Pamatujete si, co jste dělali v letech 1980 – 1984? A nebo víte, čím v té době žili vaši rodiče? Je vůbec možné srovnávat tehdejší pocity a postoje mladých Britů a Čechů? To jsou otázky, které mi jen tak mimochodem naskakovaly při četbě unikátní knihy mapující scénu anarcho-punkových kapel v Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku.

Ian Glasper v díle nazvaném  The Day the Country Died přináší svědectví doby, v níž se ve Velké Británii vzedmula vlna kapel, které nebyly jen obyčejným rokenrolem pro zahnání nudy. Pestrá scéna je na bezmála 500 stranách rozdělena do devíti kapitol. Autor zvolil členění podle regionů, například „Jih a jihovýchod Londýna“, „Severozápadní Anglie“ nebo „Irsko“. Každá kapitola je samostatným příběhem kapely,  v němž jsou poskládána fakta a retrospektivní vyprávění současníků. Nechybí diskografie a doporučení, co by si měl čtenář bez váhání sehnat a poslechnout. Historickou hodnotu knihy nepochybně zvyšují černobílé archivní fotografie z koncertů a dalších akcí.

Nutno podotknout, že tohle není jen zajímavé čtení, ale především unikátní studijní materiál. „Nejsem anarchista…,“ píše v předmluvě autor knihy. „Mám ženu, dvě děti, stálou práci a, nerad to říkám, pěkně mastnou hypotéku. (…) Mnohé ideje, které ve mně v mládí díky poslechu téhle muziky zakořenily, mi zůstávají dodnes. Respekt k sobě samému a lidem okolo mě, úcta k téhle planetě a těm, kdo na ní žijí, bez ohledu na víru, barvu a druh.“  

Srdcem britského anarcho-punkového hnutí 1980-1984 byla kapela Crass. V jejím pojetí se totiž punk stal prostředkem politického protestu. Důvodem pro vznik dalších skupin nebylo umělecké pnutí, ale aktuální potřeba vyjádřit názor. Na konzervativní vládu, na ekonomickou krizi, na nukleární hrozby, na společenskou roli mužů a žen, na práva zvířat… Znamením doby byl také rozmach squattingu. Část mladé generace si chtěla zařídit život úplně jinak, než bývalo zvykem.

„Snažili jsme se říct děckám z dělnický třídy, že nejsou idioti jen proto, že nemají gymnázium. Že všichni můžou rozhodovat za sebe, že i když nezmění svět, můžou změnit aspoň sebe. To je základ anarchismu: respektuj sám sebe i všechny ostatní,“ vypráví Penny Rimbaud (vl. jm. Jeremy Ratter), bývalý bubeník skupiny Crass.  Mezi mnoha dalšími skupinami působila v Londýně také parta s názvem Lack Of Knowledge. Její kytarista Tony Barber vykresluje tehdejší poměry po svém: „Kultura v celý zemi byla tenkrát úplně jiná než dneska, míň paranoidní, míň na prachy, místní zastupitelé nehrabali tak šílený peníze sami pro sebe… Celý to bylo o dost vstřícnější. Když jsi viděl prázdnou halu, kde se nic neděje, prostě jsi zabouchal na dveře a pronajal si ji na příští čtvrtek. Dneska se všechno hnulo někam jinam. Nerad tuhle frázi používám, ale ucpaly se nám všechny skulinky…“  

 

Někdejší basák kapely Omega Tribe Daryl Hardcastle po letech tvrdí, že své názory nezměnil. „Pořád nevolím a pořád trvám na většině toho, co jsem psal a zpíval. Tenkrát jsme si říkali anarchisti a já jsem anarchista pořád… No, snažím se o to. Pracuju na sebe, jsem zahradník a nemakám na šéfa.“ 

Ze Skotska pocházela skupina Alternative. Její někdejší vokalista Eric „Rice“ Beveridge říká: „Zajímali jsme se o politiku, náboženství, válku, chamtivost a ničení planety, a došlo nám, že všechny tyhle problémy jsou vzájemně propojený a dotýkají se nás všech. Věřili jsme ve společnost založenou na jednotlivcích. Jenže každej jednotlivec má jiný potřeby, pocity a postoje než ten druhej, a bylo by naivní myslet si, že se to může uskutečnit ze dne na den.“  

 Vzpomínek, příhod a názorů aktivních účastníků anarcho-punkového hnutí je v Glasperově knize celá řada. A právě tyto střípky dohromady vytvářejí obraz, o němž si můžete myslet, co chcete, ale neměli byste zapomenout ocenit autorovo zaujetí pro sbírání cenných podkladů a svědectví. Stejnou pochvalu si zaslouží domácí vydavatelství PHR – za to, že dokázalo zpřístupnit českým čtenářům ojedinělou publikaci. Být učitelem na střední škole, použil bych toto dílo jako učební látku. Myslím, že ve spojení s ukázkami některých nahrávek by mohla náramně fungovat jako výzva k zajímavým debatám a také jako inspirace kritického myšleni.

Knihu bych doporučil vnímavým a tolerantním lidem napříč generacemi. Tedy i těm, kteří začátkem osmdesátých let považovali za hlavního nepřítele komunistický režim, ten totiž v tehdejším Československu zakazoval a dusil „nebezpečné“ kapely, zatímco ty britské mohly svobodně protestovat a po svém snít o jiném systému.  Jakkoliv se člověk může snažit nahlížet na věci z různých stran, dojde k závěru, že autentické zkušenosti jsou nepřenosné a tedy i těžko pochopitelné. To ale neznamená, že bychom měli rezignovat na nová poznání.         

The Day the Country Died
Autor: Ian Glasper
Překlad: Marek Židův  
Žánr: Literatura faktu
Vydáno: 2012
Stran: 476
Vydalo nakladatelství: Papagájův Hlasatel Records, 2012  
Hodnocení:  90 %

Zdroj foto (obálka): PHR, www. phr.cz

 

< Předchozí		Další >