Mirek Vaňura je producent, scénárista, režisér a moderátor. Se svojí manželkou Danou je spoluautorem televizních i rozhlasových cyklů o práci policie, hasičů a záchranářů. Jejich první úspěšný týdeník 112–V ohrožení života byl poprvé odvysílán v roce 2006. V autorské spolupráci s Danou vyprávějí skutečné detektivní případy a příběhy lidí a jejich zachránců pro různé televizní a rozhlasové projekty nebo preventivní filmy. Vznikl tak například cyklus filmů „Seznam se bezpečně“ o nebezpečích, která číhají na děti na internetu, dokumentární série pro VOYO „Případ Stodolovi“, v České televizi cyklus dokumentů „Legendy záchranářství“ a „Legendy kriminalistiky“ a v Českém rozhlase podcast „Kriminálka“. Poslední jmenované projekty mají i knižní podobu.

Tento rozhovor se týká knihy Ve znamení štíra, která je knižním rozhovorem s Jaroslavem Černým, bývalým velitelem pražské zásahovky. Povězte nám na úvod, kdo by si knihu rozhodně neměl nechat ujít?

Všichni. Jaroslav Černý je velký profesionál, pokud jde o policejní práci. Této problematice se učil například i v USA. A Zásahová jednotka Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy má logicky nejvíce zásahů ze všech zásahových jednotek u nás, a tak měl o čem povídat.

Myslím si ale, že by si knihu neměli nechat ujít ani milovníci kriminalistiky, protože i pro ně je tam hodně zajímavého. Jarda totiž na kriminálce sloužil. U jednoho zásahu byl dokonce postřelen a jeho kolega a kamarád útok pachatele nepřežil.

V knížce ale najdete i humorné historky. Jarda je veselý člověk, i když by to možná do velitele zásahovky řekl málokdo. Vymýšlí si různé šprýmy a má potom velikou radost, když se mu povede někoho nachytat. Sám jsem toho příkladem.

Jak byste vy sám na základě rozhovoru charakterizoval Jaroslava Černého? Jaký je, jak na vás působil?

Je to fakt hodný člověk. On si tu policejní práci prošel od píky, sloužil v Praze na Pohotovostní motorizované jednotce, kriminálku už jsem zmiňoval, až přišel na zásahovku, které dlouhé roky velel. Pro mě je to chlap, který drží slovo. Ten, když vám podá na něco ruku, tak to prostě platí, ale to samé pak samozřejmě vyžaduje i od vás. Navíc, když může někomu pomoci, tak to udělá, a to nejen ve službě, ale i v soukromí. Takových lidí po zeměkouli zase tolik nechodí. A vlastně i proto se mi s Jardou knížka dobře připravovala.

Prozraďte nám, jak probíhala práce na knize? Kde jste se společně scházeli a v jaké atmosféře? Po přečtení mám dojem, že musela být příjemná.

Scházeli jsme se asi půl roku a prostě jsme si povídali a bylo to opravdu hodně příjemné povídání. Já práci policie obdivuji, a tak jsem se vydržel ptát a potom poslouchat hodiny. A dělal jsem to podobně jako to teď děláte vy. Přinesl jsem si nahrávací zařízení, řekli jsme si téma a najednou bylo o dvě a půl hodiny později a mě to přitom připadalo jako pár minut.

V knize je ale popsaná i situace, kdy pachatel zastřelil Jardova kamaráda a jeho samotného postřelili do nohy. Vlastně měl být také mrtvý, život mu zachránil samopal, který měl na své hrudi. Ten byl rozstřelen v místě, kde zakrýval Jardovi srdce.

To bylo téma, kdy se při vyprávění i po letech Jardovi rosily oči. Zemřel jeho kamarád.

Jinak ta setkání byla opravdu příjemná. Mě ta samotná problematika hodně zajímá. Samozřejmě jsme nemohli mluvit úplně ovšem. Třeba určité taktiky jsme neprozrazovali. Ale jinak je to opravdu otevřená zpověď Jardy, jeho policejní práce i života. I policajti jsou jenom lidi včetně pražské zásahovky. Lidi, co mají emoce a city.

Byl Jaroslav Černý dobrým parťákem? Nechával se vést vašimi otázkami, nebo přidával i hodně svého?

Parťák byl dobrý, ale stále něco doplňoval. Když jsem mu poslal sepsanou kapitolu, tak odepsal, že je to dobré, ale za dva mi volal, že by to stejně ještě doplnil. Kdybych ho nezastavil, tak bych to upravoval dodnes. Je to pedant, ale dobrý parťák, i proto jsem si ho vybral.

Nakladatelství XYZ si poslechlo náš podcast „Na panáka“, kde si zvu na rozhovor záchranáře, ale hlavně policisty. A zaujalo je povídání s jiným velitelem zásahovky. Na základě toho mě požádali, jestli bych s nějakým velitelem zásahovky, neudělal celý knižní rozhovor. Já jsem si vybral Jardu i proto, že pražská zásahovka (neplést si s URNOU), má nejvíce zásahů.

Také by mě zajímalo, jestli na vše odpovídal takzvaně na první dobrou nebo v některých případech musel i více přemýšlet a vzpomínat?

Někdy vzpomínal a já jsem ho i do některých vzpomínek trochu nutil. Ale co se týkalo práce, tak většinou odpovídal na první dobrou.

A jak dlouho jste na knize společně pracovali? Trvalo déle nahrávání rozhovorů nebo následná práce?

Řekl bych 50-50. Jak už jsem říkal, scházeli jsme se asi půl roku. A potom se knížka musí takzvaně vysedět. Je něco jiného, když rozhovor posloucháte, a potom ho převézt do psané formy. To je pro mě trošku utrpení (smích).

Měla jsem zde podotázku, jestli se dá říct, co z těch dvou věcí vás více baví, tak to je jasné tím pádem.

No jasně, více mě určitě baví povídání. Do psaní se musíte ponořit, a to je při mé producentské a moderátorské práci někdy trochu problém.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Výborná kniha, co poodhaluje práci zásahové jednotky

Objevilo se při práci na této knize něco, co vás překvapilo? Nebo něco, co jste nečekal, případně na to nemohl přestat myslet?

Upřímně asi ne. Jardu znám dlouho a věděl jsem, o čem si budeme povídat. Neznal jsem možná pár detailů. Třeba, že jako policejní hlídka s kolegou jezdili ještě před rokem 89 na kafe ke Karlu Gottovi. On si totiž vždycky omylem pustil alarm, který hlídal jeho dům, a pak se policistům omlouval. Nebo třeba že Hana Zagorová měla pořád stejnou značku a barvu auta, aby jí lidi nezáviděli, že si zase mohla koupit nové. Ale to jsou spíše takové zajímavosti. Zásadně mě však nic nepřekvapilo. Já jsem věděl, že v té knížce bude humor, ale i vážná témata, jako je právě třeba ta střelba. Věděl jsem, že to bude i o tom, jak to mají kluci na zásahovce těžké, protože je to elitní útvar. Věděl jsem, že ta kniha bude různorodá. Snad se nám povedla.

Vy máte s rozhovory zkušenosti například z vaší loňské knihy Očima kriminalistů. V čem je podle vás kouzlo dobrého rozhovoru, nebo dobré otázky? Na co si musíte dávat pozor?

Miluju povídat si s lidmi. V médiích, byť nejdříve regionálních, pracuji někdy od roku 1993. V roce 1999 jsme s Danou nastoupili na Novu a hned do talk show Áčko. Vysílalo se hlavně živě. A tam se povídalo asi 40 minut a logicky nic nešlo vystřihnout. To byla velká škola. Baví mě lidi poslouchat. Samozřejmě, když mají co říct. Vysílám odpoledni proud v Českém rozhlase Dvojka a tam mám každý den hosta. Pokaždé se musím připravit na jiné téma a ta pestrost je skvělá.

A je pro vás vždy jednoduché přimět toho druhého mluvit? Nebo z něj v uvozovkách dostat to, co potřebujete?

Někdy to samozřejmě jednoduché není. To je například při natáčení našich dokumentů „Legendy kriminalistiky“, „Případ Stodolovi“ nebo „Kriminálka“. Ale je to právě úkol dokumentaristy nebo moderátora, aby dokázal lidi takzvaně rozmluvit. Mimochodem je to trochu podobné jako práce detektiva při výslechu. Ale samozřejmě, že když ke mně někdo přijde jako host do živého vysílání na Dvojce, tak předpokládám, že mluvit chce. Tam spíše někdy překonáváme jeho trému nebo ostych.

Když jsme pro VOYO natáčeli dokument „Případ Stodolovi“, tak mě potom někteří respondenti sami říkali, že se mě svěřili s něčím, co ještě nikomu neřekli a co v sobě drželi hodně let. A přiznali se, že se jim potom ulevilo. Byl to pro mě zajímavý pocit.

Vy se dlouhodobě pohybujete v oblasti složek záchranného systému a různých případů. Najdete se pak ještě něco, co by vás v tomto směru překvapilo nebo zaskočilo?

Určitě. Ani jeden případ totiž není stejný. My naše pořady připravujeme ze dvou hlavních důvodů. Chceme zviditelnit práci záchranářů, hasičů a policistů včetně kriminalistů. Svoji práci dělají skvěle, a proto máme všechny tyto složky na vysoké úrovni. A potom se také snažíme, aby naše pořady působily preventivně. Aby, když se na ně člověk podívá, poslechne si je, nebo si je přečte, se zamyslel a sám si odpověděl, jestli někdy nejde neštěstí naproti, nebo jestli žije tak, aby všechna možná životní rizika omezil na minimum. A také aby věděl, jak se má zachovat, když se sám ocitne v nestandardní nebo nebezpečné situaci.

Například podcast Kriminálka je plný až neuvěřitelných a mnohdy brutálních příběhů. Jak si od toho pak odpočinete? Co děláte, abyste na takové hrůzy nemusel myslet?

Já se z toho musím vždycky vypovídat. A to doma, protože opravdu všechno tvoříme společně s mojí životní parťačkou a navíc manželkou Danou. Děláme všechno na půl režii i scénáře. A tak už nemusím nic vysvětlovat, Dana ví, o čem mluvím, tak to vždycky rozebereme. Anebo si jdu zaběhat, případně si vezmu do ruky kytaru.

Můžete nám v závěru prozradit, co máte v plánu? Ať už profesně nebo v osobním životě, například o prázdninách?

O prázdninách budeme pracovat. Zaprvé musíme připravit další díly rozhlasové „Kriminálky“, to je celoroční projekt, a i když jsou o prázdninách reprízy, v září budou zase premiéry. Také dokončujeme další dokument pro Voyo – dnes už tedy pro Oneplay - nazvaný „Případ Janákovi“. Ten bude čtyřdílný a bude mít premiéru už 1. srpna. Vlastně je to po „Případu Stodolovi“ další vraždící manželský pár. Ona se mimochodem proslavila tím, že otěhotněla ve věznici. Je to případ, který vlastně změnil zákon. Takže to nás teď hodně zaměstnává. A od září by ČT1 měla odvysílat další řadu našich „Legend kriminalistiky“. Bude to deset premiérových dílů. Měla by také vyjít kniha „Kriminálka 2“. Do toho vysílám na Dvojce (Český rozhlas), takže práce, která mě baví a naplňuje, je dost. `

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: Albatros Media

< Předchozí		Další >