Někteří lidé o ideálech přemýšlí, jiní je hledají na sítích, nebo se o nich baví s přáteli. Jsou však mezi námi i tací, kteří se nebojí vrhnout do neznáma a absolvovat u toho dokonce nějaké to nepohodlí. Seznamte se s Tomášem Shejbalem, digitálním nomádem, webařem, spisovatelem, bloggerem a nadšencem do myšlenek minimalismu či zero waste. Přečtěte si několik jeho myšlenek v našem rozhovoru a možná potom sami dostanete chuť si trochu zaexperimentovat, zkusit něco nového, nebo se podívat na svůj život ryzejším a udržitelnějším pohledem.

Tomáši, zkusil jste si ten snový životní styl digitálního nomádství. Jaké to je?
Boží. To neznamená jenom hezký. Je v tom všechno: od pohody a krásna, přes obavy až vyloženě po nervozitu a strach. Pro kreativce jde o možnost, jak brát energii na tvorbu i v šedivých zimních měsících. Změna prostředí a slunce jsou vzpruha.
Nezanedbatelný vliv má i počáteční vákuum: První dva měsíce nikoho neznám. Rodina, kamarádi a známí jsou pryč. S nimi i přemýšlení, zda jet na oslavu, na společný víkend, odpadá případné plánování... Až z té větší vzdálenosti vidím, kolik to bere mentální kapacity. První dva měsíce od příjezdu jsou tak živou půdou pro myšlenky, rozpracovávání nových nápadů a tvorbu.
Do toho se vkrádá časová omezenost. Říkám tomu smrt nanečisto: Žiju v místě po vymezený čas. Věci se mi smrsknou v součtu na dvacet kilo. Časový limit mě nutí neodkládat. Tu urgenci cítím, rozhoduju se podle ní. Chceš navštívit nějakou akci? Ne příště. Teď. Chceš jet do hor? Tak tenhle víkend. Ne ten další. Pokud si chci něco koupit, něco starého musím nechat jít.

Lze si o vašich cestách někde přečíst?
Od prosince do května jsem byl na mexickém Cozumelu. Z pobytu vniklo osmnáct článků, okořeněných jemnou sebe ironií. Kulturní odlišnosti a moje omezenější španělština jsou živnou půjdou pro kuriózní situace. Současně izolace ostrova spouští očistné procesy. Články jsem publikoval na svém webu v sekci México mágico, vole.
I z jiných cest píšu články, většinou orientované směrem k lokálnosti, životu s méně odpadem, pomalém cestování a životní cestě.

I v ČR jste hodně v pohybu, například na koloběžce. Jaký je váš cíl?
Šířit povědomí o bezobalových obchodech. Před třemi roky jsem na malé městské koloběžce vyjel z Pardubic, abych se po osmi stech kilometrech, a čtrnácti dnech, do Pardubic zase vrátil. Chtěl jsem na mapě vytvořit trajektorii srdce a propojit třináct bezobalů. Projekt jsem pojmenoval Srdcem bez obalu. Obchody se mi povedlo navštívit a natočit v každém z nich rozhovor. Celou cestu jsem zaznamenával, vznikl z toho pětidílný seriál na YouTube (tam jsou i rozhovory). Z celé trasy jsem natočil dokument. A to srdce – no... S trochou představivosti tam je.
Další rok jsem si pořídil větší koloběžku a vydal se na delší cestu – Z Aše na Kremenec. Cestou jsem navštívil sedmnáct bezobalů a zase z toho vznikl dokument.
O obou projektech jsem přednášel, svá pozorování z jednotlivých provozů jsem prezentoval na setkání Spolku bezobalových obchodů.



Hodně se věnujete myšlence bezobalu, jaké jsou nejčastější mýty a obavy lidí?
Nejčastější obava je cena. Lidé jdou do obchodu předpojatí, že bezobal bude dražší a na základě jedné, dvou cenovek se v tom utvrdí. Mnohdy nesrovnávají stejné kvality (bio nebio), množství nebo si neumí srovnat v hlavě velikost balení. Nechají si naplnit sklenici od medu třeba pekany (může vážit +-300 g) a nákup porovnávají s 80g balením.
Před inflací jsem dělal cenové srovnání osmdesáti potravin mezi sedmnácti obchody napříč ČR. Vyšlo mi z něj, že ceny v bezobalu jsou pro nebio potraviny plus mínus stejné (srovnáváno vůči nejlevnějším potravinám v supermarketech). S tím, že odchylky jsou samozřejmě na obě strany. Něco je výrazně dražší, něco výrazně levnější. Průměr byl ale kolem nuly. U bio potravin byl bezobal dokonce levnější. Nicméně to je rok 2021, od té doby se samozřejmě ceny potravin pohnuly a asi je na čase srovnání zopakovat.
Největší bariérou je pak strach z nového. Spousta lidí má ostych, obavu z prvního nákupu. Přitom lidi pracující v bezobalech jsou zlatí.

Vytvořil jste projekt Bejkův mls. Na co je zaměřený?
Původně šlo o cestu k nule odpadu (zero-waste) a minimalismu. Sdílel jsem různé tipy, výsledky studií, návody, zamyšlení kolem odpadu a právě bezobalových obchodů. Za dobu experimentování jsem pochopil, že zero-waste a jednoduchost začínají uvnitř. Když máme vyřešeny vnitřní potřeby – když víme, kdo jsme a co skutečně chceme – nepotřebujeme si ty potřeby uspokojovat nákupama a konzumem. Nepodléháme tak snadno marketingovým šidítkům, která nám slibují, že "tohle nás udělá šťastnými". Netíhneme ke zkratkám. Nebo ne tolik. Právě k vnitřnímu světu a tomu ryzímu v nás se blog stáčí nyní. A samozřejmě sleduje i mou autorskou cestu.

Letos jste se stal autorem první knihy, románu Trivandrum. O čem je?
Trivandrum je o hledání vnitřního klidu a svého místa v životě. Čtenář s hlavními postavami silně prožívá jejich pocity a emoce. Společně s postavami je rozplétá. Čtenář tak dostává bomboniéru a je na něm, jakou sladkost si vybere. Trivandrum není self-help kniha plná rad. Je to příběh, který čtenáře jemně provede vlastním nitrem. Je to román pro hloubavé duše, které hledají své místo v životě, všední krásu a světlo mezi stíny. Je to román o naději a důvěře v život.

Jak kniha vznikala?
Ve spojení se sebou sama. Po krátkém naladění na psaní se emoce měnily na slova, stačilo je zachytávat a klást za sebe. Chtěl jsem po hlavních hrdinech, aby hledali své místo v životě, až v jednu chvíli udělali vzpouru a donutili mě přehodnotit to mé.
Knihu jsem psal celkem rok a půl. Přičemž poslední dvě třetiny vznikly za čtyři měsíce.

Co vás na tom procesu překvapilo?
Jak se příběh rodil sám. Ráno jsem sedal k notebooku, kde na mě čekala jedna poznámka ke kapitole. Po dvou hodinách jsem koukal na tři wordostrany textu a při editaci žasnul.

Chystáte nějaké literární pokračování?
Právě zapracovávám korektury povídkové sbírky Za hranou ticha. Sbírka obsahuje sedm povídek. Od humornějších, přes introspektivní kusy až po dvě povídky, které se vrací do snového světa románu Trivandrum. Čtenáře čeká alternativní verze událostí z románu. Poslední povídka- Za hranou ticha, prodlužuje děj jedné z postav. Čtenáře čeká zasněný příběh, atmosférou podobný poslední třetině románu.
Dokončuju México mágico, vole, což jsou sebeironické cestopisné sloupky/kulturní komentáře ze života na ostrově Cozumel (Mexiko). Už jsem o nich mluvil. Oproti blogovým postům jsou kompaktnější a hlavně jich je násobně víc.
A v neposlední řadě se pomalu klube do světa další román. Děj bude zasazen do San Piega (imaginární Pardubice), na Gran Canarii a Hačavu (obec na Slovensku). Zatím mám padesát normostran, postavy začínají ožívat, vznikají nové dějové linky. 

Fotografie: Archiv Tomáše Shejbala

To je opravdu pestrá paleta aktivit, jaká je vaše největší motivace, hnací motor?
Spojení se sebou sama. Když několik dní v řadě nepíšu, jsem nevrlej.

Prozradíte nám o sobě něco legračního?
Během vysoké jsem si přivydělával roznášením letáků. Jo, já vím...

Chcete čtenářům vzkázat nějakou hlavní myšlenku?
Prožívejte své pocity a nezaměňujte radost za štěstí. Když se potřebuju rozhodnout, a nedokážu se zrovna zorientovat ve svých pocitech, připomínám si odpověď na podobnou otázku od Martina Veselovského: „Snažím se každý den žít tak, abych se večer mohl podívat ženě do očí.“

< Předchozí		Další >