Vítězná povídka: Útěk z věznice Rurakach
Kultura21.cz

Vítězná povídka: Útěk z věznice Rurakach

fantasy-2824500 1920 (2)

Povídka Útěk z věznice Rurakach čtvrnáctileté Michaely Pejsarové zaujala snad téměř všechny z redakce i pana Ondřeje Neffa, patrona naší literární soutěže. Proto se také Michaela umístila na jednoznačném prvním místě. Níže si povídku můžete přečíst, přejeme vám příjemné počteníčko! 

Útěk z věznice Rurakach

Sedím. Hlavou se opírám o studenou zeď za mnou. Je zima. Ta není nikdy dobrá, tady obzvlášť ne. A už vůbec ne pro nás. Snažím se procvičit si ruku. Pomalu kroužím zápěstím, protahuju si kovové prsty, které ještě před pěti lety nebyly moje. Nikdy neměly být. Ale neměli jsme peníze a bylo na mně uživit rodinu. Na černém trhu se rozbíhala poptávka po částech lidského těla. Snadné místo na splašení peněz, ale jen někteří riskovali riziko implantace. Jen blázni. Jako já.

„Hej, kryso!“ Tichem se rozlehly hlasité rány, jak tvrdé obušky narážely na nepoddajné ocelové dveře.
„Co je?“ zamumlal jsem.
„Dovolil ti někdo posadit se?“ Znali odpověď, ale stejně se ptali. Nesnáším tyhle otázky.
„Ne.“
„Neslyším tě!“ zařval bachař skrz otvor ve dveřích. Chování měl jasně lidské, hlas i gestikulaci, až na jeho oči. Ty ho prozradily. Tak světle modré, skoro bílé. Nepřirozené. Robot. Umělá inteligence nejvyšší úrovně. Nezpochybnitelná.
„NE,“ zopakoval jsem odpověď. Idiot. Roboti se od Revoluce považovali za nejdokonalejší stvoření na zemi. Potom následovali lidé. A až úplná spodina společnosti byli kyborgové. A to jsme se přitom zas tolik nelišili. Pár částí jsme měli nahrazených, ruce, nohy, tvář, vše bylo možné. Ale roboti brali lidi jako podřadnou rasu, hloupou a neužitečnou. A kyborgy nebrali jako snahu lidí se vylepšit, ale jejich zesměšnění. Jako bychom se s nimi srovnávali. Nemyslitelné.
„Tak co děláš na zemi? Vstávat!“ komandoval mě dál, tak jsem se neochotně postavil. Nejspíš viděl, že jsem čekal až odejdou, takže procedil skrz zuby: „Jestli tě uvidím sedět ještě jednou, spráskám tě tak, že už si nesedneš nikdy!“
„Jen počkej. Však tě jednou poženu obuškem já, parchante,“ dodám tiše když se vzdálí, a znovu se opřu o zeď.
V poledne nás poslali do kantýny. Obsluhují nás tu už staří roboti, kteří patří do šrotu. Dokazují nám tak, že jsme nicky. Vyvrhelové. My jsme se ale v duchu smáli. I když nás tu strážní mlátili kvůli každé maličkosti, museli tu být s námi. Když někdo sloužil ve věznici pro kyborgy Rurakach, znamenalo to, že si to u někoho pěkně zavařil.
„Uhni mi z cesty, zmetku!“ Někdo do mě strčil tak silně, že mi vypadl tác s jídlem z rukou, spadl na zem a rozbil se. Od stolů se ozval jízlivý smích Lovců, gangu vězňů, kteří byli zadobře s hlídači. Beztrestně šikanovali ostatní. Strážci přeci potřebovali nějaké to povyražení. Jeden z nich se mi postavil za záda.
„Na co čekáš?“ zeptal se.
„Nemůžu dostat novou porci?“ žadonil jsem. Základní chyba. Už teď jsem věděl, že mi to dá sežrat.
„Dnešní porci jsi dostal. Musíš počkat do zítra. Ale jestli chceš tak moc jíst,“ shýbl se a nabral si ze země hrst rozplácnuté kaše, „tohle je jen tvoje.“ Narovnal se a kaše mi rozmázl přes obličej. „Myslím, že máš něco na ksichtě.“
Naštval mě. Jsem cholerik a nenechám se ponižovat. Tak jsem se napřáhl a vrazil mu. Skácel se k zemi a škubal sebou. Kopal jsem do něj, ale to už mě popadli ostatní a začali mě mlátit. Vzpínal jsem se, ale bylo to marné. Nasadili mi pouta, a nakonec hodili do tmavé klece.
„Shnij tady!“
Zabouchly za mnou dveře a v kobce se setmělo. Ne na dlouho. V rohu se najednou objevilo malé světýlko, které se pomalu zvětšovalo. V koutě seděl starší muž. Na své kovové ruce měl náramek, ze kterého vycházelo světlo.
„Za co tu jsi?“ zeptal se chraplavým hlasem.
„Napadl jsem strážného.“
„Ne,“ zavrtěl se netrpělivě. „Proč jsi tady?“
„Vyhodil jsem signál všech leteckých jednotek během dobývání Kontinentu. Kvůli mně ho nedobyli.“
Zakýval hlavou.
„Působivé.“
„Za co jste tu vy?“
„Provádím implantace. Díky mně můžeš sázet rány,“ zadíval se na mou pravou kovovou ruku.
„Vypadáte docela k světu na to, že jste tady,“ poznamenal jsem suše.
„Hochu, já se odsud dostanu. Ještě znovu uvidím lesy a louky. Nebudu tady čichat ten smrad potu,“ nakrčil zhnuseně nos.
„Co chcete dělat?“
„Mám plán,“ usmál se. „Otázka spíš zní: Co chceš udělat ty?“
Když mě odváděli zpátky do cely, spolu s Jeffem jsme na sebe jen kývli. Měli jsme plán. Byla to šílenost, ale my jsme byli blázni. Neměli jsme co ztratit. Jakmile jsme se ocitli přede dveřmi, rychle jsem máchl rukou za krkem strážného a vrazil mu do něj malý hřebík, co jsem dostal od Jeffa. Vážně, co měl ten chlap po kapsách, to se jen tak nevidí.
„Sakra,“ zaklel strážný a zuřivě se na mě podíval. „Co to bylo?“
„Komár,“ pokrčil jsem nevinně rameny a pak předstíral šok: „Omlouvám se, jsem zvyklý na lidi.“
„Zalez dovnitř.“
Předtím, než zavřeli dveře, se jeden z nich zapotácel a svezl se k zemi. Druhý na mě ihned namířil zbraň.
„Cos mu udělal?“
„Já nic, hele vážně, nejspíš se mu vybila mozková baterie, a tak se zastavily všechny funkce.“
Podezřele se na mě díval.
„Vyznáš se v tom?“
„Jo, předtím jsem do toho dělal,“ odpověděl jsem. „Jen mě vezměte na hlavní velitelství a můžu to tam opravit.“
Hlídač zvažoval možnosti. Neustále kontroloval pohledem svého parťáka a mě.
„Jestli něco zkusíš, napálím to do tebe,“ zavrčel, přehodil si robota přes rameno, mě popadl za pouta a odvedl pryč.
Hlavní velitelství se nacházelo ve vysoké věži, byla to obrovská tmavá místnost, kterou prosvětlovaly jen obrazovky a všemožná tlačítka. Ale co bylo hlavní, byla prázdná. V duchu jsem poděkoval bohu a potom jsem se podíval na hlídače.
„Tak na co čekáš?“ pobídl mě netrpělivě a neustále se díval do chodby. „Jestli mě tu někdo uvidí s vězněm tak – „
„Klídek,“ pronesl jsem líně a sklonil se nad klávesnici. Bylo tu asi sto monitorů, spíš víc, které zobrazovaly situaci na chodbách, v celách a v kantýně. Zapojil jsem bezvládného robota do USB, aby si dozorce myslel, že se ho chystám opravit. Náhle jsem si všiml dvou podivných otvorů v zádech nehybného těla a přemýšlel, k čemu mohly být. Pustil jsem to však z hlavy a začal jsem zběsile ťukat do klávesnice, abych připravil kód.
„Dělej, krucinál!“
Zkoumal jsem počet dozorců, a nakonec našel tlačítko, které jsem hledal. Přejel po něm prsty, jestli je skutečné, pak zavřel oči a pěstí do něj praštil. Začal houkat alarm, žluté světlo se ve věznici automaticky změnilo na červené a hlavně – všechny cely a dveře se na povel otevřely. Cesta byla volná.
„Ty svině!“ Strážný na mě namířil zbraň a prsty nahmatal spoušť. Zavřel jsem oči a zatnul pěsti.
Někdo v tu chvíli však přetáhl dozorce puškou přes hlavu, a ten se rozplácl na podlahu. Za ním ve dveřích stál Jeff.
„Docela sranda, ne?“ zazubil se.
„Co teď?“
„Rychle za mnou,“ otočil se a vyběhl z místnosti. Nezbývalo mi než ho následovat.
Na chodbě vypukl chaos. Vězni s řevem vybíhali z cel a sráželi dozorce k zemi. Roboti stříleli do davů, ale vězni se nezastavovali. Kovovými částmi se kryli a strážce rozebírali přímo uprostřed mumraje na součástky. Jediné cely, které se neotevřely byly ty s Lovci. Volali na nás a prosili o záchranu. Nedalo mi to a otočil jsem se na ně.
„Kdo je zmetek teď, co?“
„Prosím!“
„Nebreč,“ odplivl jsem si a otočil se k nim zády. Běželi jsme chodbami pořád dál až k hlavním branám.
„Nezastavuj se!“ řval na mě Jeff. Když jsem byli přímo před východem, zatáhl za páku ve zdi a dveře se otevřely. Poprvé za deset let jsem ucítil vůni moře, uprostřed kterého se na malém ostrůvku věznice nacházela.
„Jeffe, kikslo to!“
On se ale najednou objevil s dvěma páry křídel v rukou. Pírka byla vyrobena z oceli, aby odolala větru i kulkám.
„Nasaď si to,“ řekl prostě. Zmateně jsem zíral na postroj. „Jak sis to nandal ty?“
„Takhle,“ řekl a otočil se ke mně zády. On žádný postroj nepotřeboval. Ocelová konstrukce prostě zapadla do dvou otvorů v jeho zádech. Došlo mi to.
„Tys tu dělal dozorce, že jo?“
Mrkl na mě.
„Řeknu ti to cestou.“
Pomohl mi obléct křídla a pak mě chytil za ruku.
„Počkej, až se ti aktivují. Bude to v pohodě. Nepřemýšlej nad tím a prostě skoč,“ řekl a odrazili jsme se.
Řítili jsme se vzduchem ze skály a já sledoval, jak do ní naráží příboj.
„Mávej! Dělej!“ volal na mě Jeff. Padal jsem sám. Snažil jsem se pohnout křídly, ale nešlo to. Byl jsem si jistý, že se rozbiju o vodní hladinu. A přesně v tenhle moment jsem se vznesl.


 

Partneři

Hledat

Rozhovor s Ondřejem Neffem. Jak se mu vyhodnocovaly soutěžní povídky?

Ondřej Neff se stal patronem naší literární soutěže sci-fi a fantasy povídka, jejíž výsledky jsme nedávno vyhlásili. Osobně měl tu čest vybrat tři nejlepší povídky a my jsme měli tu čest s ním spolupracovat. Jak se mu povídky hodnotily, kterou svou knihu má nejraději a co pro své čtenáře chystá do budoucna?
Sledovat články Ondřeje Neffa můžete zde.

Literatura

Přečtěte si detektivku V temnotě

v temnote 200V březnu vydalo nakladatelství Cosmopolis druhý díl detektivní série Mikea Omera s forenzní psycholožkou Zoey Bentleyovou v hlavní roli. Detektivka V temnotě lehce navazuje na první díl, přesto se ale dá číst samostatně a jedná se o pohodové n...

Divadlo

Příběhy a postavy Bohumila Hrabala ožijí na scéně Divadla Kolowrat

Dum foto perexInscenaci Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet uvede na scéně Divadla Kolowrat v pondělí 21. května v 19 hodin pod produkční záštitou ArtWay, z. s. herecké kvarteto Milan Mikulčík, Simona Vrbická, Jiří Bartoň a Kateřina Březinová -...

Film

Portrét dívky v plamenech: Utajená vášeň z 18. století

divkavplamenechV kinech právě nyní můžete zhlédnout francouzské romantické drama o lásce dvou dívek na mořském pobřeží v roce 1760. Film je o touze po svobodě, ale i o umění přijmout svůj osud. Dějem od začátku prostupuje báj...