Kultura21.cz

Když jsem se narodila, mojí mámě bylo čtyřicet a tátovi o tři víc. Dnes mít dítě v takovém věku není tabu, ale před pětadvaceti lety mamku zastavovali s kočárkem na ulici a lichotili jí, že na babičku vypadá mladě. Kolem pozdního rodičovství se mezi lidmi hromadí předsudky, obzvlášť mezi těmi, kterým do toho nic není. Když mě máma vyzvedávala v družině, vznášely se nad hlavami všetečných rodičů komiksové obláčky. Jejich obsah se rozpínal od lítostivého „neplodná chuděra, ta se musela načekat,“ až po morálně prázdné „vnoučata si neužije a holku tu nechá na světě samotnou!“

   Řekněme, že být jedináček starších rodičů mělo své výhody i nevýhody. A v mém případě hlavně jednu nevýhodu, a to že jsem byla jedinou nositelkou nesplněných ambicí mých úzkostlivých stvořitelů.

   Jejich život bylo hledání zlatého grálu sociálních jistot, které zaklínali hesly jako solidní práce a vzdělání jako nástroj společenského postupu. Od těch nejranějších vzpomínek mě doprovází každodenní verbální masáž, která má zajistit, že ze mě bude někdo. A ten někdo je být buď lékařka nebo právnička. Peníze nebyly problém. Peněz na doučování, přípravné kurzy, těch bylo vždy dost. Bohužel to samé se nedalo říci o kapesném nebo nákupu moderního oblečení. Život je otázkou priorit. Priorit mých rodičů, chtělo se mi dramaticky zvolat pokaždé, když jsem zaslechla tento chytlavý reklamní slogan. Jiná lidová moudrost, o poznání starší a proto snad i spolehlivější, zase praví, že všechno jde, když se chce, jen malé děti a chcíplá koza se musí nosit. V souladu s tímto tvrzením, se v septimě ukázalo, že na medicínu to nepůjde nebo spíš, že se nechce. Rodiče se ale posunuli jen o schůdek níže. A světe div se, udělala jsem jim radost a nastoupila do prvního ročníku brněnských práv. To byly pěkné časy. Už je to šest let. A moji rodiče mezitím odešli do důchodu a já stále nemám dostudováno. Co by na to řekly komiksové bubliny normálních lidí? Asi že to je ostuda. A víte co? Já s nimi docela souhlasím.

   Bude mi dvacet pět a ke státnicím mi chybí dva předměty. Letos jsem se tomu rozhodla vzepřít. Slíbila jsem si, že si na ten poslední rok najdu práci v nějaké právní poradně nebo jakoukoliv brigádu, kde bych byla společnosti trochu užitečná a konečně měla svoje peníze, třeba si i našla spolubydlení. Byla jsem na své rozhodnutí náležitě hrdá. S vervou jsem si užila poslední prázdniny a v září začala rozesílat životopisy. A nic se nestalo. Je totiž rok 2020. A mně nezbývá než sedět doma na zadku a čekat, tak jako zbytku populace. Má to své světlé stránky. Rodiče paralyzovaní strachem z nákazy se na jaře zabarikádovali na chatě a mně přenechali byt. A taky stinné stránky. Dnes mám narozeniny a zcela určitě je strávím sama ve tři plus jedna se zděným jádrem a výhledem na páskou obehnané dětské hřiště.

°°°°

   První narozeninové překvapení bylo dost předvídatelné. V osm ráno mě rodiče vzbudili telefonem, aby mi za doprovodu vzlyků popřáli všechno nejlepší. Poděkovala jsem jim a pokračovala v tom nejlepším, co se dalo dělat. Ve spaní. V půl desáté mě opět probudil telefon. Volala mi teta a přála mi všechno nejlepší. Neplakala, ale vyprávěla mi o tom, že mluvila s maminkou, a ta že plakala, že musím strávit takové významné životní jubileum (ano, tohle slovo opravdu řekla) zcela sama. Upřímně řečeno mě ten její komentář dost zasáhl. Zavřela jsem oči a zkusila znovu spát, ale už mi to nešlo. Z toho mě vyrušilo několikero pípnutí z šesti různých aplikací. Majda s Káčou mě zvou na online oslavu na Skypu. Prý jen my tři a tři lahve vína. Odepisuji že OK, že v sedm hodin budu na příjmu.

   Vstanu a uvařím si čaj, zapnu digestoř, opřu o upatlanou linku a zapálím si. Máme sice balkon, ale ten mají i sousedi - nahoře Kučerová. Ta cítí snad i tátovo ponožky. A nalevo Zimovi a to je problém, protože se s našimi přáteli a určitě by jim řekli že kouřím. Ztracená v úvahách o každodenné marnosti vyfouknu kouř do hučícího síta obaleného stoletou mastnotou, když v tom to na mě přijde. Určitě to musí být záchvat úzkosti, jak o něm mluvila Káča. Nemůžu se nadechnou a ani pořádně vydechnout, je mi těžko. Matky prorocké: „Tahle pandemie nás všechny bude stát zdraví i když se nenakazíme.“ se mě dlouhou dobu netýkalo. Jsem kliďas po tátovi, váha. Že by emoční krize přišla teď? V den mého významného jubilea? Naštěstí se ukázalo, že jsem si jen omylem zapálila cigáro obráceně. To se mi naposled stalo, když jsem byla hodně na plech. Něco se mnou asi přece jen dnes nebude v pořádku. Típám doutnající filtr a tahám z krabičky další. Balkon je orientovaný na jihovýchod. Zálibně se na něj dívám. Srabácky. Ach jo, napadá mě. Proč pořád musím dělat, co se musí a nikdy to, co chci?

   Dokouřím druhou cigaretu v předklonu a došoupu bačkorami ke gauči. Zapnu televizi. Jako obvykle nic. Skáču z programu na program. Pro zábavu se zastavím na věštkyni Robině. Celý tenhle koncept, budoucnost, karty, televize, lidi, co tam volají, mě odjakživa fascinoval. Vyvolává ve mně směs pohrdání a zvědavosti. Napadne mě, že bych tam mohla zavolat. Jen tak, z hecu. S holkami by to bylo lepší. Sama je všechno nuda. Ale nic jiného než sama sebe tady dnes nemám. Vytáčím magické číslo dřív než mi to moje racionální já rozmluví.

   „Dobrý den. Dovolali jste se na horkou linku věštkyně Robiny. Připravte si otázku. Po zaznění zvukového signálu budete přepojeni do živého vysílání.“
   Panikařím. Žádnou otázku přece nemám. Co si něco vymyslet. Třeba...
   „Pííííííp.“
   „Vítáme vás posluchači nebo posluchačko. Jaké je vaše jméno?“
   „Eeeeh, Tere.. Ehm, Lenka.“
   „Dobré ráno Lenko. Jak vám mohu pomoci v těchto těžkých časech? Ptejte se.“
   Mám srdce až v krku. Skoro jako při zkoušce z historie práva.
   „Co mám dělat abych byla, ehm, šťastná?“
   „To je velkolepá otázka, Lenko! Podívám se co na to říká Tarot.“
   Robininy tmavé oči mě propichují z LCD obrazovky o úhlopříčce 70 cm.
   „Hm, hm. To je propletené, Lenko. Tady vidím, že vy to víte, co je potřeba udělat, abyste byla šťastná. Mám tady poznání, směr, cestu. A taky překážky, ale ne na té cestě, ale ve vaší hlavě a srdci. Pozor na čas, je to nepřítel a pokud se vyhnete kompromisu, bude tam přerod.
   Robina vítězoslavně ukazuje na kameru děsivou kartu.
   „Viselec. Nebát se ho. Viselec je transformace.“
   „A co na finance a lásku, na tu se taky podíváme? Taková mladá dívčina, určitě vám nebude víc jak pětadvacet. To vás musí taky zajímat, ne?“
   Robina spiklenecky rozesměje a rozchrchlá. Pak se záludně zadává do kamery zachraptí:
   „Nebojte vážení diváci, to není koronavirus, ale je alergie na kočky.“
   V téhle chvíli jsem zavěsila a vypnula kašlající kartářku. Co jsem to...? Ah, cigarety. Zvednu se a otrocky se vracím do kuchyně. A v tom mi to dojde. Vypnu tu protivnou digestoř a vykročím směrem k balkonovým dveřím. To je to, co si dám k narozeninám. To je to, co mě opravdu udělá šťastnou. Cígo v pyžamu na balkoně. Vylezu ven. Připálím si. Cvaknutí zapalovače má na vylidněném sídlišti v době Covidu ozvěnu. Dokouřím a vrátím se do obýváku zcela mentálně osvěžená. Je to euforický pocit, trochu si zariskovat. Taková nevinná ilegální činnost. Do videohovoru s Káčou a Majdou zbývá pořád ještě víc jak osm a půl hodiny. Co kdybych je naplnila tím, co mi od rána všichni přejí? Vším nejlepším?
   Sedám si na gauč s papírem a tužkou v ruce. Nejlépe začít nadpisem:

Terezy narozeninový seznam všeho nejlepšího:

1. Ranní cigaretka na balkoně v pyžamu, možná víc než jedna.
2. Horká vana až po okraj a masturbace, možná se sprchou.
3. Bez výčitek sežrat na co přijdu.
4. Nechat si přivézt oběd.
5. Koupit si online něco pro sebe, i když to třeba nikdy nepoužiju.
6. Dát si dopoledne tátovo koňak nebo tak něco, na tom balkoně kouřit s tim koňakem a normálně v županu (po tom orgáči ve vaně).

   Dál nevím. Všechny přání jsou navíc spojená se primitivní slastí, rychlým uspokojením - chlast, žrádlo a sex. Je to vcelku patetický seznam. To je opravdu tohle, to nejlepší? Vyruší mě pípnutí. Kamil, můj bývalý. Vzpomněl si. Opakovaně pročítám rýmovačku kterou mi poslal. Nemám tušení, co mu odepsat a tak se znuděně vracím k papíru.

7. Neodpovídat na blahopřejné zprávy.
8. Jít na seznamku a napsat něco upřímnýho na profily, na který by si normálně netroufla, třeba nějakej vysportovanej blonďák nebo tak.
9. Namalovat se jako na večírek, nalakovat si nehty a zůstat v pyžamu na gauči a čumět na Harryho Pottera.
10. Objednat se do tetovacího salónu.
11. Sehnat si někde kokain nebo aspoň extázi. (Protože jsem to několikrát odmítla a dodnes toho lituju.)
12. Něco ukrást.

   Pípnutí telefonu mě propojilo se světem venku. Nejen s tím za zdmi přezdobeného bytu jihlavského paneláku, ale i se světem mimo mojí hlavu, plně zaujatou tříděním nejlepších možných zážitků, které si v omezených podmínkách mohu sama sobě dopřát. Podívala jsem se z okna a pak opět na papír a zastyděla se za jeho obsah. Ale na druhou stranu ten seznam skutečně existuje a je výplodem mojí mysli. A láká mě k sobě. Vábí mě svou upřímností, odvahou a autenticitou. Ten seznam je jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Starší, černovlasá s modrýma očima a sebevědomým úsměvem. Zkažená Sněhurka.

   Mlčky jsem ze sebe shodila pyžamo a do dveří koupelny jsem vešla docela nahá. Voda je teplá, ale stydne velice rychle. Několikrát prsty u nohou vytáhnu špunt a upustím, abych mohla dotočit horkou. Takovou marnotratnost a despekt k přírodním zdrojů si dovolím jen vzácně. Nakonec jsem byla s teplotou vody natolik spokojená, že jsem si vyndala nohy na chladivé a kluzké okraje a dala se do práce. Sprchu jsem dnes vynechala. Teplo a něha, kterou voda moje tělo obklopovala, mě vzrušovaly podobně jako představy o tom, co by se mohlo stát, kdybych byla odvážnější variantou sebe samé. Vždycky jsem šíleně ráda masturbovala, ale dlouho mi trvalo než jsem přišla na to jak. Nemyslím jak mechanicky, ale jak to dělat v mojí hlavě. Ráda jsem si u toho představovala spoustu věcí, ale problém byl, že ty představy byly velice konvenční. Ne že bych si se pokoušela vyvrcholit zatímco si v hlavě přehrávám misionářskou polohu s budoucím manželem. Konvenční spíš ve smyslu, že jsem si představovala to, co jsem si myslela, že je správné si představovat. Jako třeba nějaké slavné herce nebo přeromantické scény z filmů. Tak ale já nefunguji. Moje představy nemají ani tvář ani pohlaví a já také ne. Měním se ve snovou Terezu a vše, co se v těch představách děje je impulzivní a nenadálé. Jako když se do někoho zamilujete a ještě než ho poznáte, sníte o tom, jak se budete milovat, a víte, že až k tomu dojde, nebude to zdaleka tak dobré jako teď, když o tom sníte, a že...áááá. Pokusila jsem se utlumit vzdechy, protože stoupačky jsou stoupačky a Kučerová je stále naše sousedka a šance, že není uprostřed covidové karantény doma je prostě nula mínus. Potopila jsem celou hlavu a otevřela oči. Hladina se nade mnou houpala a pleskala o litinové stěny vany. Pak jsem se vynořila a mechanicky si do dlaně nalila šampón a pokračovala v hygieně jako by nic.

   Vlasy jsem zabalila do ručníku, na zemi před koupelnou sebrala pohozený župan a zamířila rovnou k sekretáři v obýváku. Bylo na výběr z několika druhů koňaku. Vzala jsem tu nejdražší, zapečetěnou láhev. Směšně baňaté sklenky na podsaditých nožičkách byly hned vedle. Balkony zely prázdnotou, cvaknutí zapalovače se mi opět vrátilo jako ozvěna. V bytě pode mnou bylo slyšet hlasy. Naklonila jsem se nad zelené řádky prádelní šňůry a viděla, že sousedka hbitě věší prádlo. Neměla jsem moc přehled o tom, kdo si ten byt pronajal, ale máma mě proti mé vůli pravidelně informovala. Byla to nová zubařka, kolem třiceti a jezdila na víkendy do Brna. Znovu jsem se naklonila, plastové dveře klaply do ticha a na šňůře pode mnou visely džíny a kalhotky a trička a ještě snad i šaty, zdály se být z tmavě modrého sametu.

   Prochladlá jsem se vrátila do obýváku a po paměti pokračovala v nachystaném seznamu úkonů mé dnešní komorní oslavy. Stále ještě v županu jsem na podnosu snesla vše, co mě v kuchyni zaujalo a připravila k ruce koňak. Pak jsem otevřela notebook a ještě dřív než Harry Potter dostal první dopis z Bradavic, jsem v sobě měla půl plechovky kondenzovaného mléka, které jsem zajídala Bebe sušenkami. Filmy i knihy znám z paměti a tak mi nic nebránilo během sledování realizovat i další oslavnou akci a to je nákup něčeho bez ohledu na cenu. Na mobilu jsem projížděla jeden eshop za druhým, dokud moje oči neutkvěly na kanárkově žlutých nařasených minišatech. Takové bych si nikdy nikam nevzala, a i přesto se mi to líbí a chci je. Konstelace rozporuplných pocitů jsem brala jako ideální a klikla na nákup. Další online počin měl být předražený oběd s donáškou, což se brzy ukázalo jako nesplnitelný úkol. Žádné sushi ani steakhouse v okolí nejsou. Ještě že stará dobrá pizzerka z náměstí stále funguje. Předešlé rozhodovací procesy mě natolik vyčerpaly, že jsem se opět svezla na gauč do polštářů, pustila si druhý díl kouzelnické ságy a nalila si další koňak.

   Hladinka v lahvi klesala a v krvi stoupala. Zpomalené pohyby vlastního těla mi naznačily, že pokud chci psát alespoň trochu bez překlepů, tak je nutné s položkou seznamka neotálet. Nejdřív jsem v aplikaci otevřela svůj profil. Vykoukla na mě zasněná selfie s rozloženými vlasy na zeleném trávníku naší chalupy a popis: Hledám kluka na společné cesty po světě i životem. Studentka 24 let, Brno. To by určitě chtělo aktualizovat. Ty cesty jsou úplně mimo. Dala jsem se do usilovného přemýšlení, na jehož konci pod mojí fotkou stálo: Hledám někoho s autem, bytem a chutí na sex. Na věku, rodinném stavu a vzdělání nezáleží. Respekt vyžaduji, pokud nebude, tak si ho zjednám. Po tlačítku uložit jsem si řekla, že by to chtělo trochu čerstvého vzduchu, nejlépe filtrovaného přes hořící tabák. Vyčerpaně jsem se opřela o zateplenou fasádu v rohu balkonu. Kdyby se tam teď objevili sousedi, docela jistě by na mě viděli, že nejen kouřím, ale i piju a že pod tím županem nic nemám. Ta představa, jak tam na sebe koukáme, mě nesmírně pobavila.

   Do mého osamělého hihňání se ozval domovní zvonek. Nadšeně jsem proběhla bytem a odbzučela. Vzhledem k tomu, jak moc vyzývavou a originální seznamovací kletbu jsem před chvilkou naťukala do telefonu, mě vůbec nepřekvapovalo, že první nápadník už zvoní. Po schodech byly slyšet rázné kroky. „Počkat,“ Začalo mi těžkopádně docházet, že tady něco nehraje. „Tohle jsou dveře a adresa se přece do aplikace nezadává. “ Takže to musí být někdo jiný. Moji opilou mysl zachvátila panika. „Rodiče?“ Zapomněli si na chatě klíče, jak odjeli ve spěchu, aby mi poblahopřáli k narozeninám a teď zvoní. Rybí oko bezpečnostního kukátka ale sledovalo tvář holky s červenou kšiltovkou a rouškou, která chodbou pomalu dobloudila až k našim dveřím, v ruce čtvercovou placatou krabici. Nebojácně se zadívala na jmenovku a já uskočila tak rychle až se mi rozevřel župan. Monika. Monika ze základky. Co tady může chtít?

   Druhé zazvonění. „Vydrž, jdu si pro roušku.“
   „Pizza! Feferonková s dvojitým sýrem!“ Vykřikla Monika na oplátku.
   Aha. No jo, objednala jsem si přece pizzu. Nebo ne? Pomalu se mi v hlavě rozednívalo. Rouška, peníze, zavázat    župan. Zvonění. „Už běžím.“ Jen ta Monika mi nějak v tom všem neseděla? Nepracovala v kosmetickém salónu?
   Moje rozpačité ahoj mnohonásobně přebilo její rozpačité dobrý den.
   „Ehm, ahoj! Teda čau, Terezo.“ Podávala jsem jí dvoustovku. Sklonila se k ledvince, aby mi vrátila.
   „Nech to, prosim tě. Mám dneska narozky!“
   „Aha, tak všechno nejlepší.“
   „Dík.“
   „Už musim.“
   „Jasně. Dík a čau.“
   Dupání a cvak domovních dveří. Stále jsem stála v teplou krabicí v ruce a dívala se za jedinou živou duší, která mi dnes mohla osobně poblahopřát. A to jen díky, tomu, že jsem si o to řekla. Jako pětiletý děcka, co všem na ulici hlásí, že mají narozeniny. Zamyšleně jsem ukousla kus pizzy a dřív než skončil druhý film jsem, znavená flámováním, usnula.

°°°°

   Zdálo se mi o seschlé kartářce v chatrči v lese. Kolem hlavy měla uvázaný šátek s penízky a ty cinkaly stejně jako zprávy na mobilu. Bim, bim, bim. A taky vibrovaly. Zmateně jsem otevřela oči. Nadskakující mobil, nakousaná pizza, láhev koňaku, salko. Rozběhla jsem se do koupelny. Cestou se mi zatočila hlava. Odrazila jsem se od sekretáře na jídelní stůl. Všechno se točilo ještě víc než před tím. Nad záchodovou mísu jsem si klekla právě včas. Po několika okamžicích očistce jsem se odvalila na vlhký kobereček a opřela o vanu. Bylo mi mnohem líp. Vykoupaná a vykoupená. Nejistě jsem vstala, dala místnost do pořádku a zjistila, že je skoro pět hodin. Dvě hodiny do oslavy a na seznamu visí celá řada nesplněných položek. To ve mně probudilo přesně to já, které ve mně rodiče od dětství budovali. Namalovala jsem se a vzala si džíny a tričko a rozhodně nakráčela zpět do dějiště zpustlého večírku. Pak si s přísným pohledem sáhla pro ten nesplněný to-do-list a několika tahy tužky v něm udělala pořádek.

Terezy narozeninový seznam všeho nejlepšího:

1. Ranní cigaretka na balkoně v pyžamu, možná víc než jedna.
2. Horká vana až po okraj a masturbace, možná se sprchou.
3. Bez výčitek sežrat na co přijdu.
4. Nechat si přivézt oběd.
5. Koupit si online něco pro sebe i když si třeba nikdy nepoužiju.
6. Dát si dopoledne tátovo koňak nebo tak něco, na tom balkoně kouřit s tim koňakem a normálně v županu (po tom orgáči ve vaně).
7. Neodpovídat na blahopřejné zprávy.
8. Jít na seznamku a napsat něco upřímnýho na profily, na který by si normálně netroufla, třeba nějakej vysportovanej blonďák nebo tak.
9. Namalovat se jako na večírek, nalakovat si nehty a zůstat v pyžamu na gauči a čumět na Harryho Pottera.
10. Objednat se do tetovacího salónu
11. Sehnat si někde kokain nebo aspoň extázi. (Protože jsem to několikrát odmítla a dodnes toho lituju.)
12. Něco ukrást.

   Do skypové oslavy zbývá přesně 145 min a já mám před sebou několik úkolů, které při dobré organizaci lze splnit. Nejdřív si dávám deset minut na brouzdání seznamkou, kde opravdu nacházím tři úspěšně vypadající muže se symetrickými rysy. Odesílám jim svůj zájem a čekání na jejich odpovědi si krátím pročítání recenzí na několik tetovacích salonů. Ještě v prváku jsme si s holkami z koleje říkaly, že po promoci si spolu necháme vytetovat paragraf. Dvě z nich vypadly cestou a další tři už dávno platí daně z příjmu. Lepší než paragraf v mém případě bude nechat si vytetovat slovo Proces. Na žebra pod pravou paži. Tatér mi překvapivě rychle odepisuje, že to je velice moderní a bolestivá partie těla a že dřív než v 3. února v 18 h. volno nemá. Spokojeně si zapisuji datum do Google kalendáře. Další bublina mi oznamuje, že můj zájem na seznamce je opětován.

   Radek, 31 mi píše: Ahoj, jak se máš? Jsi zavřená doma? Mně zrovna končí home office. Napiš mi něco o sobě.
Nemám ani trochu v úmyslu mu odepsat. Surfuji. Hledám vstup do darknetu, kde by měly být drogové eshopy. Kde taky jinde v téhle celorepublikové vězeňské situaci sehnat kokain? Topím se v diskusních fórech a sleduji video návody jak se tam dostat. Utíká mi drahocenný čas. Nakonec to zkusím postaru. Napíšu na messengeru Alíkovi ze základky, který dřív dělal za barem na diskotéce. Neodepíše. Asi nemá čas. Nervózně sleduji displej. Radek, 31 píše dál a posílá selfie s whiskey z terasy svého bytu. Byt musí být parádní, ale z té skleničky se mi chce zase zvracet. Honza, 42 taky píše: Ahoj ty nezbedo, neviděli jsme se už někde? Odepisuji, že ne, a Honza mi posílá fotku svého auta. Super odpovídám a on obratem píše Superb a řadu neidentifikovatelných smajlíků. Do večírku zbývá hodina. Drogy nikde. A takhle při smyslech ty předvídatelné hry na námluvy nedám. A ještě k tomu všemu se mi zdá, že poslední položka na mém seznamu je nesplnitelná.

   Hodím přes sebe bundu a jdu si zapálit na balkon. Změna prostředí by mi mohla dodat novou perspektivu. Přivítá mě ticho, tma a chlad. Nikde nikdo. Z okny sem tam probleskují modrá světla obrazovek. V některých oknech paralelně. Sledují to samé. Počítám je. Jen v protějším domě mají zapnutý stejný program čtyři byty. Tolik kanálů, možností, Netflix, HBO, a všichni stejně chtějí to samé. Jako obvykle. Normální šťastní lidé. To je to, k čemu mě vedli táta s mámou. Abych byla jako ostatní. Aby můj život byl rovná cesta bez zatáček. Udržovaná asfaltka bez výmolů. A i když jde občas do kopce, zpravidla nejsou moc vysoké. A já stojím těsně pod vrcholem. Je mi pětadvacet. Ruční brzda zatažená. Opřu se o kulaté zábradlí a dívám se do tmy, jako bych stála na lodi plující do jiné země. Z přifouknutého dojetí mě vytrhne pohled dolů. Respektive na prádelní šňůru nájemnice pod námi. Stále všechno visí na svém místě. I ty sametové zavinovací šaty. A já v tu chvíli vím, že můj narozeninový seznam bude splněn do posledního bodu.

   Vyrážím do komory. Tátovo rybářské náčiní bylo sice všechno na chalupě, ale pár zapomenutých háčků a olůvek v chomáči vlasce jsem v polici našla. Šaty jsem chytla snadno. Dál bylo nutné zbavit se dvou dřevěných kolíčků na prádlo. Přivázala jsem vlasec k zábradlí a odešla k brašně s nářadím. Malé kleštičky na elektrické kabely vypadaly slibně, teď ještě nějakou lepenku, kterou bych je přidělala k tyči. Samotnou mě zaskočilo, jak kreativně si počínám. Na skříni jsem našla tak metrovou hůlku na mažoretky. S druhou polovinou kleští ale byl problém. Zoufale jsem lítala po bytě a už už se schylovalo k tomu, že odmontuji dřevěnou lištu z koberce, když jsem si všimla bambusové tyče zabodnuté vedle fíkusu. Vítězoslavně ji vytahuji z vlhké hlíny a pečlivě lepím k madlu kleští. Na balkoně bylo stále hrobové ticho a v bytě pod námi nesvítilo ani jedno světlo. Natáhla jsem se přes zábradlí v pátém patře, ale moje prodloužené kleště bezmocně klapaly dobrý metr nad kolíčky. Další tyč určitě nenajdu. Napadlo mě. Nezbývá než protáhnout ruce ve škvíře pod zábradlím. Kleště zavadily o vrcholky kolíčku, ale protože jsem dobře neviděla, nemohla jsem je skřípnout. Zkusila jsem nahodile šťouchat do všech stran, ale osvobodit šaty se mi nepodařilo.

   Zhodnotila jsem, že mám dvě možnosti. Buď to nechat být, a nebo přelézt zábradlí spustit se z balkonu střemhlav dolů. Výšky mi v podstatě nevadily. Co mi vadilo mnohem víc, je mít cíl na dosah ruky a bát se po něm chňapnout. Bylo jasné, že budu potřebovat obě ruce. Zasunula jsem kleště pod zábradlí a opatrně přehodila jednu nohu na druhou stranu. Hloubku pod šaty jsem nevnímala, jen tu vlnící se látku. Pevně jsem se chytla oběma rukama zábradlí, pokrčila jedno koleno, pak přehodila přes zábradlí u druhé a pomalu povolovala stisk rukou, dokud jsem za kolena nevisela hlavou dolů. Jako když jsme s holkama dělávaly na klepadle netopýra, napadlo mě. Pak stačilo natáhnout ruku pro mé vylepšené kleště. Lehce jsem zaklonila hlavu. Sousedky šňůra byla docela blízko. Chladnokrevně jsem vyhledala ty dva kolíčky a po chvilce vypětí se ozvalo euforické cvak, cvak. A šaty visely jen na tátovo háčku, jako by omdlely. Zasunula jsem kleště zpět. Chytla jsem zábradlí uvězněného v pevném stisku nohou a naposled se podívala na ten známý pohled z okna. Všechno vzhůru nohama. Vítězoslavný úsměv mi okamžitě na zmrzl na tváři.

   Něco se změnilo. V oknech a balkonech neblikaly televizní obrazovky. Byly tam skutečné lidské tváře s mobily u uší. V hlavě mi hučela nahromaděná krev, kterou přehlušil zvuk blížících se sirén. Pokusila jsem se vyhoupnout se zpět, ale to už pode mnou parkovaly dva hasičské vozy, policie a sanitka. S lidmi v oknech se roztrhl pytel. Telefony tentokrát v předpažených dlaních. „Oni mě snad natáčí nebo dokonce streamujou!“

   „Dobrý den, jmenuji se Miroslava. Jak se jmenujete vy?“ Ozvalo se z megafonu pode mnou.
   „Tereza,“ vykřikla jsem ze všech sil.
   „Terezko, potřebujete pomoc?“ odvětil trénovaný hlas.
   „Ne. Já to přelezu zpátky sama. Jenom mi něco spadlo ze šňůry.“ Přitáhla jsem břišní svaly a vykoukla na balkón.

   V ten okamžik jsem se zblízka dívala do tváře třem hasičům. Byla jsem docela ráda, že mě chytili a přetáhli na druhou stranu, protože jsem se v šoku málem pustila. Všichni venku začali tleskat a hvízdat. Trojice zachránců mě posadila na gauč a jali se něco vysvětlovat do vysílačky. Do všeobecného šumění a dupání se ozval jeden povědomý zvuk. Vtíravé tututů tututututů. Omámeně jsem natáhla ruku k myši a stiskla přijímám. Je sedm hodin. Toto uteklo! Z mojí obrazovky se na mě dívalo snad dvacet tváří s kloboučky, balónky a frkačkami. „ Překvapení! Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí...“
   Jejich zpěv pomalu utichal, když si postupně začali všímat hasičů, záchranářů a uniformovaných policistů přešlapujících za gaučem. Ti všichni se postupně nahrnuli do našeho obýváku se tázavě dívali na moje slavící kamarády.
   „Já mám dneska narozeniny. Tohle jsem nečekala.“
Řekla jsem na vysvětlenou. Oči všech přítomných se nad rouškami na sebe pobaveně dívaly. „Co jste tam proboha dělala, slečno? Nám volali, že někdo visí z balkonu hlavou dolů.“
   „Mi tam spadly šaty. Jsem je vyklepávala a zachytily se o spodní okraj balkónu a pak spadly o patro níž. Tohle vůbec nebylo potřeba. Já bych si normálně přelezla zase zpátky.“
   „Takže planej poplach.“
   „Obávám se, že ano. Ale děkuji.“
   „Ten odmontovanej zámek si musíte nechat opravit a až vám příště něco spadne k sousedům, ehm. Normálně máte v baráku i schody, kudy jde jít o patro níž.“
   Ale já jsem se nedala. Moje smyšlené motivy mě natolik nadchly, že jsem s ještě dobrých pár chvil policistům vysvětlovala, jak jsem si ty šaty chtěla vzít na tu nadcházející online oslavu a že se teď nikam nemůže a mám narozeniny a jsem tu v bytě už týdny sama, protože mám starší rodiče, takže se izolují. Nakonec se mi ještě skoro omluvili a já za nimi zavřela dveře na řetízek a zablokovala je židlí. Za pět minut už jsem opět seděla před obrazovkou v tmavě modrých minišatech.
   „Te-re-za! Te-re-za!“ začalo skandovat pexeso kamarádů na obrazovce.
„Teda jsi to vůbec ty? Ty na tom monitoru vypadáš úplně jinak!“ Vykřila Majda.
Ostatní se k ní přidali. „Něco se změnilo. A nejsou to šaty! Ani vlasy!“
„Co by to bylo! Je stará a na to si připijem.“ Všichni začali ťukat skleničkami do obrazovek a přidávat ke Káči přípitku svá přání.
   „Na těch pětadvacet! Na čtvrt století! Na příští rok ať šestadvacátý slavíme osobně! Na Terezu, krotitelku hasičů! Na ty práva, ať to doťukáš! Na zdraví a ať se ti splní vše, co si přeješ.“

   Nejsem naivní. Všeobecného veselí na naší virtuální párty nevypuklo ani tak díky mým narozeninám jako spíš díky tomu, že se konečně něco dělo. A to něco, byl navíc prvek neočekávaného dramatu. V moři nudy, které omývalo břehy našich životů, jsem se vynořila já, obyčejná Tereza, obklopená hasiči a policií. Je to paradox. Uprostřed globální pohromy, kdy nám v novinách denně předkládají statistiky nakažených a portréty obětavých zdravotníků. Ale co se lidí skutečně dotkne? Když se to abstraktní a vzdálené přihodí jejich blízkým nebo přímo jim.
Zavibroval mi mobil. Další zpráva od Radka s bytem a Honzy s autem. A najednou vidím, že taky od Alíka. No nazdar. Je divná doba. Starý kámoši se ozývají, když něco potřebujou. Že teda ty budeš psát o edena, to sem nečekal. Před chvílí si byla ve zprávách, jak visíš z balkonu hlavou dolů a vytahujou tě hasiči. Hned mě napadlo, žes to sehnala asi někde jinde. A podle toho, co jsem viděl, to vypadalo na dobrej trip. Až nás otevřou, tak se stav na baru. Máš u mě panáka zdarma, akrobatko.

   „Terezo, nečum furt do toho telefonu!“ vykřikla Majda a ostatní se k ní přidali. To ale nešlo. Tentokrát to bylo vážné. Volá mi máma. Pípání telefonu se proměnilo v jekot. Nebo alespoň tak se mi to zdálo, když jsme si představila, co po večerních zprávách moji starostliví rodiče museli prožívat. „ Do háje, to jsou rodiče. Když to nevezmu, budou si myslet, že se mi něco stalo a okamžitě přijedou.“

   „Haló, mami. Ano. Jsem to já. Jsem v pohodě.“
   „Ne, nejezděte. Není potřeba.“
   „Fakt nejezděte.“
   „Je mi sakra pětadvacet, když říkám, že jsem v pohodě, tak jsem v pohodě.“
   „Ne, nejsem sama. Hele.“ Namířila jsem telefon s hlasitým odposlechem na virtuální párty.
   „Dobrý den, paní Smutná. Tady je Majda.“
   „A Káča.“
   „Vidíš? Slavím narozeniny.“
   „Nemám čas ti vysvětlovat, co se stalo. Zavolám zítra! Slavím narozeniny.“ Zvolala jsem pevným hlasem, který mě samotnou zaskočila za velkého potlesku kamarádů zavěsila a vypnula telefon.

   Ten pocit, sedět v těch mnou ukořistěných šatech a dívat na tolik usměvavých tváří, byl ohromující. Jako bych se právě teď probudila z dlouhého spánku. Nikde žádný princ. Žádná pusa. Bylo po půlnoci. Oslava skončila. A já jako jedna z posledních střízlivých zavěsila. V bytě byla tma, ticho a pootevřenými domovními dveřmi pronikala i neodbytná zima. Unavená obrazovka notebooku, mého věrného společníka, mimoděk ozářila pomačkaný cár papíru s přečáranými řádky. Opatrně jsem si ho k sobě přitáhla a slavnostně zaškrtla všechny položky a za bod drogy dopsala (Alík, až otevřou). Splněný seznam. A to je snad normálně lepší než orgasmus.

Rozhiovor s autorkou můžete najít zde: https://www.kultura21.cz/rozhovory/22016-mezi-mixovanim-ovoce-a-postavanim-u-klouzacky-vede-online-ctenarsky-klub