousla, ale kdy vás tedy napadlo tyto příběhy dát do knihy? Co vás k tomu vedlo?

Ty ženy. Ženy mě k tomu vedly, protože říkaly, že nemají s kým si o tom povídat, a říkaly, že jsem jediná, které to mohou říct. Jsou to podobné příběhy, ženy se stydí a bojí o tom mluvit, ale ukazuje se, že v tom nejsou samy. Je to hodně smutné, ale potom je na tom krásné, že se žena vždycky zvedne ze dna a jde dál.

Byla jste dopředu rozhodnutá, jak bude kniha přesně vypadat? Co jste měla jako cíl?

Ne, všechno bylo spontánní. Najednou jsem se v noci probudila a napsala jsem své kolegyni Marušce, že bychom ty příběhy mohly takto dát, a pak jsme se domlouvaly. O knize jsem vůbec nevěděla, nemám s tím žádné zkušenosti. Tak jsme to daly na internet do svých skupin a začaly se nám ozývat ženské, které nám pomohly. Například Jitka Lenková nám pomohla dát vše do finále.
Slzy a nutnost příběhy „rozdýchat“

Všechny příběhy jsou velmi osobní, tak se nejde nezeptat, jak k tomu ženy přistupovaly? Byly rády, že se bude jejich příběh sdílet?

Ano, chtěly. I teď si kolikrát napíšou příběh a já ho vložím na skupinu. Ženy chtějí, ať se o tom mluví, a jsou rády.

Zmiňujete, že kniha není jen ke čtení, ale také k prožití, k probuzení, k návratu k sobě. Můžete nám to více popsat? Co si pod tím představit?

Aby ženy věděly, že v tom nejsou samy a že je vždy nějaké řešení. V knize jsou různé příběhy, některé jsou hodně smutné. Ale pomůže to čtenářům získat odvahu jít dál.

Tip redakce: Přečtěte si naši recenzi knihy: Velmi osobní a silné Příběhy Bílé Čarodějky

Jak by se podle vás měly Příběhy Bílé Čarodějky číst? Za mě se příliš nedaly číst najednou a někdy bylo potřeba řádky vstřebat.

Každý to má jinak. Někdo nám píše zpětnou vazbu, že to přečetl jedním dechem za dva dny, a někdo zase, že to musel rozdýchat. Já sama jsem u některých příběhů plakala, takže bych to jedním dechem nedala.

S tím souvisí i další otázka, a to, jak působily jednotlivé příběhy na vás? Respektive, jak se bráníte tomu, aby na vás nedolehly? Přeci jen jde o těžká témata.

Samozřejmě, že líto vám to je. Nejde se proti tomu ubránit. Některé příběhy jsou těžší, takže jsem několik dní nemohla příběhy sdílet a musela jsem je sama zfiltrovat. A s některými těmi ženami jsem v kontaktu pořád.

Spolupráce dvou čarodějek a boj s technikou

Už jste to trochu nakousla, ale na knize jste spolupracovala s Maruškou Velesslavou, o které je více napsáno v úvodu knihy. Můžete o ní ale říct více našim čtenářům? Jak probíhala vaše spolupráce?

My jsme i kamarádky. A Maruš je zlatý človíček. Obě se věnujeme výkladu karet, ale každá má vlastně úplně něco jiného. Já třeba mám hodně téma lásky a Maruška má ten Branišovský les a princip tajemna. Je to jiné odvětví, ale spolupracujeme, máme skupinky na Facebooku, takže jsme pořád spolu. Když třeba vykládáme karty, tak vždycky se tam označujeme.

A kdybyste měla říct konkrétně v rámci té práce na knize, tak co měla každá na starosti?

To je individuální. My jsme dělaly, co bylo potřeba. Když jsem potřebovala nějaký obrázek do knížky, tak ho Maruška udělala, ale neměly jsme to nějak rozhodnuté. Zkrátka se dělalo, co bylo zrovna potřeba.

Jak se vám obecně na knize pracovalo? Měla jste s tím třeba spojený nějaký rituál?

Ne, rituál ne. My jsme ty příběhy vlastně jen přepsaly a dále nám pomáhala právě Jitka Lenková a také Renáta Šťastná.

Obě tyto ženy v minulosti s Kulturou 21 spolupracovaly.

Tak vidíte, náhody neexistují. (smích)

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Nenechte si ujít Příběhy Bílé Čarodějky

A co při práci na knize dalo nejvíce zabrat? Co bylo nejsložitější, když se ohlédnete?

Nejtěžší bylo, že jsme tomu ani jedna vůbec nerozuměly. Když po nás paní Jitka něco chtěla a začala se ptát, bylo to těžké. Navíc ani jedna neumíme tak s internetem a e-mailem a musely jsme to řešit přes Messenger.

Také jsme chtěly, aby kniha včas vyšla. Náš cíl byl, aby se to stihlo do Vánoc a ženy si ji mohly koupit pod stromeček. Vím, že je důležité, aby si Příběhy Bílé Čarodějky ženy přečetly, protože vím, že je čtou hodně rády. 

Pokračování bude: Druhý díl nabídne i praktickou pomoc

Ještě mi povězte, kdo by si Příběhy měl rozhodně přečíst? Nalákejte naše čtenáře!

Je to různé. Ale myslím si, že i ženy, které jsou v životě šťastné, aby si toho štěstí vážily.

A na závěr se nemůžu nezeptat, budou nějaké Příběhy 2? Nepřemýšlíte nad nimi?

Ano, přemýšlím. Ale teď už by to mělo být malinko v jiném duchu. Mám teď osobní zkušenost s naší dcerou, která se nám rozvádí. A to mě navedlo k tomu, aby v knize byly i nějaké paragrafy nebo kontakty, kam se ženy mohou obrátit. Tedy něco, co jim může pomoci.

Takže to téma trochu rozšířit a dát mu i jiný název, protože lidé si pod Příběhy Bílé Čarodějky představují tajemno a čarování. Já a Maruška jsme to tak chtěly pojmout, protože jak vykládáme karty, tak se nazýváme Bílé Čarodějky.

Děkuju za rozhovor!

Zdroj foto: archiv Jany Werthaimové

< Předchozí		Další >