Předmluva autora: Kolik z nás se bojí nosit více klobouků? Matyáš je živoucím důkazem, že hranice existují jen v naší hlavě. Jeho příběh začal jako u drtivé většiny z nás – pochybnosti, nejistota, otázkou: „Kdo vlastně jsem?“

Jenže místo toho, aby si vybral jednu cestu, postavil si vlastní mapu. Každý jeho obraz, každá karta, každá terapie i každá stránka knihy jsou střípky jednoho celku. Dává naději těm, kteří mají pocit, že jsou „příliš rozptýlení“ nebo „nedostatečně zaměření“. Ukazuje, že když žijeme naplno všechny své talenty, vzniká z toho něco, co nemůže nabídnout nikdo jiný. Většina lidí si myslí, že život je o hledání jedné správné cesty. Ale co když vám řeknu, že skutečné naplnění přichází tehdy, když se rozhodnete být vším, čím opravdu jste? Více rolí. Více talentů. Více příběhů. Nikdy jsem si nevybral jen jednu cestu. A možná právě proto cítím, že žiju naplno. Každá role mi dala novou perspektivu. Každý člověk, kterému jsem mohl pomoci, mě posunul dál. Každý obraz, který jsem namaloval, byl vlastně autoportrétem – i když byl na plátně kdokoliv jiný. Možná i vy cítíte, že musíte být „někým konkrétním“. Ale zkuste si dovolit být vším, co ve vás je. Neomezujte se jednou definicí. Protože právě v rozmanitosti je skutečná síla.

Matyáši, co vás vedlo k tomu, že se stanete spisovatelem ? Věděl jste o tom, že budete psát knihy ?

Nikdy bych nevěřil, že se mi tohle může stát. Jako dítě jsem si jen tak psal do šuplíku, vymýšlel příběhy, které nikoho nezajímaly. Moje fantazie byla moje útočiště, ale nikdy jsem neměl odvahu tomu dát reálnou šanci. A teď – během jediného roku – jsem vydal čtyři knihy. Já, který si kdysi myslel, že psaní je jen koníček na dlouhé zimní večery. Já, který pochyboval, že by někdo chtěl číst moje slova.

Co se změnilo?

Přestal jsem čekat, až budu "dost dobrý". Začal jsem psát pravidelně, ať už byla nálada jakákoli. Přijal jsem, že první texty nikdy nebudou dokonalé – a to je v pořádku. Sdílel jsem svoji práci, i když jsem měl strach z kritiky.
A hlavně: Začal jsem si věřit. Pochopil jsem, že jediný rozdíl mezi snílkem a autorem je vytrvalost a odvaha. Každý z nás má v sobě příběh, který stojí za to vyprávět. Stačí ho jen pustit ven a nebát se selhání.

Jak vlastně začala vaše kariéra?

Nikdy jsem neplánoval stát se věštcem v televizi. Pamatuju si ten den, kdy mi přišla nabídka – vystupovat jako kartář na Slovensku, v hlavním vysílacím čase. V té době jsem stále ještě pracoval v nemocnici. Mezi směnami, papírováním a nekonečnými službami jsem najednou dostal příležitost, která se neodmítá. Byl to skok do neznáma. Nervozita, pochybnosti, otázky typu „Zvládnu to?” Ale věděl jsem, že cesta začíná mimo komfortní zónu. Ve chvíli, kdy už vše vypadalo slibně, přišla v roce 2024 životní změna. Do naší rodiny jsme přijali chlapečka do adopce. Tohle rozhodnutí změnilo úplně vše. Najednou jsem nejen věštil budoucnost klientům, ale hlavně jsem ji začal tvořit pro naši rodinu. Ta malá bytost mi ukázala, co znamená opravdová zodpovědnost, nezištná láska a odvaha jít srdcem.

Moje kariéra? Rozkvetla jako nikdy předtím.
S každou televizní epizodou, s každým příběhem, který jsem naslouchal… získával jsem větší odvahu být sám sebou. Dnes vím, že opravdový úspěch není jen o kariéře nebo o tom, jak nás vnímá okolí. Je to o tom, jak sami sobě dovolíme prožít změnu – a přijmout nové role, které nám život nabídne. Ať už je to štěstí, strach, nebo někdy i chaos, všechno to má svůj smysl.

Vaše první knížka se jmenuje Anglický princ, stejně jako vaše nadace. Co vás k tomu vedlo ?

Přesně tak jsem se cítil, když jsem vydával svou první knížku. Byl to příběh o chlapci – vlastně o našem synovi. Psal jsem o jeho laskavosti, o tom, jak pomáhá ostatním dětem, jak dokáže svým přístupem změnit svět malých lidí kolem sebe. Nešlo mi jen o slova na papíře. Šlo mi o skutečný dopad. Chtěl jsem, aby to nezůstalo jen u příběhu. A právě proto přišel další krok: Rozhodl jsem se založit nadaci Anglický princ , která ponese jméno mé první knížky – vlastně Anglický princ stále pomáhá dětem , jak píšu v knížce pro děti.

Nadace, která má jediný cíl: Pomáhat těm, kteří to opravdu potřebují.
Nejen v knize, ale i v reálném životě. Věřím, že i jeden člověk – i malé dítě – může změnit svět kolem sebe. Stačí začít. Stačí chtít.

Píšete další knihy?

Letos pracuji na dalších dvou nových knihách. Jedna je opět pro děti – protože jejich fantazie je jako malířská paleta, která nikdy nevyschne. Druhá je milostný román – protože i dospělí potřebují občas věřit na zázraky, motýly v břiše a druhé šance. Pokaždé, když usedám k prázdné stránce, přemýšlím, jestli to někomu něco dá. Zda děti v nové knížce najdou svůj svět. Jestli dospělí v příběhu najdou sami sebe. Nejtěžší na psaní není vymyslet příběh, ale najít odvahu ho dokončit. Stokrát přijde pochybnost, jestli to bude stát za to.

Jaké máte plány na tento rok ?

Letos mám před sebou několik obrovských cílů – a ne, nejsou to jen malé krůčky, které většina lidí nikdy neudělá kvůli strachu z neznáma. Chci letos vydat ještě dvě nové knihy, protože ve mně je příběh, který musí ven. Možná nebude dokonalý. Možná přijde spousta kritiky, ale moje touha po tvorbě je silnější než strach z neúspěchu.

Plánujeme si pořídit vlastní dům se zahradou, aby náš syn vyrůstal v místě, kde může běhat bosý po trávě, stavět si vlastní svět a poznat svobodu, kterou jsme my jako děti možná neměli. Přemýšlím, že začnu pracovat ve školce jako asistent pedagoga. Miluji děti. Miluji tu energii, kterou přináší každý jejich úsměv a upřímné otázky. Znamená to menší jistotu, nové začátky, ale právě tam cítím, že bych mohl něco opravdu změnit — pro sebe i pro ostatní.

Co mě k tomu všemu vede? Nečekám na “lepší” čas. Nečekám na ideální podmínky. Protože žádný dokonalý moment nikdy nepřijde. Jediný správný čas je teď.

To musí stát spoustu energie. Kde ji dočerpáváte?

Většina lidí hledá energii v ranní kávě nebo v dalším šálku espressa. Já ji nacházím úplně jinde – v umění odpočívat, v cestování a v čase stráveném se svým synem. Dlouho jsem si myslel, že výkon rovná se dřina. Že čím víc toho stihnu, tím líp se budu cítit. Realita je ale jiná – pokud vyhořím, nepomůže mi žádný to-do list. Naučil jsem se, že opravdový odpočinek není lenost. Je to investice do sebe. Když aktivně vypnu, moje tělo i mysl mi poděkují. Proto si plánuju dny tak, abych měl čas na výlety, na pohyb, i na malá dobrodružství se synem. Právě díky tomu načerpám energii, která vydrží mnohem déle než pověstná ranní káva. Věřím, že péče o tělo a hlava jdou ruku v ruce. Pokud si dokážu vytvořit prostor na radost, regeneraci a skutečný zážitek, mám pak sílu zvládat práci, povinnosti i nečekané situace.

Co vás na psaní baví?

Každý vám říká: „Najdi svou vášeň a následuj ji.“ Ale málokdo vám poví, jak vypadá každodenní realita, když se psaní stane vaší vášní, prací i způsobem života. Když píšu, svět kolem mě na chvíli mizí. Je jedno, jestli tvořím článek pro časopis, který si přečtou lidé v Česku i na Slovensku, nebo rozepisuji své myšlenky na blog. Vždy mě žene touha přinést hodnotu, emoci nebo nový úhel pohledu. Někdy je to radost, jindy únavný boj s vlastní hlavou. Psaní není jen romantika kaváren a rychle plynoucí inspirace. Je to i rutina, stovky škrtanců, nevydařené texty, hledání správných slov a dlouhé hodiny ticha. Ale právě tyhle okamžiky dávají každému článku sílu. Není to vždy snadné – ale nikdy bych neměnil. Možná také cítíte potřebu něco sdílet, tvořit, ovlivnit svět kolem sebe. Psaní je mocný nástroj. Mění nejen čtenáře, ale i samotného autora. Posouvá vás dál, nutí zamyslet se, otevřít se kritice i novým možnostem.

Foto: Archiv Matyáše Sivaka

Jaké knihy ted nejraději čtete?

Nikdy bych nečekal, že mě budou knihy o druhé světové válce tak fascinovat, avšak nejraději teď trávím večery ponořený do příběhů, které mají sílu měnit pohled na svět. Číst o druhé světové válce není jen o bitevních liniích a velkých jménech. Je to o skutečných lidech, jejich odvaze, strachu, malých vítězstvích i velkých prohrách. Každý příběh odhaluje, jak neuvěřitelně silní a odolní můžeme být, když na tom záleží. A možná právě proto jsem se rozhodl udělat si kurz na průvodce. Chci to všechno předávat dál. Nejen fakta, ale i emoce, životní lekce, které se skrývají mezi řádky.

Po večerech ještě studujete psychologii. Jak se vám daří vyčleňovat ještě náročná studia?

Nikdy není pozdě začít znovu a stát se tím, kým jste vždy chtěli být. Přiznám se – psychologie mě fascinovala už roky, jenže vždycky jsem měl pocit, že to není pro mě. Moc pozdě, moc složité, moc nejisté.
Všichni kolem radili:
„To je na dlouho.“
„To už nestihneš.“
„Co když to nevyjde?“
Jednoho dne mi došlo, že největší překážkou jsem byl vlastně já sám, tak jsem udělal první krok a přihlásil jsem se. Začal jsem studovat.
Dnes mám za sebou úspěšně dokončený první ročník. Nebudu lhát – nebylo to jednoduché. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že to vzdám. Po večerech jsem seděl nad knihami a přemýšlel, jestli to má vůbec smysl. Pak přicházela malá vítězství: První splněné zkoušky, zajímavé rozhovory s lidmi, které bych jinak nikdy nepotkal, první momenty, kdy jsem pochopil věci, které mi dřív unikaly. Psychologie mi otevřela úplně nový svět. Naučila mě víc rozumět druhým. A hlavně – naučila mě víc rozumět sám sobě.

Na závěr co byste vzkázal lidem, kteří si chtějí splnit sen ?

Všichni vám budou říkat, že to nejde. Že jste moc mladí, moc staří, moc naivní, moc ambiciózní. Vždycky bude někdo, kdo bude vědět, co je pro vás „lepší". Ale pravda je jednoduchá: Nikdo jiný než vy sám neví, co je vaše cesta. Nikdo nemůže žít váš život za vás. Nikdo vám nedá povolení jít za svým snem – tu sílu máte pouze vy. Když budete žít podle očekávání ostatních, ztratíte roky. Budete se snažit zalíbit, zapadnout, přizpůsobit. Na konci dne vás tíha neuskutečněných snů zalehne víc než jakýkoliv strach z neúspěchu.

Já jsem se rozhodl neposlouchat hlasy, které mě brzdily. Přestal jsem čekat na schválení okolí a začal jsem se řídit vlastním srdcem. Nebyla to snadná cesta, ale každé malé vítězství stálo za to. A když se sen opravdu promění ve skutečnost, ten pocit je nepopsatelný. Tohle je vzkaz pro všechny, kteří váhají: Nenechte se zastavit názory ostatních. Běžte za svým snem, krok za krokem, den za dnem. Ten pocit vítězství, že jste to dokázali, vám už nikdo nevezme.

Blog
Nadace