Ve své nejnovější knize Umění politické strategie: šest vůdčích postav moderního světa věnuje Henry Alfred Kissingerpozornost strategickému myšlení, dle něj, klíčových osobností 20. století, převážně tedy jeho druhé poloviny. Ke každé osobnosti připojuje i svůj osobní pohled na ni, s každou z nich se totiž ve své kariéře setkal a s některými (hlavně tedy s Nixonem) také spolupracoval.

Henry Alfred Kissinger, celým jménem Heinz Alfred Kissinger (* 27. května 1923 Fürth, Německo) je diplomat, historik, mediální komentátor, politik a politolog německého a židovského původu. Jeho rodina v roce 1938 uprchla před nacismem do Spojených států amerických, kde v roce 1943 obdržel státní občanství. Po získání doktorátu na Harvardově univerzitě, působil jako poradce pro národní bezpečnost a později jako ministr zahraničních věcí v administrativě prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda. Za spoluúčast při diplomatických jednáních ohledně války ve Vietnamu, kdy v roce 1973 vyjednal Pařížské dohody, kterými ukončil zapojení americké armády ve válce ve Vietnamu, získal v roce 1973 Nobelovu cenu za mír. Toto ocenění však vzbuzovalo mnohé kontroverze, jelikož Kissinger mimo jiné také rozhodoval o intenzivním bombardování severního Vietnamu, které mělo zemi přimět k ukončení války. Kromě několika svazků pamětí je také autorem politické literatury, například: Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi (Prostor 2022, 4. vydání) či Uspořádání světa (Prostor 2023, 3. vydání).

První z hrdinů autorovy studie konzervativní politik Konrad Adenauer (1876–1967) jako první spolkový kancléř vyvedl poražené a morálně zkrachovalé Německo (tedy jeho západní část) po druhé světové válce z historického dna díky postupu, který Kissinger nazývá „strategií pokory“. Země se po desítkách let od sjednocení císařství (1871) vzdala úsilí o dominanci v Evropě a po dvou zničujících světových konfliktech nalezla pevné ukotvení v Severoatlantické alianci a prošla rekonstrukcí na morálním základě, v němž se odrážely Adenauerovy osobní křesťanské hodnoty a demokratické přesvědčení.

Charles de Gaulle (1890–1970), který před svým prezidentství prosluv převážně jako vojenský důstojník a představitel exilové vlády, postavil Francii po bok vítězných Spojenců a obnovil její významnou roli v mezinárodních vztazích pomocí „strategie vůle“. Řídil Francii v období historického přechodu od poraženého a rozpadem koloniální říše tříštícího se impéria, jež přepíná své síly, ke stabilnímu a prosperujícímu národnímu státu se solidní ústavou.

Richard Nixon (1913–1994) byl jako jediný americký prezident v dějinách donucen abdikovat. I přes tuto skutečnost dosáhl důrazem na „strategii rovnováhy“ výrazných změn v napjatých studenoválečných vztazích mezi supervelmocemi a vyvedl USA z konfliktu ve Vietnamu. Současně dal americké zahraniční politice konstruktivní základ, když inicioval jednání s Čínou a zahájil mírový proces vedoucí k proměně Blízkého východu.

Po pětadvaceti letech konfliktů přinesl, zpočátku podceňovaný, egyptský prezident Anvar Sádát (1918–1981) díky „strategii nadhledu“ na Blízký východ vizi míru. Chytrou kombinací vojenské strategie a diplomacie se pak pro Egypt pokusil získat zpět ztracená území a sebedůvěru, současně ale díky své obratné politice dosáhl míru s Izraelem. Tato dohoda jej ovšem v arabském světě izolovala, a tak se stal v roce 1981 obětí atentátu, předtím, než stihl dokonat své plány.

Zakladatel moderního Singapuru Li Kuang-jao (1923–2015) formoval vývoj zchudlého a multietnického přístavního městského státu na okraji Tichomoří, obklopeného nepřátelskými sousedy. Singapur se díky jeho „strategii vyniknutí“ etabloval jako zajištěný, blahobytný a dobře řízený městský stát, jehož sdílená národní identita představuje uprostřed kulturní rozmanitosti, tvořené několika národy i náboženstvími, sjednocující princip.

Ačkoli byla Británie v době nástupu Margaret Thatcher (1923–2013) k moci prostoupena rezignací a únavou ze ztráty globálního dosahu, rozpadu koloniální říše a poklesu mezinárodní prestiže, Železná lady díky „strategii vnitřního přesvědčení“ znovu obnovila morálku a významné postavení své země na mezinárodní scéně. Díky svým dobrým vztahům s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem byla schopna obnovit pevnější spojení se Spojenými státy a čelit tak společně hrozbě komunismu s dobách studené války.

V závěrečné kapitole knihy pak Kissinger, na základě rozporů z předchozích kapitol, popisuje moderní společnost jako meritokracii, která nahradila starý věk aristokracie. Žádná z šestice jim vybraných osobností nepocházela z klasické vyšší třídy, místo toho pocházela ze střední třídy. Všechny z osobností také rozdělily společnost, ve které působily.

Geopolitický guru Kissinger se zabývá především tím, jak jím prezentovaní vůdci jednali na světové úrovní než tím, jak lhali zástupcům svých parlamentů nebo překračovali své vlastní zákony. Pustit se do kritiky některých, autorem prezentovaných, skutečností, je poměrně jednoduché. Což platí hlavně pro kapitolu věnovanou Richardu Nixonovi. Jeho popis Nixonova konání je předvídatelně vysoce pozitivní. Velká část jeho studie o Nixonovi se zabývá dvěma problémy: vleklým úsilím o vymanění se USA z války ve Vietnamu a odvážným pokusem vybudovat nové vztahy s Čínskou lidovou republikou, částečně jako prostředek k podkopání Sovětského svazu. V typické ukázce Nixonovy strategie: ve snaze přinést mír do Vietnamu, začal tajně bombardovat Kambodžu, čímž pomohl vytvořit podmínky pro převzetí vlády Rudých khmerů, což je kapitola, kterou Kissinger zcela vypustil, jelikož se mu do jeho portrétu jednoduše nehodí.

Kniha je nicméně určitě přínosná každému, kdo se zajímá o dějiny druhé poloviny 20. století, je jen třeba nebrat všechny názory a výklady jako slovo boží a nebát se s autorem nesouhlasit.

Název: Umění politické strategie. Šest vůdčích postav moderního světa
Autor: Henry Kissinger
Počet stran: 552
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2023

https://eprostor.com/kniha/politicke-strategie