Kultura21.cz

Konečně zhaslo i poslední okno ve starém domě u Karlova mostu a celá Kampa potichu snila svůj vánoční sen. Vlastně skoro celá, protože v jednom dětském pokoji v tom starém domě se něco pohnulo pod strakatou peřinou a na posteli se posadila malá holčička. Jmenovala se Valentýnka a nemohla usnout. Pořád si připomínala tu chvíli, kdy večer pod vánočním stromkem uviděla ten nejbáječnější dárek. Na hromádce plné balíčků seděla modrá plyšová kočka a moudře se dívala na svět velkýma skleněnýma očima. Valentýnka byla v tu chvíli určitě nejšťastnější dítě na celém světě. Tohle bylo splněné vánoční přání. Ještě štěstí, že včas napsala dopis Ježíškovi. A úplně sama. Dala ho jednou večer na okno a ráno byl pryč. Vánoce jsou asi opravdu kouzelné.

A teď samou radostí nemohla usnout. Rozhodla se tedy, že o tom všem poví Měsíci. Pokaždé, když byla moc šťastná nebo naopak moc smutná, sedla si na okenní parapet a všechno tomu bledému příteli vyprávěla. Šeptala a vysvětlovala a Měsíc jen tiše naslouchal. Najednou se lekla, až málem spadla na zem do huňatého koberce. Těsně za oknem se totiž náhle objevil drobný obličej s nosem přilepeným na sklo a s dvěma modrýma očima. Byla to holčička stará asi jako Valentýnka. Vznášela se za oknem a prstem zaťukala na sklo. Valentýnka chvíli váhala, ale potom otevřela okno. Holčička se posadila na parapet vedle ní. Měla světlé lokýnky a bílé šaty s krajkami.

„Kdopak jsi?“ zeptala se zvědavě Valentýnka.

Holčička si setřásla ze světlých vlasů sníh.

„Jmenuju se Andělka.“

„To je pěkné jméno. Mně říkají Valentýnka. Jak ses dostala nahoru?“

Podívala se z okna ve druhém patře dolů na zasněžený chodník. Byla to pořádná výška.

Andělka pokrčila rameny.

„Přiletěla jsem. Jak jinak?“ odpověděla udiveně.

Až teď si Valentýnka všimla, že holčička má na zádech pár bělostných křídel. Zakroutila nad tím hlavou.

„Jak je to možné? Jenom ptáci mají křídla. A letadla. Ale neznám žádnou holčičku s křídly.“

Andělka se zvědavě rozhlížela po pokoji a řekla:

„Ale já jsem andělka, víš? Jsem andělka, která se jmenuje Andělka.“ A trochu smutně si přitom povzdechla.

Pak začmuchala nosíkem a zeptala se:

„Co to tady tak krásně voní?“

Celý byt totiž voněl směsí nejrůznějších vánočních vůní. Bylo to jehličí a štrúdl a vánoční františek a hlavně…

„To bude vánoční cukroví,“ řekla Valentýnka. „Chtěla bys ochutnat?“

Seskočila z parapetu.

Andělka neměla ani tušení, co je to vánoční cukroví, ale byla zvědavá a taky jí trochu kručelo v břiše. Valentýnka ji chytila za ruku a vydaly se na tajnou cestu do spižírny, kde byly papírové krabice plné vanilkových rohlíčků, pracen a lineckých sušenek slepených rybízovou marmeládou. Krůček za krůčkem se plížily temnou chodbou ke dveřím s mosaznou klikou. Konečně stály před spižírnou. Teď jenom, aby dveře nevrzaly, jak to mívaly ve zvyku. Valentýnka opatrně zmáčkla kliku a malinko zatlačila. Dveře se posunuly sotva o centimetr, ale neozvalo se ani to nejmenší vrznutí. Zatlačila znovu a potom zase. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec se ocitly mezi policemi plnými kompotů, marmelád a plechovek. Mezi nimi byly i krabice s cukrovím. Do proutěného košíku Valentýnka naskládala od každého druhu a vrátily se zpátky do pokoje. Znovu seděly na okně, jedly cukroví a Valentýnka začala vyzvídat. Kampak se vlastně Andělka o štědrovečerní noci vydala?

„Chci vědět, kde bydlí andělky. V našem kostele jsou jenom samí kluci andílci. Jsem tam úplně sama,“ posteskla si a bylo vidět, jak moc ji to trápí. Valentýnce jí bylo líto. Pak si na něco vzpomněla.

„Zkusíme poprosit Měsíček. Třeba nám pomůže. Já si s ním často povídám.“

Po chvilce dodala: „ A tahle noc je kouzelná.“

Sepjaly ruce a s očima upřenýma na noční oblohu šeptaly vánoční přání:

„Měsíčku, moc tě prosíme, ukaž nám, kde bydlí andělky.“

A vtom se to stalo. Odkudsi přilétla sněhová koule a rozprskla se zvenku o sklo.

„Slyšel nás,“ vyhrkla Andělka a Valentýnka honem otevřela okno. Jakmile se vyklonila do mrazivé noci, ozvalo se zdola z chodníku:

„Hej, co to tam jíte? Mám příšerný hlad. Nedaly byste mi taky něco?“

Dole na ulici pod rozsvícenou lucernou seděl lev s huňatou hřívou a díval se nahoru na Valentýnku s Andělkou.

„No tak,“ pokračoval a mlsně se olízl, „nejedl jsem celou věčnost. Aspoň kousek něčeho na zub.“

Naklonil hlavu na stranu a prosebně se podíval do okna.

„Máme jenom vánoční cukroví,“ řekla Valentýnka a podívala se do poloprázdného košíku.

Lev se usmál a oči mu zazářily.

„Vánoční cukroví! Miluju vanilkové rohlíčky. Máte vanilkové rohlíčky?“

Z tlamy mu ukápla slina a s plesknutím dopadla na chodník.

„Chvilku počkej.“

A znovu se vydaly na cestu na konec tmavé chodby. Lev mezitím netrpělivě obcházel kolem lucerny.

„No konečně,“ zavrčel, když se nahoře znovu otevřelo okno. „Vám to ale trvalo.“

Za okamžik se k němu shora na stříbrném řetězu z vánočního stromku snášel košík plný cukroví. Lev se do něj s chutí pustil. Vypadalo to, že slupne i ten vánoční řetěz.

Packou si utřel cukr z čumáku.

„To byla dobrota. Děkuju. Já naposledy jedl někdy před rokem.“

Andělka se divila: „Taková dlouhá doba. Chudinko, musel jsi mít vážně velký hlad.“

Valentýnka se na lva přísně podívala.

„Nelži. Celý rok bys bez jídla nevydržel.“

„Já nelžu,“ ohradil se lev. „Jsem totiž kamenný lev od mostu,“ a hlavou ukázal ke starému mostu, pod kterým stál na vysokém podstavci rytíř.

„Páni,“ užasla Valentýnka, „ty jsi ten lev od rytíře Bruncvíka? Tatínek mi o tobě vyprávěl pohádku. Proč nejsi u svého pána?“

„Protože mám důležitý úkol,“ odpověděl lev tajemně. Po chvíli si významně odkašlal a pokračoval:

„Někdo je tady smutný a potřebuje moji pomoc. A to vždycky oživnu. Jenomže se to neděje moc často. Jen o Vánocích. Proto mám takový hlad.“

„Vím, kdo potřebuje pomoc,“ vyhrkla Valentýnka. „Nevíš, kde bydlí andělky?“

„Náhodou vím,“ řekl lev. „Lev Leonard k vašim službám.“

Vtom se za nimi ozvalo ospalé „Mňau,“ a na posteli se protáhla modrá plyšová kočka. Valentýnka v úžasu otevřela pusu.

„Pralinko?“

Kočka mrskla ocasem.

„Pralinka?“ Trošku se ušklíbla. „No, vlastně proč ne?“

Andělka popadla za jednu ruku Valentýnku, za tlapku Pralinku, zamávala křídly a všechny se snesly na chodník. Posadily se na lví hřbet a šlo se.

„Přes most nemůžeme,“ řekl lev. „Bydlí tam jeden můj protivný strýc. Nemá rád, když se toulám po nocích.“

Šli tedy k řece. Lev zaťukal packou na hladinu. Objevily se dřevěné dveře, otevřely se a všichni sešli po schodech rovnou do bytu vodníka pana Vodičky. Bylo velké vítání a dlouhé vyptávání. A potom museli ochutnat výborné vánoční puškvorcové košíčky paní Vodičkové. Teprve pak je pan Vodička převezl loďkou na druhý břeh Vltavy. Dál pokračovali úzkými uličkami. Občas to vypadalo, že trochu bloudí, ale nakonec prošli podloubím na útulný dvorek. A tady Andělce poskočilo srdce radostí. Hned věděla, že je u konce svého hledání. Před sebou měla nejkrásnější vánoční okno ozářené tisícem malých světýlek. V jejich záři uviděla andělky. Stovky andělek. Ze skla, z porcelánu a taky keramické a korálkové. Všechny se na ni usmívaly a vesele mávaly na pozdrav.

„Jé, tady opravdu bydlí andělky,“zašeptala Valentýnka a Andělka jenom mlčky přikývla. Nemohla štěstím ani dýchat.

Leonard švihl ocasem a okno se pootevřelo.

„Prosím, milá dámo, račte vstoupit do ráje andělek. Doufám, že se ti tady bude líbit?“ otočil se na Andělku.

„To je mi otázka!“ zasmála se. „Už se mi tu líbí.“

Hodiny odbily druhou ranní. Byl nejvyšší čas se rozloučit. Andělka všem moc poděkovala. Leonard dostal velkou pusu na čumák a s Valentýnkou si slíbily, že se zase brzy sejdou na okenním parapetu v dětském pokoji. Když odcházeli, Valentýnka se ještě naposledy ohlédla a uviděla, jak se Andělka vesele směje se svými novými kamarádkami. Měla z toho velkou radost. Cestou zpátky k řece si zpívali vánoční koledy. Tentokrát se vydali přes most. Před mosteckou bránou se tiše proplížili kolem sochy Leonardova přísného strýčka a po schodech rychle seběhli na Kampu. Před domem si Valentýnka dlouze zívla. Už se těšila, jak se zachumlá do měkké peřiny a společně s Pralinkou si nechá zdát o vánočním dobrodružství.

„Jejda,“ najednou si uvědomila, že její postel je o dvě patra výš za zamčenými dveřmi. „Jak se dostanu bez Andělky domů?“

Leonard se jen usmál, pořádně se nadechl a fouknul tak silně, až to nadzvedlo Valentýnku i s Pralinkou a odneslo je to na římsu okna do dětského pokoje.

„Nezapomeňte mi občas přinést nějaké vanilkové rohlíčky,“ zavolal ještě a pak se taky vydal domů.

„Dobrou noc, Leonarde a zase někdy na viděnou,“ volaly obě a mávaly na rozloučenou lvovi, který důstojně kráčel ke kamennému podstavci za rytířem Bruncvíkem.

Když se ráno Valentýnka probudila, hned běžela k oknu. Na podstavci vedle rytíře seděl lev.

„Dobré ráno, Leonarde,“ zavolala z okna a zdálo se jí, že na ni šibalsky mrkl okem.

Vzala Pralinku a šla do kuchyně. Maminka chystala snídani.

„Co bys sis dala, Valentýnko?“ zeptala se.

„Nemáš puškvorcové košíčky, mami? Moc nám chutnaly, viď, Pralinko.“

Maminka se otočila od sporáku a jenom nechápavě zakroutila hlavou.

„Puškvorcové košíčky?“

Co si ty děti nevymyslí…

Autorka Věra Štědronská žije v Praze, kde učí angličtinu na základní škole. Vystudovala FFUK. Má tři děti, manžela a kočku a k tomu spoustu zájmů od psaní, přes výtvarné aktivity, tanec až po jízdu na koni.

Poznámka redakce: Do soutěžních textů autorům nijak nezasahujeme a jsou zveřejněny v původním znění.

Zdroj foto: Pixabay