Kniha Jana Turka PRVNÍ EVROPANÉ, vydaná nakladatelstvím Academia, se zabývá otázkou, jací byli a čím se zabývali první usedlí obyvatelé kontinentu později nazvaného Evropa. Lidé tady žili už po celé statisíce let, ale teprve v posledních zhruba dvanácti tisících letech zásadně změnili svůj způsob života i obživy. Nastoupili cestu posléze vedoucí ke vzniku prvních civilizací.

Dočteme se, že kolébkou „naší“ pravěké kultury byl takzvaný úrodný půlměsíc, úzký pruh území táhnoucí se od turecké Anatolie podél východního pobřeží Středozemního moře přiléhajícího k Africe. Tam se také zrodily první doložitelná sídliště i svatyně. Tehdy rovněž docházelo k pevnějšímu sepětí lidí s místem usazení – oproti kočujícím loveckým a sběračským společnostem. A němými svědky dávných časů jsou nejen archeologické vykopávky, zpravidla se týkající pohřebních zvyklostí, ale třeba také architektonické, sochařské či malířské aktivity, jejichž výsledky můžeme dodnes obdivovat.

Jak autor píše, člověk se usadil na vrcholu potravního řetězce a vypořádal se se všemi živočišnými konkurenty. Vhodná zvířata si ochočil, zatímco ostatní nadále lovil a hubil, případně vyhubil. Dovíme se, jak rozvoj zemědělství ovlivnilo pěstování pšenice. Zárodečné rolnictví se tak ocitá jako důležitý zdroj potravy vedle lovecko-sběračské tradice. Zdá se, že archeologické nálezy dokládají styčné plochy třeba mezi rybolovem a obilnářstvím. Cílené setí a sklízení obilnin, mimo jiné i prosa, jistě souvisí s pečením placek či jiných moučných výrobků, ale nejspíš také s oblibou piva.

Pivo se pilo už v pravěku

Někteří odborníci se dokonce domnívají, že právě pití piva vedlo k rozvoji zemědělství – přinejmenším už před pěti tisíci lety se lidé naučili tento nápoj vyrábět ze semen divokých předchůdců dnešních obilnin, obeznámili se s funkcí pivovarských kvasnic, ale ještě neznali chmel, jak vyplývá z chemických analýz nánosů, které se dochovaly na nádobách. Možná, že kultura zvoncovitých pohárů s pivem přímo souvisela, vlastnictví nádobek, někdy nalézaných jako pohřební výbava, možná odkazovalo ke společenskému statutu daného jedince. Možná pivo samotné mohlo mít posvátný dopad, představovat „božskou“ tekutinu.

Lze uvažovat, že pití piva vykazovalo ceremoniální prvky, které stmelovaly celé společenství. Možná se také kolektivně srkalo rákosovými slámkami ze společné nádoby. Možná se v průběhu doby měnil i význam samotného pití, jenže to se již ocitáme v rovině dohadů. Avšak kolektivní popíjení (v hospodách a výčepnách) se udržuje dodnes, byť každý pije ze svého půllitru, dříve z holby apod.

Jak si pravěcí lidé žili

Obdělávání půdy – nejen v pravěku, ale ještě před několika málo generacemi - se vyznačovalo mnohými magickými obřady, někdy i sexuálně podbarvenými (viz třeba lidové písničky, v nichž dívka svého milého vyzývá, aby jí zoral políčko či zahrádku). Příklon k zemědělství s sebou nesl i první civilizační choroby, třeba zvýšenou kazivost zubů. Samozřejmě lze jen stěží rekonstruovat dávnou mentalitu, ale důvodně lze usuzovat, že na nějaký soucit či žal nezbývalo místo, vysoká úmrtnost dětí (a v období nouze i jejich zabíjení) sotva mohla k něčemu takovému vést. Na rozdíl od dneška přežívaly vlastně jen ty nejodolnější a nejsilnější, které v dospělosti předávaly vhodné geny svému potomstvu.

Jan Turek zevrubně načrtává důležité aspekty života v pravěku. Zmiňuje důležitost soli (však se s ní obchodovalo, což vypovídá o znalosti kola i vozu taženého zvířaty), píše o mléce a výrobcích z něho, o schopnosti trávit mléčnou laktózu i v dospělosti. Čeští vědci dokonce uskutečnili pamětihodný experiment, když hroudy másla zabalené mimo jiné do lněného plátna – přesně podle nálezů z irských a skotských slatin – ponořili na celé dva roky do hlubin šumavské Jezerní slatě. A právě máslo zabalené do látky si i poté zachovalo nejen nezávadnost, ale také vůni i chuť, jak se experimentátoři sami přesvědčili.

Pisatel se obšírně věnuje náboženským představám dávných předků i stavbám zjevně posvátných okrsků – nejen v proslulém Stonehenge, pozůstatky nalezneme rovněž v Česku. Z hlubin dávnověku přežilo povědomí o posvátných stromech, řekách a horách (u nás např. o Řípu), přičemž posvátnost se mohla projevovat různě: jednak pobídkou k jejich sdílení, jednak zákazem něčeho takového, když se příslušné místo proměnilo v závazné tabu. Autor se dotýká rovněž různých (i epidemických) onemocnění, kdy naše vzdálené předky odedávna sužovaly morové nákazy, ale třeba také žloutenka.

Boj jako první potřeba člověka

Pravěcí lidé sotva žili v nějakém mírumilovném společenství, násilí a nutnost čelit mu zřejmě byly každodenní realitou. Znali sekeromlaty, dýky, kopí, meče i lučištnictví. Zbraní se ostatně mohlo stát cokoli, i zemědělské či kovářské nářadí. Znepřátelené komunity mohly spolu svádět vražedné boje, v některých případech se jednalo o zjevné masakry. Avšak nadbytečnou bojechtivost si lidé mohli vybíjet při ritualizovaném válečnictví či hrách, z nichž se postupně vyvinulo sportovní zápolení. Dlouho historici předpokládali, že vražednické půtky byly izolované a týkaly se malého počtu lidí.

Proto překvapily nálezy u německé řeky Tollense, kde před více než třemi tisíci lety – přibližně tedy v době, kdy byla obléhána Trója a kdy tehdejší blízkovýchodní mocnosti zalily záhadné „mořské národy“ – odehrála sotva představitelná, mimořádně krvavá bitva se spoustou mrtvých, kde se utkalo na pět tisíc a možná i vice zjevně profesionálních válečníků (o čemž svědčí již zhojená zranění na kostech), jimž nájemné bojování přinášelo obživu. Bohužel kniha tuto událost zmiňuje jen výčtově v závěrečném souhrnu důležitých událostí, aniž by jí blíže zabývala.

Odborníkům uniká smysl takového na svou dobu olbřímího střetu v místech, kde žádné státy neexistovaly a kde bylo velice řídké osídlení. Snad se mohlo jednat o vymezení sfér vlivu v získávání důležitých surovin či ovládání obchodních stezek, možná došlo k přepadení velké karavany chráněné najatými válečníky, třeba by se našla souvislost s rozsáhlými přesuny lidí, v konečném důsledku vedoucími k agresivním tažením již zmíněných „mořských národů“. Nedávno jsem psal o knihách, které ničivý dopad jejich výskytu podrobně zkoumaly – viz Rozvrat a znovuzrození dávných států.

Knihu má smysl číst

První Evropany vnímám jako poutavou, čtivou a uživatelsky přístupnou rozpravu o dávné minulosti, o níž se nedochoval žádný písemný doklad, tehdejší evropské obyvatelstvo neznalo písmo. Veškeré poznatky čerpáme z archeologie, i pro starší dobu si vypomáháme svědectvími antických pisatelů, nechybějí ani novodobé srovnávací studie o „primitivních“ společenstvích nedotčených civilizací, a tudíž setrvávajících na předvěké úrovni. Pomáhají poznatky z chemie, lékařství a dalších vědeckých oborů. Budoucí nálezy (a pod zemí je jich skryt bezpočet, jen nikdo netuší, kde by se mohly vyskytovat) jistě budou výrazně korigovat nynější představy.

Snad nadbytečné jsou aktualizační tendence, ať již zohledňují hrozbu jaderného sebezničení nebo se věnují módním genderovým průzkumům. Jistě není překvapivé, že v případě nezbytí mohla i dívka převzít vůdčí roli v rodině či klanu, případně se uplatnit jako válečnice nebo převzít mužskou identitu. Ale sotva to byla běžná záležitost nebo dokonce pravidlo. Hlavně už nikdy nezjistíme kontext, v němž se takové případy vyskytovaly. V tomto ohledu byla obdobná publikace Jana Bouzka Pravěk českých zemí v evropském kontextu (2011) přece jen střídmější a uvážlivější.

Názorný obrazový materiál

Velkou předností je bohatá obrazová výbava. Spatříme současný stav lokalit spojených s děním v pravěku, uzříme vhledy do archeologických nalezišť (zejména uložení kostry, které spatříme i zpodobněné živou figurantkou, jak napovídá už obálka knihy), pohlédneme na modely předmětů a rekonstrukce dávných obydlí (dokonce vytvořené s pomocí umělé inteligence). Uvědomíme si, že letecká fotografie dokáže odhalit pozůstatky dávných staveb, ze země již nezřetelných.

Text a obrazová složka tak vytvářejí vzájemně se podporující celek, který před čtenářem odkrývá ne vždy plně zřetelné dění, od něhož nás dělí mnohá tisíciletí. Ačkoli má kniha podtitul „Archeologie počátků evropské identity“, společenství, o nichž Turek píše, si určitě žádnou evropskou identitu neuvědomovala. S námi mají sotvaco společného. Nanejvýš snad bojechtivost.

 

Jan Turek: První Evropané. Archeologie počátků evropské identity.
Vydala Academia, Praha 2026. 358 stran
Hodnocení: 80 %
Vydalo: Nakladatelství Academia

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/prvni-evropane-803395474

Další >