Můj život provázelo tolik zvratů, lží, pokrytectví, nenaplněných slibů, také hrůzy a obav i mučivého strachu. Na druhé straně čekání na dobro a porozumění, naplnění představ a ideálů a velké naděje konečně světa lepšího. To všechno mě vlastně od dětství, poskvrněné­ho zlobou, od dospívání zatíženého znásilněními, vedlo k otázkám, které si lidé v dobách dobrého života málokdy pokládají. A tak jsem se ptal. Většinou sám sebe, protože tolik bylo hluchých. Chtěl jsem trochu porozumět tomuto světu i když většina z něj byla nesmírně dlouho za mříží. Nacházel jsem knihy, později krásné věci. A hledal jsem pak vše a zda spolu věci souvisí. Jako tulák jsem hledal,i svět od našich prahů a pak dále.

 

Mnohokrát jsem se mýlil, a tak jsem se vracel, a tak hledám do dneška. Děkuji za to!

K fotografiím jsem se propracovával celý život. Zpočátku jako paměť na to, co jsem viděl, a na ty, které jsem nechtěl zapomenout. Tak, jak jsem trochu pronikal do tajemství architektury a výtvarné kultury, začal jsem se profilovat ve fotografii detailu a hledané a nalézané krásy. Právě hloubka poznání a procítění by v mých jednot­livých fotografiích být měla. Většinou nemám čas si hrát se světlem a efekty. Rád bych svými fotografiemi něco řekl. Nemám ctižádost je ukazovat těm, kteří nepochopí, proč vznikaly. Samoúčelná technická bravura nemá pro mne cenu.

Přeji si jen ukázat, stejně slovem i obrazem, jak chápu historii jako nezastupitelnou hodnotu a nezbytnost. Bez alespoň minimální znalosti minulosti je člověk člověkem, který někam přijel a vůbec nemá ponětí, kde je, vše je mu cizí a ničemu nerozumí…

DARY FLORENCIE
Propadneš—li kouzlu světa, musíš se do něj neustále vracet. I když, čím častěji se vracíš, tím více tě přepadá deprese, že na dno pozná­ní se nikdy nedostaneš.

Svět se v posledním století tolik změnil. Dnes se tě snaží uchvá­tit úžasná města, kde z jednoho konce na druhý nedojdeš,, ani nedo­hlédneš. Téměř, vše je tu skvělé. Hemží se lidmi. Jenže samotného jednoho člověka tu není vůbec vidět a neznamená nic. Také pro něj tato města nevznikají. Jsou to města, kde na každém místě je tolik i lidí, že se často ani zastavit nemůžeš. Jenom těm je určena leštěná ocel a chrom a hliník a skleněné krabice, které se kdesi ztrácejí.Jedno auto je tu na obtíž, ale počítá se tu s tisíci a v bankách s miliony a ještě více. Jedinec je tu zcela ztracený a také bezcenný.

Florencie je jiná. Tady víš, že dojdeš ke katedrále SANTA MARIA DEL FIORE. Ozdobené různobarevnými obklady. Na začátku byl Giotto. Ve všem nový a výjimečný. A Brunelleschi. Zavěšoval na stavbu, ne­slýchanou do té doby, kopuli a to v čase, kdy v Čechách si mysleli, že nejlepší je spálit kláštery.

Florencie nemá anonymní domy. Všechny jsou vážné a seriozní, mož­ná i krásné. Některé ostentativně pyšné na to, kdo v nich bydlel a bydlí. Žili tu i nesmrtelní. LEONARDO DA VINCI, MACCHIAVELLI, BOCCACCIO, PETRARCA, MICHELANGELO . Nebyli světci, ale lidé, kteří doká­zali nalézt myšlenky a ty měly význam a cenu. Vrchol je tu vidět stále, italská renesance, kdy člověk chtěl i Bohu dokázat, že Bůh může být spokojený, protože se mu člověk výjimečně povedl.

Florencie však nezačíná renesancí. Počátek byl dávno předtím jíž v 8.století před Kr. Etruskové tehdy prvně dávali smysl a duši krásnému Toskánsku. Od 59 roku př.Kr. je prosperující osada GOLONIA FLORENTIS římskou kolonií. Samozřejmě s forem, kapitolem, cirkusem l a divadlem, lázněmi i vodovodem. Pak tu prošli Langobardi a učinili patronem města Jana Křtitele a možná založili i slavné baptisterium. Prudký rozvoj však nestává od 13.století za dlouhých bojů mezi stranou papežskou a císařskou. V té době tu byly stovky vysokých věží, kde každý hledal život a útočiště. Narodil se tu Dante, ale 1302 byl vypuzen. Zápasy byly nemilosrdné a krvavé. I to všechno je v paměti města. Ne jenom krása. Slavná éra je spojena s MEDICEJSKÝMI. Zakladatelem dynastie vlivu a moci byl GIOVANNI DE BICCI, který jako bankéř dokázal na přelomu 14. a 15. století pomocí peněz najít vždy řešení. COSIMO DE MEDICI byl zván LORENZO VELKOLEPÝ. Své zájmy,jak to činí makléři peněz do dneškaf dokázal hájit bez skrupulí. Měl však něco, co často dnes některým rychle zbohatlým chybí. Měl vzdělá­ní a vkus. Horoval pro umění a dokázal být mecenášem skvělým a odpovědným. Florencie v této době vyrůstá jako bohatá nevěsta mezi jinými městy. Věnem je krása a umění jako potřeba, jako nutnost, jako samo­zřejmost. Mediciové ovládli Florencii, ale také měli dar spojovat své zájmy a interesy s potřebami města a občanů. I v tom byli jedineč­ní. Těžko se srovnávají. Také s kým třeba v naší krajině?

V letech 1864 - 1871, v době zápasu za jednotnou Itálii,je několik let Florencie hlavním městem italského království.

Ve Florencii můžete celé dny procházet a nepřipadáte si jako ztra­cený. Velké město má svou duši otevřenou. Snad protože o každém mís­tě lze vyprávět. Jaké| je a jak žilo. Kdo tu zanechal nějakou stopu. Zajdete-li do skvostného chrámu SANTA CROCE z konce 13.století, naj­dete náhrobky GALILEA, MICHELANGELA, DANTA, MACHIAVELLIHO. Velkolepý velkovévodský palác PITI s průčelím 205 metrů má významnou sbírku obrazů a soch a doplňuje ho zahrada BOBOLI, architektonicky řešená s mnoha doplňky. PALAZZO VECCHIO a PIAZZA SIGNORIA. Tady docházelo k častým rvačkám o moc. Sochy tu jsou nepominutelnou součástí ja­kéhokoliv řešení. Třeba Perseus od CELLINIHO. Jezdecká socha Cosima I Medici z roku 1594. Neptunova fontána. Nechci již dále vypočítávat co vše je tu mimořádné. To není cílem.

Florencie je nenapodobitelná. Měla výjimečné štěstí, že přišli a také tu přežili bohatí, kteří viděli krásu jako potěšení pro sebe i ostatní. Měla to štěstí, že tehdy žili umělci naprosto výjimeční a ti se do Florencie zamilovali. Dávali jí svou sílu. To co je neopa­kovatelné. Florencie je plná detailů, a to nejen ve svých chrámech a muzeích. Florencie měla štěstí, že ti, kteří měli moc, chápali, jak každá maličkost, která je krásnou a výjimečnou maličkostí, město obohatí a zvěční. Projdete se po jedinečném mostě PONTE VECCHIO! Mos­t s výhledem na všechny strany a s koloritem krámků zlatníků. Pokud tu vůni jedinečnosti neucítíte, přijeli jste zbytečně.

Florencie existuje, abychom měli inspiraci a lépe viděli častou ubohost svého snažení, které ve stínu Florencie vlastně žádným sna­žením není. Stydím se, moc se stydím, že u nás často nabubřelá nevě­domost nám tolik škodí. Lidé, kteří toho příliš málo poznali a pro­cítili, se producírují, protože myslí, že mohou. Osobují si mít prav­du ve věcech, které nepochopili. Nechceme města stejná jako je Flo­rencie. Florencie je však trvalá výzva. Ve Florencii to uměli. Ve Florencii chtěli být nejlepší. Jejich vášeň pro umění měla smysl života. Florencie chtěla být krásná!

< Předchozí		Další >