Mezzosopranistky Dagmar Peckové si vážím nejen pro její umění, ale je mi sympatická i tím, že je taková, jaká je. Přímá, bezprostřední a neskutečně agilní co se týče nejrůznějších uměleckých projektů – ať už je to hudební festival Zlatá Pecka nebo činoherní inscenace Mistrovská lekce, kde má hlavní roli. Jako jako jediná z pěvkyň své generace neustrnula, nežije z podstaty a neusíná na vavřínech. Jde o umělkyni hodně širokého záběru, o čemž svědčí i její tři „různobarevná“ alba…

Už pár dní mi hraje v přehrávači její asi pět let staré album Wanted, které jsem si však pořídil docela nedávno a věřte že se té hudební nádhery nemůžu nabažit. Dagmar totiž uvádí skladby německého skladatele Kurta Weilla (1900–1950), kterého má dokonale "přečteného" a jeho tvorbu dobře zná, s přehledem, a přitom překvapivě – až člověk jako já zírá, kde se to v ní bere. I když ty skvělé šansony nezpívá vyloženě šansonově a už vůbec "operně", její podání je pozoruhodné už jenom tím, jak tento specifický styl pojala a jak ho oživila. Zároveň to má noblesu i patinu doby, ale také cítím zpěvaččin zralý kumšt, což je v případě repertoáru Kurta Weilla umění i vynikající počin.

Je fakt, že jsem se k supraphonskému albu The Magical Gallery (2019) dopracoval až v minulých dvou dnech, ale to, co mi to přineslo, je neskutečné. Ten náboj impresionistické elegie mě totálně ohromil. Podle mého jde o nebeskou, a přitom moderní hudbu, kterou čarovně dotváří hlas, všechny tóny a výraz Dagmar Peckova. Byl to báječný nápad dnes už renomovaného hudebního skladatele Darka Krále, který ji angažoval, protože si nedovedu představit, že by tento náročný projekt odzpíval (a prožil) někdo jiný. Navíc už jenom nápad inspirovat se malířskými díly, nehledě na to, že jsou interpretovány jazykem toho kterého malíře a texty splynuly s hudbou… Celé album bych přirovnal k diamantovému náhrdelníku, kterého si můžou považovat jak tvůrci, tak posluchači.

Třetím albem, které zmiňuji, je Best Arias (2003). Čistokrevnou hudební krásu má na svědomí Dagmar Pecková a její brilantní interpretace perel od skladatelů jako je Mozart, Rossini, Mascagni, Donizettti, Čajkovskij, Berlioz a Bizet. A když pak čtu v bookletu, kde všude byla v angažmá a že slavila úspěchy prakticky po celém světě, tak mi připadá normální, když se jí něco na naší scéně nezdá anebo když je lehce kritická. Díky tomu, že má zkušenosti, že je profík a že hudbě rozumí. Jenomže jsme v Česku, a tak lidi, kteří vyrábějí či hltají bulvár (a také nevědí, jakou kariérou si tato dáma prošla ve světě), raději oslavují „hvězdy“, které jsou mediálně známé, ale v zahraniční konkurenci by si asi ani neškrtli. V tom je zásadní rozdíl mezi nimi a hvězdou světového renomé.

Zdroj foto: Supraphon a autor