Kniha Nech těch lží je introspektivní román, jež sleduje mladého muže, který se po letech ohlíží na svou první lásku, a postupně odkrývá tajemství, jež obklopoval jejich vztah. Bessonovo vyprávění se vyznačuje jemnou psychologií postav a neustálým napětím mezi pravdou a lží.

„Musel jste ho mít hodně rád, když se na mě takhle díváte.“

Dvoustránkový prolog nás uvádí do situace, která se může vyvinout kterýmkoliv směrem a už proto je důležité bedlivě číst, byť je kniha napsána velmi jednoduchým až strohým stylem. Ze začátku se může zdát, že se jedná o další variací na příběh, který vypráví o zakázaném vztahu, o homosexuální touze, o skrývání a předstírání. Děj se nejprve soustředí na vztah mezi autorem a jeho bývalým přítelem z mládí v osmdesátých letech. Je tu rozehrávána drobná hra napětí, že budou odhaleni, ale o nečekané zvraty tu nejde. Do nějaké doby jsou události předvídatelné, nicméně posléze se příběh transformuje a vydává se neočekávaným směrem. Besson tu buduje něco mezi pamětmi a literární fikcí, vše s podrobným nasvícením na emoce.

Hlavní motiv knihy je odkrývání lží, které si lidé v průběhu života vytvářejí, a to jak vůči sobě, tak vůči ostatním. S odkrýváním lží se tu pojí také poznávání zatajované identity. To se přímo přelévá do druhé části, kde nám je jasné, že mladický vztah nevydrží a vlivem okolností i vnitřních nastavení končí. Ocitáme se v roce 2007, kdy se nám propojuje sdělení z prologu a celý příběh najednou dostává nové a nečekané obrysy, které budeme sledovat až do samého konce.

Autentické vyjádření emocí, přesnost popisů vnitřního světa a pomalý, meditativní rytmus vyprávění působí až melancholicky. Kniha čtenáře nutí přemýšlet o vztazích, touhách, identitě a o tom, co znamená být autentický ve světě, kde se často skrýváme před ostatními i sami před sebou.

„Naše láska byla možná jen proto, že mě viděl ne takového, jaký jsem byl, ale jakým jsem se měl stát“

Podobně jako Annie Ernaux či Edouard Louis, i Philippe Besson prozkoumává osobní vzpomínky a vztahy, které formují jednotlivce. Všechny tři pojí jistá touha uniknout maloměstu a jeho vyhlídkám, město jim dává rozhlehlost jejich téměř nepozorované odlišnosti. Nicméně pokud vás na Ernaux a Louisovi odrazuje sociální a politický vhled, tak Besson zůstává více zaměřen na intimní vztahy a jejich emocionální důsledky. V tomto ohledu se pak Besson podobá spíše André Acimanu – lyrický styl psaní se zaměřením na vnitřní život postav a retrospektivní nostalgie – pokud tedy nacházíte zalíbení v knihách Acimana, rozhodně se vám bude líbit i Nech těch lží.

Mohla by se také líbit těm, co vyhledávají knihy, které nějak popisují spisovatelské řemeslo – Philippe Besson tu nejednou uvažuje o procesu psaní, tvoření příběhu a jak se dostává k tomu, že píše o čem píše. Každá jeho kniha je totiž trochu fikcí, trochu vnitřní autobiografií pocitů – a především jsou to knihy, které nějak zkoumají ztrátu.

Ukázka:

Zjišťuju, jak bolí stesk. Stýská se mi po jeho kůži, po jeho přirození, po tom, co jsem měl a co mi bylo odebráno, co se mi musí vrátit, jinak z toho zešílím.

Později budu o stesku psát. O nesnesitelném pocitu ze ztráty druhého člověka. O prázdnu, které ztráta způsobí, o strádání, které se na člověka snese. Budu psát o sžíravém smutku, o hrozícím šílenství. Téměř proti mé vůli z toho bude poznávací znamení mých knih. Občas se sám sebe ptám, jestli jsem vůbec někdy psal o něčem jiném. Jako bych se z toho nikdy nevzpamatoval: Druhý, který se stal nedostupným. Jako kdyby to zaplnilo celou mou mysl.
Smrt mnoha mých přátel v mladém věku tuhle mou slabinu, tuhle bolest ještě zhorší. Jejich předčasný odchod mě uvrhne do hlubin smutku a nejistoty. Budu se muset naučit, jak přežít. A psaní může být dobrým způsobem, jak se zachránit. A jak nezapomenout na ty, kteří zmizeli. Jak s nimi dál vést dialog. Ale veškerý můj stesk pravděpodobně pramení z onoho prvotního poblouznění, z pošetilého zahoření láskou.

Zjišťuju, že absence druhého má svoji konzistenci. Možná se podobá temným říčním vodám, nebo by se dalo říct, že ropě, každopádně ale nějaké lepkavé, špinavé tekutině, ve které se dá uváznout a utopit. Má také hustotu, hustotu tmy, nedefinovatelného prostoru, ve kterém chybějí záchytné body, kde se dá narazit, kde člověk hledá nějaké světlo, nebo jen záblesk, něco, čeho se zachytit, cosi, co by nás vedlo. Ale přítomnost druhého, to je v první řadě hlavně ticho, ve kterém nadskočíme, jakmile zaslechneme nečekaný, neidentifikovatelný zvuk nebo šum zvenčí.

Nech těch lží
Autor: Philippe Besson
Překladatelka Markéta Krušinová
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2024
Počet stran: 160
Hodnocení: 100%

https://www.paseka.cz/produkt/nech-tech-lzi/

< Předchozí		Další >