
Útlá knížka s výrazně žlutým obalem vydaná v nakladatelství Akropolis představuje velice silné téma a tím je homosexualita v koncentračních táborech. Odhaluje nejen hrůzy holocaustu a bezpráví, ale také přináší historicky cennou vědeckou studii zaměřenou na příběhy homosexuálně orientovaných mužů a žen ve velmi kritické době před více než 80 lety. Autorkou je Anna Hájková, která studii zpracovala v němčině, české vydání se souhlasem a doplněním autorky připravili Tereza Tomášová a Michal Urban, navíc je český překlad opatřen předmluvou Martina Šmoka. Jsem přesvědčena o tom, že tuto knihu nazvanou Lidé bez dějin jsou prach by si měl přečíst opravdu každý.
Protože mě velice baví historie a zajímám se o příběhy a osudy trpících lidí, po knize jsem sáhla automaticky, protože jsem byla zvědavá, co v ní najdu. Myslím si, že kniha sice trochu na první pohled působí jako LGBTQ+ agitka, ale to nic nemění na tom, že ji považuji za velice zdařilou. Myslím si, že je skvělý nápad zaměřit se na toto téma, je asi jedno, kdo je, či není homosexuál, protože dnešní doba naštěstí přináší spoustu svobody a je každého věc, koho miluje nebo kým se cítí být. Jenomže lidé v minulosti takové štěstí neměli a za svou odlišnost byli pronásledováni. Jak ale víme, právě místa jako vězení a koncentrační tábory přitahují zneužívání osob a probouzí v lidech to nejhorší, proto nebylo ničím neobvyklým znásilňování či zneužívání vězňů za účelem ukájení sexuálních potřeb dozorců a bylo vlastně nakonec úplně jedno, zda šlo o preferenci opačného či stejného pohlaví. Autorka ale také ukazuje velmi silné a dojemné příběhy přeživších vězňů, kteří museli svou homosexualitu skrývat, píše jaký byl jejich další život a nakolik mohli se svou odlišností žít spokojený život tak, aby byli skutečně šťastní s partnerem stejného pohlaví. Pro mě bylo zajímavé uvědomění, že to, že se dříve o odlišné sexuální orientaci či odlišném pohlavním cítění nemluvilo, ještě neznamenalo, že poměrně velké procento osob opravdu toto pociťovalo či takto tajně žilo. Tato kniha dokonce udělala lesbu i s Anne Frankové, a to nemyslím ve zlém, na základě jejích deníků údajně vyšlo najevo, že byla pravděpodobně homosexuální či bisexuální, ovšem osobně to považuji za spekulaci a Anne Franková zemřela dost mladá na to, aby v tom měla opravdu jasno.
Já jsem moc ráda, že jsem si mohla přečíst jaké hrůzy se děly v koncentračních táborech, ostatně knihy na toto téma vyhledávám, a tuto část lidských dějin bychom nikdy neměli opomíjet. To, že se tentokrát jednalo o publikaci na téma queer touha je pro mě velice zajímavé, příběhy jsou zpracovány skvěle, nechybí ani autentické fotografie a kniha má své cenné poselství. Můj dodatek ještě možná je i ten, že samotné příběhy, na které by se nemělo zapomínat, jsou už samy o sobě dost hrozné a nic nemění na tom a není podstatné, že ten či onen byl homosexuál, či ne. A pokud se máme bavit na rovině svobody a rovnosti lidí, je to také jedno, protože tyto základní lidské hodnoty byly za války naprosto porušeny a pošlapány tak jako tak a nesouvisely primárně se sexuální orientací.
„Holokaust je ikonická genocida moderního věku. Dodnes ovlivňuje, jak přemýšlíme o hodnotách. To, že queer židovské oběti byly z dějin šoa odstraněny — nebo pokud zůstaly, tak bez zmínky o své queernosti — je moment existenční nespravedlnosti. Proto jsem nazvala svou knihu 'Lidé bez dějin jsou prach.' Chtěla jsem, aby dnešní mladí — ale vlastně všichni — queer lidé věděli, že jsou rovnocennou součástí dějin, včetně těch nejdůležitějších a nejtragičtějších momentů,” říká autorka knihy Anna Hájková.

Lidé bez dějin jsou prach: Queer touha a holocaust
Autor: Anna Hájková
Nakladatelství: Akropolis
Rok vydání: 2024
Počet stran: 168
Hodnocení: 94%
https://akropolis.info/kniha/lide-bez-dejin-jsou-prach/
| < Předchozí | Další > |
|---|




Dnes vám přinášíme rozhovor s mladým charismatickým živlem Janem Onderem, jehož vášní je tanec. Se svou životní partnerkou Lucií Hunčárovou patří do elitní skupiny nejlepších tanečních párů u nás, často reprezentují Českou ...
Jsem o tom přesvědčena. I když dětem čtou hlavně maminky, tak jakmile vezmou do ruky knížku tátové, je vyhráno. Děti poslouchají, nedutají a je pravdou, že z rodin, kde čte táta, se dětem stane čtení zálibou. Nevím, proč tomu tak je, ale my maminky v t...
V Praze je prý málo světla, a proto se rozzáří a ožije ještě více. Jak? V rámci již druhého ročníku festivalu světla Signal, který bude v ulicích hlavního města probíhat ve dnech 16. až 19. října. Bude zde k vidění více než dvacet světelný...
V Praze je hodně divadel, podle mého odhadu nejméně stovka. A to ta, která mají ještě malou nebo komorní scénu, počítám jen jednou. Při tomto počtu samozřejmě není divu, že mi zhusta nějaká ta pr...
Když jsem před pár dny odcházel z nového slovensko-českého filmu Nepela (2025), tak musím uznat, že to byl zážitek, jaký jsem v posledních týdnech v kině zažil či prožil. I když jde o debut režiséra Gregora Valentoviče, snímek, který mapuje krátký ús...