Co je to SMRT a co se za ní skrývá, to přitahovala lidi od pradávna – zřejmě od okamžiku, kdy si počali uvědomovat svou smrtelnost. Z pravěku jsou doloženy nejrůznější způsoby pohřbívání, avšak lze se jen dohadovat, jak smrt byla vnímána. Že se jedné o téma stále přitažlivé, dokládá i rozsáhlá výstava před několika lety uspořádané v Praze zásluhou Národního muzea – recenze ZDE 

Nyní vychází objemná, více než sedmisetstránková kniha Dějiny smrti, kterou napsal Philippe Ariès (1914-1984), spadající do okruhu historiků sdružených kolem časopisu Annales. Nebyla to jediná podnětná práce, kterou (nejen odborné) veřejnosti nabídl, význačná je rovněž u nás dosud nepřeložená práce o dějinách dětství, která prokazovala, že samotný pojem dětství je konstrukt až posledních staletí, ve středověku bylo dítě vnímáno (i oblékáno) jako malý dospělý. Naštěstí tento spis inspiroval český a do českého prostředí se nořící pohled na danou problematiku v kolektivním spisu Děti a dětství – od středověku na práh osvícenství, které víceméně potvrzovalo Arièsova zjištění (blíže ZDE).

Jak francouzští „análníci“ vnikli do hájemství všedních dnů
Dějiny smrti, které poprvé – rozdělené do dvou svazků – vyšly před dvěma desetiletími a dnes jsou sotva sehnatelné, vydává nakladatelství Argo znovu, tentokrát v jednom objemném svazku, opatřeném stručným doslovem Daniely Tinkové. Dějny smrti dokládají, že zájem francouzských historiků buď směřoval k syntéze, shrnující dostupné informace o určitém jevu, a nebo se soustředil na podrobné poznání nějaké jednotliviny, skrze kterou autoři chtěli postihnout mentalitu a všední život dávno odvátých (a v tomto ohledu i zapomenutých) epoch, u nichž se do nedávna popisovaly jen události politické, spojené s vladaři a jejich činy, později přistoupil důraz na hospodářské a sociální dějiny.

Teprve „annalističtí“ dějepisci se snažili přiblížit každodennost všední lidské existence. Buď podobně jako Ariès zpracovávali komplexní náhledy, anebo se soustředili takříkajíc na výmluvné detaily, vytěžené z pečlivých archivních sond. Třeba takový Emmanuel Le Roy Ladurie se ponořil do konkrétních případů, které též souvisely s blízkostí smrti, protože ta se vznášela jak nad krutě pronásledovanými kacíři (Montaillou, okcitánská vesnice v letech 1294-1324), tak nad vražednými půtkami znesvářených měšťanů (Masopust v Romansu). Georges Duby nás obeznámil s pojetím středověké bitvy coby nápodoby rytířského turnaje, avšak s přítomností smrti až příliš hmatatelné (Neděle u Bouvines 27. července 1214). A Ginzburgova kniha Sýr a červi, která pojednává o střetu svobodomyslného mlynáře s inkvizicí, se dokonce dočkala filmového ztvárnění - snímek Kacíř Menocchio vysílá Cinemax od počátku letošního roku.

Smrt obklopuje nejen umírající, ale i pozůstalé
Dějiny smrti jsou rozděleny do dvanácti oddílů, které podrobně zkoumají vše, co s majestátem smrti souvisí. Všímají si, jak člověk reagoval (a vlastně stále reaguje) na poznání, že jeho fyzický zánik se neodvratně blíží. Autor zjišťuje, že smrt je svým způsobem „ochočená“, že lidé vcházejíci do věčnosti ji přijímají jako završení pozemské existence a náboženská víra jim pomáhala (pomáhá) překonávat strach z prázdnoty. Umírání bylo mnohdy veřejné (třeba u panovníků či velmožů) a kolem jedince spočívajícího na smrtelném loži se odehrávaly různé obřady na rozloučenou.

Ariès předestírá institut hřbitovů coby míst pohřbívání, dotkne se osud „prokletých“, zevrubně prochází představy o posmrtné existenci, zmiňuje strach z věčného zatracení i vynoření očistce, obhlédne zádušní mše a vůbec smuteční obřady v dnech pohřbu i po nich. A neopomene ani tak důležitou záležitost, jakou jsou závěti. Také se pozastaví u podoby hrobu, u náhrobků a sarkofágů, u náhrobních nápisů oslovujících kolemjdoucí. Ale také se dotkne strachu, který smrt mohla vzbuzovat proto, že byla zdánlivá a byl pohřben živý, jen zdánlivě zmrtvělý nešťastník (jak to poutavě rozpracoval Poe v povídce Předčasný pohřeb). Možná ještě děsivější byla představa, že by mrtví mohli z hrobů vycházet jako příšery ohrožující živé – víra v upíry, zombie apod. je v tomto kontextu příznačná. A vyprávění směřuje k dnešku, k „modernizaci“ smrti, která z domáckého prostředí uniká do samoty odosobněných nemocnic a tak říkajíc pod dozor lékařů a sester v bílých pláštích. Pro současnost je patrná snaha smrt vytěsnit z našeho povědomí, vlastně bychom rádi stáří i smrt nejraději odsunuli někam za obzor, mizí i obřadná loučení se zesnulým.

Dějiny smrti stále inspirují
Dějiny smrti, čtivě přeložené Danuší Navrátilovou, jistě osloví každého vnímavějšího čtenáře, Ariès se nenechal zahltit vyumělkovanými konstrukcemi a senzacechtivostí, píše srozumitelné a opirá se o množství názorných dokladů, které sbírá nejen ve Francii, ale i za jejími hranicemi (v Anglii, v Rusku…). Kniha dozajista inspirovala i české dějepisectví: již zmíněná Daniela Tinková se v chystané publikaci Bez zpěvu a bez zvonění zabývá otázkou sebevražd (to byl vlastně hrdelní zločin, odsuzující nebožtíka k pohřbení mimo posvěcenou půdu). Další autoři se věnují např. pohřebnictví - jak je tomu v právě vydané Bůžkově knize Smrt a pohřby Ferdinanda I. a jeho synů. Ostatně ani filmaři nezaháleli: s mimořádnou věrností historickým zjištěním vylíčili ve Smrti Ludvíka XIV. deprimující, duši devastující pomalé umírání tohoto slavného francouzského panovníka.

Philippe Ariès: Dějiny smrti
Původní název: L’Homme devant la mort
Překlad: Danuše Navrátilová
Doslov: Daniela Tinková
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2020. 759 stran
ISBN: 978-80-257-3251-9
Foto: Argo, TheAce - blog, PIXABAY - MEMENTO MORI
Informace o knize: Dějiny smrti - KOSMAS

Hodnocení: 100 %

< Předchozí		Další >