Kontroverzní knížka, která je psána s šokující otevřeností až krajní nechutností. Byla jsem zvědavá. Napsala ji Polka Agnieszka Szpila. Prý feministický manifest. Za mě spíše misandrie. Ale i ekologický manifest! Knížka se jmenuje Bosorky, vydalo ji nakladatelství Odeon a slavná polská nobelistka Olga Tokarczuková ji označila jako knihu-torpédo. A aby toho nebylo málo, tento román se dostal mezi dvacítku knih nominovaných na prestižní literární ocenění NIKE.

Když jsem se začetla, byla jsem mírně, místy poměrně dost, zhnusená. Mrkla jsem na Databázi knih, abych se přesvědčila, že nejsem jen přecitlivělá, ale hodnocení tam je jenom 50 % (takže to tam jdu vylepšit) a znechucených čtenářek je povícero. Inu, jak tedy knihu hodnotit a co o ní napsat, když je tak kontroverzní, že někomu sedne, přečte ji celou, pochopí a je z toho totálně paf, a někdo ji odloží s tím, že se to ale opravdu, přes veškerou snahu, nedá číst. Co teď?

Možná o to více budete, milí čtenáři našeho magazínu Kultura21, zvědaví. Knihu fakt a bezesporu doporučuji čtenářkám, které mají v současné době na muže velký vztek anebo jsou zkrátka na holky, protože tohle může být voda na jejich mlýn, i když nevím, co to s nimi udělá a jak to jejich situaci vyřeší. Upřímně si moc nedovedu představit, že bych sama byla takovou ženou, jaké autorka v knize popisuje. Nechci jí být, ani kdybych jí skutečně byla. Přišlo mi, že je autorka tak strašně naštvaná na všechny chlapy světa a potažmo na celý svět a společnost, v níž žijeme, že se z toho jen nějak potřebovala vypsat. Ale pozor, napsáno je to skvěle! Určitě bych vyzdvihla také práci překladatelky Barbory Kolouchové, která to určitě neměla jednoduché a svůj úkol zvládla perfektně.

Teď o čem kniha vlastně je. Prolínají se v ní dva příběhy, jeden ze současnosti, druhý z minulosti, a sice ze středověku, kde to opravdu byla, jak bychom řekli u nás, „romantika jak sviňa“. Každé období provází jedna hlavní hrdinka: v současnosti se vyskytuje generální ředitelka velké firmy Anna Šibnerová, která je samozřejmě „šibnutá“, a v historii Mathilde Spalt (z němčiny skulina) zvaná Zemitá, která šíří nauku o Staropanně. A to bylo teda silné kafe!

Odlišný a velmi autentický je i způsob psaní: současnost je hovorová a moderní, historie autenticky napsaná zastaralým způsobem. Tohle se málokdy vidí… Procenty pak hodnotím způsob psaní i pasáže vedoucí k zamyšlení, které se mi líbily, nikoli samotný obsah knihy, o níž by mnozí řekli, že se opravdu nedá číst. Co vyzdvihuji jako kladné, je ekologický aspekt a sympatizuji s pohanským myšlením autorky, která dost drsně naráží na křesťanský dogmatismus, úzkoprsost a pokrytectví. Moc se mi líbí i manifest bosorek v závěru… ten bych si i někam přepsala… I když se vším nesouhlasím, tato kniha je opravdu drsně feministická. Je o čarodějnicích, bosorkách, napsána o čarodějkách pro čarodějky… Plus musím dodat… styl psaní mi skutečně dost nápadně připomíná Olgu Tokarczukovou…

Ukázky:

Les je velká zelená vagína Světa. Náš první a také poslední domov. V případě klimatické katastrofy se jen díky lesům budeme mít kde schovat před horkem nebo kde svlažit hrdlo. Přísný starozákonní Bůh, v nějž často věří ti, kteří se vysmívají klimatické krizi a ekologickým principům, už nejednou projevil vůči pohromám a katastrofám naprostý désintéressement. Bude to protentokrát jinak? (...) My, ženy a bosorky, jsme mohly přežít díky sběru plodů a výrobě bylinných prostředků na rozličné problémy. Abychom to přežily, nemusely jsme lovit ani zabíjet. (...)

S očima nadále zavřenýma tak, jako by oslepovalo ji slunce, měsíc v úplňku či všechny hvězdy na nebi zároveň, stále méně dýchala, stále méně byla a stále méně cítila. Stávala se podlahou, na níž ležela, vzduchem, v němž existovala její noční košile, vesta či střevíce. Stuha do vlasů darovaná od mlynáře, s nímž ji nespojovalo nic více vyjma pozhledu na svět. Když nad ní stařec chrčel a do ticha dralo se sípavé oddechování plné chtíče, pleskání těl, drhnutí nemytých nohou o podlahu a drsných dlaní o její tělo, Mathilde Spalt přestávala pomalu býti Mathilde Spalt, dcerou Mathiase a Ursuly.
(...)
Ten den, kdy jdu do lesa, chci bejt sama stromem, chci se zbavit toho, co ve mně uschlo. Shodit všecky svý odumřeliny. Chci se zbavit toho, co je bez života, co nestihlo vyrůst, co se zakuklilo. Všeho, čím můžu o něco zavadit, co mi překáží a s čím je těžký jít dál.
(...)
Nahým poručil jim ubrati se do zahrady a genitáliemi vředy pokrytými ojížděti půdu, čímž vředovitost měli rozohniti a vejce svá natolik zříditi, by na život celičký si zapamatovali, že klášter je místo, ve kterémž trčík i vejce na uzdě jest nutno držeti!

Autor: Agnieszka Szpila
Překlad: Barbora Kolouchová
Název: Bosorky
Nakladatelství: Odeon/Euromedia Group
Počet stran: 368
Rok vydání: 2026
Hodnocení: 85 %

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/bosorky-803020556

Další >