Milan Tesař (1964) je český spisovatel, scenárista a novinář. V roce 1987 nastoupil jako redaktor kulturní rubriky Zemědělských novin, za tři roky se stal členem první redakce nově vycházejícího časopisu Reflex. V roce 1993 pracoval ve společnosti Febio a byl u zrodu satirického pořadu Česká soda. Tentýž rok se vrátil redakce časopisu Reflex, kde vedl dalších dvacet osm let kulturní rubriku. V roce 1995 začal psát s dvěma dalšími scenáristy komiks Zelený Raoul, který na stránkách Reflexu vycházel až do roku 2022. V roce 2011 mu vyšla literární prvotina Deník rodícího se otce, v roce 2019 pak kniha povídek Volané číslo existuje. V roce 2016 připravil pro Českou televizi cyklus o vážné hudbě Můj pokus o mistrovský opus. V roce 2018 měla v Divadle Na Fidlovačce premiéru jeho hra Výjimečný stav. Jeho poslední knihou je Návod na použití silné ženy, o kterém prozradil více.

Co bylo pro vás tou hlavní motivací napsat Návod na použití silné ženy? Proč jste se do takového psaní pustil?

Asi se ve mně probudila vzdorovitost. Doba je poznamenaná konflikty na všech úrovních, jakmile někdo dá pořádku cestu, druhý do ní hnedka vykope příkop. Zatoužil jsem se donutit dlouhodobě přemýšlet nad něčím hezkým, o čem si myslím, že funguje a někam směřuje, a to je můj vztah s paní M. A taky mě nikdy nebavily stereotypní vzorce. Nebavily mě vtipy o tchýních a stejně se nikdy nepřipojil ke kámošům, co v hospodě pomlouvaly své ženy. A to jsem rozvedený. A do třetice se nerad hádám a snažím se tomu všemožně předcházet. Ten návod je v jádru jednoduchý: neztratit humor, být empatický a trošinku vyčůraný, to je vše.

A kdy jste se k tomu vlastně rozhodl? Bylo za tím dlouhé přemýšlení nebo spíše impulzivní nápad?

Všechno určila chvíle, kdy mě napadl ten název. Věděl jsem, že to bude takový boomerův feministický rádce, krátké fejetonové dopisy chlápka, co si vážně myslí, že po deseti letech vztahu tak nějak pochopil, jak s paní M. vybírat zatáčky smrti, a který tu zkušenost chce předat mladšímu, nezkušenému čtenáři. Opakovaně se na něj v knížce obracím. Nepamatuju si (kromě Ikei) jediný návod, ve kterém bych se neztratil, mou velkou ambici bylo napsat manuál, který by se četl jedním dechem. Hlavně jsem si přál, aby mi čtenář uvěřil ,že to není instantní příručka vycucaná z prstu, ale příběh dvou opravdových lidí, kteří spolu zestárli. Taky proto kniha začíná tím, jak jsme se našli a poznávali, a že jsme byli oba – dva padesátníci s velkými dětmi z předchozích manželství - plni pochyb.

V knize je v rámci návodu k obsluze 100 situací ze života páru, tak měl jste to tak rovnou vymyšlené, nebo to spíše vyplynulo?

Jak říkám, název knížky určil její formu, krátké fejetony, říkám jim situace, které by se daly učíst mezi dvěma zastávkami v tramvaji. Když mě napadl jejich název, pak už se mi psalo snadno. Považte: Mýtus společného zájmu, Lichotky do foroty, Co by tomu řekla paní M., Bitva o smeták, Společné autorádio, Věty, které nikdy nesmějí zaznít, Nauč se rozeznávat originál Vuitton a podobně.

A bylo pro vás snadné najít takových sto situací? Bylo to ve výsledku moc nebo málo?

Vůbec ne, vždyť jenom moje taktika směřující k tomu, jak zabránit hádkám s paní M. anebo jako dosáhnout úhybnými manévry toho, aby mě pouštěla na Slávii, zabrala pětinu knížky. Sto je tak akorát, být jich víc, už bych měl pocit, že jsem zašel do příliš velkých intimností.

S tím souvisí, jestli pro vás bylo jednodušší najít si tyto situace a tím pádem náměty, nebo je pak sepsat?

Řeknu to takhle, skoro všechno, co je v knize psáno, se stalo, a já to jenom trochu zdramatizoval. Třeba ta situace s víčkem. Na ničem lepším nedokážu popsat konflikt rozevláté salámistky a akurátního perfekcionisty. Nikdy nedovře víčko od sklenice s nescafem, vždycky zůstane šejdrem. Pokaždé! Neříkám, že mě to neštve. Mohl bych rozpoutat hádku. Ale proč? Co když by to byl začátek otrávené domácnosti? A tak jsem to nechal být, jenom čas od času, když popíjíme ranní kávu, prohodím jakoby nic: „Všímáš si té omamné vůně kávy? To je tím, že byla PERFEKTNĚ, HERMETICKY uzavřená.“ Uznejte, že je to chytré…

Pro ty, kteří knihu ještě nečetli, a naopak o tom uvažují, koho si představit pod pojmem silná žena? Čím se například vyznačuje?

Tady nemohu jinak, než zacitovat z knihy: „Kdo je silná žena? Nemám tušení. Vysavač, to je jiná. Přečteš si, že má motor o výkonu 1800 wattů a víš, že si s ním troufneš i na pořádně zasviněný koberec s dlouhým vlasem. S budoucí partnerkou nic podobného nelze. Nechci tvrdit, že kupuješ zajíce v pytli, ale upřímně, na první schůzce vůbec netušíš, s kým máš tu čest. Vidíš ženu, možná se ti líbí, možná bys ji rád pozval na kafe, možná bys jí rád ostříhal nehty u nohou, ale nemůžeš s jistotou říct, zda je silná. Proč? Protože silná žena neexistuje sama o sobě. Člověk si nemůže říct, že bude silnou ženou, stejně jako si nemůže říct, že bude vílou Amálkou. Kdyby silná žena byla silná, kdykoli se jí zachce, byl by svět strašně banální. Silná žena se rodí. Rodí se zevnitř, z minulosti vlastního života, z jeho předurčení.“

Přečtěte si naši recenzi knihy: Odpočinkové čtení od Milana Tesaře

Přiznejte se, nebál jste se ani chvíli, že vám Mirka, jak se říká omlátí tu knihu o hlavu? Neměl jste obavy z jejich reakcí?

Celou dobu, co jsem knihu psal, jsem s ní v duchu hovořil, ale samozřejmě, jistotu jsem neměl. Výhodou je, že má značný smysl pro humor, takže jsem věděl, že zvládne i kapitolu Protiklady se přitahují, kde píšu: „Když se blížíme k hraniční kontrole, ona nemá ani pas ani občanku, zavřu oči a říkám si, nejsem tady, nepatřím k ní, jsem tu sám, vždyť jsme se ani nevzali, v nejhorším vyskočím za jízdy a odejdu do polí. Takovou bytost musíš přijmout jako kočičku. Taky ji máš rád, ale není vyloučené, že od ní chytíš toxoplazmózu.“

A dával jste jí vlastně rukopis číst, nebo informoval jste ji o tom, co zrovna píšete a podobně?

Ano dal, jako první. Řekla, že si poplakala. A dodnes trvá na tom, že to bylo dojetím.

Bylo také dopředu v plánu, že bude mít Mirka v knize poslední slovo? Nebo jak se zrodil tento nápad?

Ne byl to náš společný nápad, chtěl jsem, aby měla poslední slovo, konečně, jsem na to zvyklý.

Bylo vlastně něco, co jste dopředu věděl, že zveřejnit nechcete? Něco, kde jste si byl jistý, že si to chcete nechat pro sebe? Respektive, měl jste nějakou „brzdu“?

Jsem bývalý autor Zeleného Raoula, takže brzdu nemám žádnou. Ale přece jen, v kapitole, kde popisuju, že paní M si o sobě myslí, že je výtečná houbařka a sbírá houby všech barev, nejsem přesný. Když píšu, že jsem v pohodě snědl její smaženici z podivně fialových hub. Není to pravda. Byl jsem opravdu k smrti vyděšený, ale věděl jsem, že když to nedám, bude to vnímat tak, že jí nevěřím. Láska není pro sraby.

Zaujalo mě, že jste oba tvůrčí duše a často něco tvoříte a píšete. Co je podle vás na takovém soužití nejzajímavější? A v čem je to naopak obtížné?

Je fajn, že si můžeme povídat, o tom, na čem právě děláme, a opačně, obtížné je strávit, když má paní M. najednou mega úspěch a já nic. To byl případ Marie Terezie. Tehdy jsem naštěstí zjistil, že nejsem závistivý člověk. Naopak, hrozně mě to nakoplo.

V knize se vyskytuje také francouzský buldoček vaší partnerky, tak by mě zajímalo, dovedete si dnes představit, že byste žil bez psa?

Představit si to dovedu a dlouho to bylo mé jediné přání. Ale teď, jak je Papina starší, jsem k ní tak nějak přilnul, člověk si uvědomí, že tu nikdo z nás nebude na věky a taky už nám přestala prdět do postele. Člověk ji musí mít rád.

Na závěr mi prozraďte, můžeme se těšit na Návod na použití silné ženy 2, nebo třeba přijde Návod na použití silného muže?

Ten by asi musela napsal paní M. Vidíte, já si ale vlastně vůbec nejsem jistý, zda mě považuje za silného muže. Ptát se radši nebudu.

Děkuji vám za rozhovor!

Zdroj foto: archiv Milana Tesaře, autorka Maria Michopulu

< Předchozí		Další >