Sotva si dokážeme představit, že ještě v 18. století mohla být vojenská služba i celoživotní a že týkala hlavně nemajetných. Nástup do vojenské služby měl být dobrovolný a „uvědomělý“ (neboť každý měl považovat za čest, že může bojovat a padnout za císaře pána), skutečnost však bývala odlišná – násilné odvody, před nimiž se leckteří mladí muži schovávali, se staly běžnou záležitostí. Teprve roku 1802 byla celoživotní služba zrušena a nahrazena různě dlouhou dobou strávenou ve zbrani, závislou na druhu vojska: např. u pěchoty měli vojáci vydržet 10 let, dělostřelci museli počítat se 14 roky. 

Právě do této přelomové doby, od níž nás dělí více než dvě staletí, se vrací kniha Od syna k rekrutovi, od vojáka k vysloužilci. Sepsali ji Josef Grulich a Václav Černý, historici spjatí s Jihočeskou univerzitou, o vydání se postaralo Nakladatelství Lidové noviny. Oba autoři na dané látce pracovali po mnoho let, první náčrt před třemi roky otiskl časopis Historická demografie. Snad nemusím vysvětlovat, že se nejedná o dobrodružný historický román, nýbrž o odbornou publikaci, která z archivů vynesla řadu dávno zasutých událostí, napínavých a někdy krvavých, které názorně osvětlují mentalitu nejen vojáků, ale také vesničanů, kteří ze svých řad museli jejich doplňování zajišťovat a nádavkem i snášet leckdy násilnické soužití s nimi (pokud zhrublí a povýšenečtí vojáci u nich dočasně pobývali).

Co všechno se skrývá v archivech

Hodnocená práce je cenná zejména díky archivnímu průzkumu. Předkládá totiž poznatky vlastnoručně vytěžené z dávných písemností souvisejících s velkostatky v Protivíně a Třeboni (třeba každoroční soupisy poddaných, zvláště pokud se zachovaly v ucelenějším počtu, poskytují dlouhodobé demografické údaje), ze sbírky matrik a především z vídeňského Válečného archivu (Kriegsarchiv), díky němuž bylo možné rekonstruovat životní osudy některých odvedenců. Jak vyplývá z časového vymezení, oba historici se soustředili zejména na dobu napoleonských válek, začlenili však i dění, které jim předcházelo i které následovalo po nich.

Kniha je rozdělena do několika přehledných kapitol, z nichž ta první se „povinně“ zabývá nejen pramennou základnou, ale především metodikou výzkumu, což laický čtenář může bez váhání vypustit. Zajímavější jsou kapitoly následné, ať již se týkají odvodů a zřizování vojenských sborů, ať již zkoumají vojenská manželství či tíživý dopad invalidity, ať již přibližují často konfliktní soužití venkovských rodin s vojáky, do jejich domácností nuceně nasazenými. A dočkáme se rovněž zdánlivě okrajových skutečností, kam spadalo jednak nakládání se zajatci, jednak výskyt dezertérů. Výmluvné je třeba, že vidina peněžní odměny za dopadení zběhů ponoukala leckteré vesničany k jejich hledání.

Od zobecňujícího nadhledu k jednotlivostem

Grulich a Černý, kteří svou knihu zpracovali jakoby bez osobního zaujetí, suše a lhostejně, postupují jednotným způsobem: nejprve shromáždí dostupné informace o daném jevu, rozčlení je do přehledných tabulek, grafů či map (nalezneme též reprodukce dobových písemností, tisků či kreseb – ty zachycují hlavně vyskytující se uniformy). Zjišťují, jak vysoké kvóty odvedenců se musely naplňovat. Teprve poté načrtávají osudy jedinců, kteří zastupují jednotlivé kategorie (počínaje odvedenci neboli rekruty a konče leckdy zmrzačenými navrátilci, jejichž návrat býval sociálně složitý) a o nichž se dochovalo dostatečné množství úředních dokladů. Přestože se vyznačují úsečností, vykreslují v sytých barvách tehdejší smýšlení, solidaritu, strach i bezohledné sobectví. Avšak osobní náhled těch, jichž se pojednání týká, chybí. Zdá se, že žádný z obyčejných vojáků té doby nezanechal osobní vzpomínky či jiné záznamy; pokud vznikly, ztratily se, nebo - pokud existují - nebyly dosud nalezeny.

Jak už jsem několikrát namítal, lituji, že pozornost historiků se neupíná i jinam než na šlechtické (případně církevní) majetky – mám na mysli města, též vystupující v úloze vrchnosti. Například v jihočeském kraji by za podrobnější průzkum stál Písek, vlastnící v blízkém okolí na dvacítku vesnic, které také musely plnit odevzdávku rekrutů; ostatně od Protivína je jen několik kilometrů vzdálený a navíc v něm stála velká kasárna.

Kde by se ještě mělo pátrat

Z písemností uložených v píseckém archivu by třeba bylo možné rekonstruovat, jak složité bylo vyreklamovat již odvedeného vojáka, který se měl po otcově smrti ujmout rodinného hospodářství – řízení trvalo několik let (!) a vojenské úřady dokonce vyžadovaly dodání náhradníka. Možná by se tam nalezly i nějaké doklady o tom, nakolik pravdivé jsou poněkud cimrmanovsky vyhlížející zvěsti o tom, že byl hoch, jemuž by v dospělosti hrozilo odvedení na vojnu, skrýván v převlečení za dívku (jak naznačuje Božena Němcová v Karle nebo nejnověji právě u Cimrmanů Záskok).

A konečně: určitě by stálo za zjištění, nakolik vychází z reality Jiráskova povídka Na Krvavém kameni. Pojednává o vojácích z píseckého pluku, zakotvena ve válce s Turky na sklonku 18. století, jmenovitě v boji o dnes rumunskou, nad Dunajem čnící Veteraniho jeskyni (peştera Veterani). Jiráskův nebývale poutavý, ba akční příběh (určitě by se vyjímal ve filmovém zpracování!) se totiž dotýká snad všeho, co se v knize probírá, počínaje násilným odvodem přes bojový stres a touhu prchnout až k návratu zestárlých vysloužilců.

Josef Grulich, Václav Černý: Od syna k rekrutovi, od vojáka k vysloužilci
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2025. 322 stran
www.nln.cz/knihy/od-syna-k-rekrutovi-od-vojaka-k-vyslouzilci/
Foto: kniha

Hodnocení: 70 %

< Předchozí		Další >