Každoročně pořádaný FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU, který se ve dnech 20. až 26. listopadu představí již po osmadvacáté, opět nabídne širokou programovou nabídku. Vedle Prahy směřuje i do dalších míst: do Českých Budějovic, Hradce Králové, Brna a Moravské Ostravy, byť tam představí výběr užší a kratší dobu trvající.

 

Organizátoři se rozhodli předváděné snímky rozdělit do několika skupin: spatříme ukázky děl již v tuzemské distribuci uvedených, těšit se rovněž můžeme na předpremiéry filmů teprve připravovaných do zdejších kin. Z nich bych vyzvedl Barvy času, pracující s prolínáním dvou časových linií, jednak současné, jednak vzdálené půldruhého století – osudy nynějších vlastníků starobylého domu nacházejí svou odezvu v dobách dávno odvátých, ale navzdory rozdílnému časovému zakotvení zůstávají spojené týmiž místy. Přehlédnout bychom neměli ani několik „soutěžních“ děl, která vybrali přední čeští recenzenti a s kterými se prozatím do české distribuce nepočítá, třeba sociální drama bratří Dardennových Mladé matky.

Pocty filmům a filmařům

Také si budeme moci vychutnat dvě retrospektivy na počest významných herců, kteří nás nedávno navždy opustili – jednak navždy hvězdného Alaina Delona (1935-2024), jednak u nás málo známé Émilie Dequenneové (1981-2025). Delona připomenou jak tituly důvěrně známé (díky častému televiznímu uvádění) Melodie podzemí a Černý tulipán, tak snímky na obrazovce vídané spíše ojediněle – Bazén a Kočky. Ve všech Delon ztělesňuje podnikavé mladé muže, lehkomyslně svádějící hezká děvčata, byť si tím koledují o pořádný malér, ať již se tak děje na půdorysu gangsterky, dobrodružné historické podívané nebo vražednického komplotu. A občas se vedle něho mihnou půvabné, neméně věhlasné partnerky, v případě dvou posledně jmenovaných titulů třeba Romy Schneiderová nebo Jane Fondová.

Černý tulipán

Dequenneovou si vybavíme obtížněji: vídali jsme ji zpravidla ve filmech, v nichž pozornost na sebe strhával někdo jiný; vlastně se spolupodílela hlavně na tom, aby právě protagonista či protagonisté co nejlépe vyzněli a jejich postavy se dočkaly žádoucí mnohotvárnosti. Ze čtyř zařazených snímků patří k těm závažnějším najmě Blízko; bohužel tu schází její famózní debut Rosetta, kde mistrně postihla sociálně znevýhodněnou dívku, vyrůstající spolu s matkou alkoholičkou. Ten by určitě nahradil všechny ostatní nabídnuté položky.

Ostatně díky vřazování starších filmů, dnes již zhusta vnímaných jako klasické, nalezneme další ukázky jedinečného přístupu ke zvolené látce, kdy špičková uměleckost se ještě pojila s plným diváckým oslovením – ať již jsou cele zpívaná Paraplíčka z Cherbourgu nebo podobenství Tančírna, zrcadlící novodobé francouzské dějiny i s nimi související kulturní směřování, jak se odrážejí na tanečním parketu. Oba snímky kdysi obsadily i zdejší kina – a v rekonstruované podobě se do nich zase vracejí.

Pohledy zahraničních filmařů

Doporučit musím unikátní dvojprogram, tvořený jednak novátorsky pojatým kriminálním dramatem U konce s dechem, které roku 1959 natočil Jean-Luc Godard s tehdy začínajícím Belmondem v hlavní roli, jednak nynější Linklaterovou poctou dávnému filmařskému vzepětí Nová vlna. Americký tvůrce Richard Linklater totiž vypráví totiž o tom, jak se ve své době převratný Godardův experiment rodil. Černobíle natočená Nové vlna zaujme nejen pečlivou rekonstrukcí dobových reálií, ale i výběrem tvárných (ne)herců, mimořádně podobných umělcům, o nichž příběh pojednává.

Barvy času

Linklater není jediným americkým filmařem, jehož přitáhla Francie. Také herečka Jodie Fosterová již po několikáté kývla na spolupráci s francouzskými tvůrci a přijala hlavní roli v poněkud svérázné detektivce Soukromý život, kde ztělesnila psychiatričku přesvědčenou, že náhlý skon jedné její pacientky rozhodně nebyl náhodný. Proto začne pátrat na vlastní pěst, co se vlastně přihodilo. Fosterovou nemusel nikdo dabovat, protože vystudovala francouzštinu a mluví touto řečí plynně.

Rozmach životopisů

Ještě upozorním, že životopisné zacílení u Nové vlny není nijak výjimečné. Slavnými osobnostmi dávné i novější historie se tu zabývá vícero filmů, nejčastěji ve schématu, jak tito lidé museli čelit niterným pochybám i okolní nedůvěře či různým tlakům. Tak uzříme uctívanou divadelní divu Sáru Bernhardtovou (Božská Sarah Bernhardt), hudebního skladatele Maurice Ravela (Bolero), u nás málo známého dánského architekta von Spreckelsena, jenž navrhnul Velký oblouk neboli La Grande Arche v pařížské čtvrti La Défense (Architekt). Dojde i na královský pár Ludvíka XVI. a Marii Antoinettu, v krvavém revolučním víru odnášený až na popraviště (Potopa). Doplnit lze ještě spisovatele Marcela Pagnola, jenž se prolnul do animovaného filmu (Marcel a pan Pagnol). Skutečnými událostmi, zužitkovanými ovšem zcela volně, se pak inspiroval snímek Nejbohatší žena na světě.

Festival francouzského filmu, obohacený ještě večerem krátkých filmů, tak obsáhl tvorbu současnou i minulou a mimoděk naznačuje, že jen málokterému nynějšímu počinu se podaří i v budoucnu upoutávat diváky stejně, jak se to nyní daří leckterým filmům, od jejichž vzniku nás dělí více než padesát nebo šedesát let.

Foto: Festival francouzského filmu 2025
https://www.festivalff.cz/cz/program-5/

< Předchozí		Další >