Na vysokém kopci Temnoles stál odpradávna strašidelný hrad. Nikdo nevěděl, kdo jej postavil. Nikdo netušil, kdo v něm bydlí ani jak je starý. Byl totiž tak děsivý, že se mu všichni obloukem vyhýbali. A přesně to se rozhodli změnit Hanka s Martinem, kteří do něj zavítali a uspořádali v něm večírek, jaký svět ještě neviděl. Přečtěte si vítěznou pohádku naší literární soutěže od Evy Čepičkové.

Na vysokém kopci Temnoles stál odpradávna strašidelný hrad. Nikdo nevěděl, kdo ho postavil. Nikdo netušil, kdo v něm bydlí a jak je vlastně starý. Byl totiž tak děsivý, že se mu všichni obloukem vyhýbali. Když šel kolem poutník, který sem úplnou náhodou zabloudil, rychle s hrůzou utíkal pryč, protože se zalekl zvuků, které vydávaly vrzající dveře a okenice narážející do zdí hradu. Ty byly porostlé mechem a břečťanem. Věže se zvedaly vysoko k nebi a když za úplňku svítil měsíc, vypadaly jako špičaté stříbrné zuby. Nikdo hradu neřekli jinak než Děsín.
Staří lidé, kteří žili v podhradí, často vzpomínali na strašidelné historky, které jim vyprávěli kdysi dávno jejich prarodiče. I oni proto dál předávali tajemné příběhy svým dětem a vnoučatům a varovali je, aby se Děsínu vyhýbaly. Čím víc o strašidlech mluvili, tím více ale místo děti lákalo. Byly zvědavé, co se v hradě skutečně skrývá.
Jednoho podzimního večera se rozhodly, že zákaz poruší a potichoučku se vydaly z vesnice ke kopci Temnoles.
„Kde seš tak dlouho?“ hukl Martin na Hanku, která měla minimálně půl hodiny zpoždění .
„Čekala sem, až bude doma čistý vzduch. Dřív jsem si netroufla, aby mě naši neslyšeli.“
„No dobře, hlavně že už můžeme konečně vyrazit. Máš strach?“ zajímal se Martin, protože sám měl trochu nahnáno.
„Ne, proč bych se bála? Když se budeme pořád držet pohromadě, nic se nám nemůže stát,“ prohlásila sebevědomě Hanka.
Za chvíli už stáli před polorozpadlou hradní bránou. Bylo kolem půlnoci. Měsíc osvětloval nádvoří a zchátralou budovu, kolem které právě něco neidentifikovatelného prolétlo. Martin stiskl Hance ruku a vydali se po ztrouchnivělém dřevěném mostě, který vedl přes hradní příkop, rovnou k hradu. Soví houkání, které se rozléhalo po celém okolí, přerušovalo silné skřípání starých desek a trámů.

„Podívej, támhle se něco hýbe,“ vykřikla Hanka.
„Kde?“
„Támhle, za oknem. Něco zeleného. Jdeme pryč, mám strach. Co když tady fakt straší.“
„Hanko, neblázni, když už jsme tady, tak neutečeme,“ řekl odhodlaně Martin a stiskl Haně ruku ještě silněji. Pak druhou rukou otevřel dveře, aby mohli vstoupit dovnitř.
Tam to uviděli zase, dvě zelená světélka plující ve tmě.
„Co tady chcete? Vy nevíte, že sem nikdo z lidí nesmí?“ ozvalo se od těch světélek.
„Vívívíme, ale byli jsme zvědaví,“ řekl vyděšený Martin za oba dva.
Hanka ani nedutala, pevně se držela Martina a čekala, co s nimi bude.
„Dobrá, když jste se odvážili dojít až sem a překonali jste svůj strach, prozradím vám naše tajemství,“ promluvila konečně světélka.
„Vaše? Vás tu žije víc?“ vyhrkla překvapeně Hanka a dívala se směrem k těm světélkům, která vypadala, jako by se k nim pomalu přibližovala.
Rozbitými okenicemi procházely dovnitř hradu měsíční paprsky, ty začaly odhalovat tajemnou bytost, velkou černou kočku se smaragdově zelenýma očima.
„Jsem strážkyně hradu,“ představila se. „A za mnou stojí moji kamarádi, trochu se bojí, tak je musím chránit.“
Jak to dopověděla, z rohu se najednou ozvalo chrastění kostí. To přicházel kostlivec. Nad ním se vznášel malý smutný duch a nakonec se ukázal i nesmělý bezzubý upír.
„Nevypadáte zase tak strašlivě. To je divné. Dole ve vesnici se vás všichni bojí,“ promluvil už o hodně klidnějším hlasem Martin.
„My se tady schováváme. Chtěli jsme se přátelit s lidmi, ale kdykoli jsme se někomu ukázali, tak to skončilo špatně,“ naříkal malý duch, „zaháněli nás, nadávali nám, házeli po nás kamení a všechno možné.“
„Po mně dokonce i česnek,“ doplnil ducha upír.
„Tak jsme se ukryli tady na starém hradu, ale je nám smutno. Rádi bysme mezi lidi, nikomu nechceme ubližovat, hledáme kamarády. Za ty roky, co tady žijeme, už se šíleně nudíme,“ posteskl si kostlivec.
Děti se na sebe podívaly a zamyslely se.
„Mám nápad,“ vykřikla Hanka a pokračovala: „Za týden bude Halloween. Co to tady trochu načančat a uklidit. Pozveme všechny z vesnice a ukážeme ostatním, že se vás vůbec nemusí bát.“
„Já nevím, myslíte, že by sem někdo přišel? Už 300 let sem nevkročila lidská noha, teda kromě vás,“ řekla váhavě černá strážkyně.
„Zkusíme to,“ rozhodl Martin a vydal se s Hankou domů.
Venku už svítalo, tak jim cesta zpět rychle utekla. O všem, co se v noci stalo, řekli svým rodičům. Ti se nejprve zlobili, ale pak děti pochválili, že chtějí dobrosrdečným duchům pomoci.
O týden později bylo na hradě veselo, všechny zajímalo, jak tajemní obyvatelé hradu vypadají. Lidí se na Děsíně sešlo tolik, že jim ani nádvoří nestačilo. A rok od roku se jich tam schází víc a víc, aby společně a v přátelství oslavili HALLOWEEN.  

Poznámka redakce: Texty výherců zveřejňujeme v původním znění bez redakčních zásahů.