MUDr. Antonín Polách se narodil 21. 7. 1959 v Novém Jičíně. Po maturitě na tamějším gymnáziu vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci v roce 1984 a vojenské službě na Vysoké letecké škole v Košicích nastoupil do Nemocnice s poliklinikou v Popradě, kde pracoval do roku 1995 na interním oddělení. Po rozdělení Československa se stal jedním ze zakládajících členů Českého spolku na Slovensku a prvním předsedou regionální organizace na Spiši. V roce 1995 s rodinou odešel do Rakouska, kde pracuje dodnes jako internista, momentálně má soukromou praxi v Grazu. Je ženatý a má dvě děti, dceru Zdenku a syna Lubomíra.

 

 

Svůj první román Stín Persepole napsal během vojenské služby. Román vyšel v ostravském nakladatelství Profil v roce 1990. Druhý román, Bratři ze Soluně, vyšel v pražském vydavatelství Granit právě v době jeho stěhování do Rakouska na podzim 1995. Třetí román o králi Herodovi Velkém, Herodes, židovský král, začal vznikat ještě na Slovensku, dokončil jsem jej ale už v Rakousku, vyšel tiskem ve vydavatelství Ikar v roce 1998. Od roku 2000 spolupracuje s vydavatelstvím Rybka Publishers. Výsledkem této spolupráce jsou další knihy: A stanu se králem z roku 2001 (druhé vydání 2010), Richenza (2004), Já, Herodes (2005), druhé poněkud upravené vydání knihy Herodes, židovský král z roku 1998, Mezi císařem a papežem (2006), Odvrácená tvář moci – zločiny českých králů (2008) a konečně Cti otce svého ale miluj ženu svou z roku 2010. Prozatím posledním románem je román Ať zemře král (2013), který vyšel v Knižním klubu.

Při návštěvě známého spisovatele historických románů MUDr. Antonína Polácha u svých rodičů ve Starojické Lhotě nedaleko Nového Jičína jsem využila příležitosti a položila jsem mu několik otázek.

Co vás jako lékaře přivedlo ke psaní historických románů?
Vlastně je třeba moji cestu za psaním historických knih začít v době, kdy jsem ještě lékařem nebyl. Historie byla mým koníčkem někdy od mého 14 – 15. roku věku (tehdy jsem byl určitě ovlivněn skutečností, že můj otec byl učitelem dějepisu) a psával jsem vlastně už odmalička. Už na základní škole jsem se účastnil literárních soutěží, pokračovalo to na škole střední i na univerzitě. Protože jsem občas vyhrával ceny, došel jsem k názoru, že to možná nedělám až tak špatně. Začal jsem tvořit samozřejmě verše, ty ovšem nestály za mnoho. Následovaly povídky, které mi ale poskytovaly příliš málo prostoru. A tak jsem už během studia medicíny začal snít o tom, že napíšu historický román, dokonce jsem měl v hlavě už téma – totiž onu Perskou říší z období Dareia I. A pak mi náhle vojenská služba v Košicích s nekonečnými službami na letišti při zabezpečování leteckého provozu poskytla příležitost tento sen uvést ve skutečnost. A tak vyšel Stín Persepole a měl úspěch. S druhým románem byly ještě trošku potíže – ono je vždycky nejobtížnější napsat druhou knihu nebo třeba druhou písničku, ale pak už psaní nabralo svou vlastní dynamiku.

Který z románů máte nejraději, se kterým z nich jste se nejvíce natrápil a který byste napsal jinak?
Tak tahle otázka je hodně těžká. Ty romány jsou tak trochu jako mé děti a řekněte, které ze svých dětí máte nejraději. Jsou hodně rozdílné, a proto k nim samozřejmě mám rozdílný vztah, nedá se ale říci, že bych měl jeden raději než druhý. Richenza je samozřejmě miloučké děvčátko, které všichni milují, Uštani ze Stínu Persepole má asi nejvíce ze mne samého, mladému Zikmundovi v jeho honbě za královskou uherskou korunou nelze než držet palce. Ferdinand Tyrolský si získal mnoho (především ženských) srdcí tím, jak dokázal hájit svou manželku. Konstantina a Metoděje musí člověk zase obdivovat. Možná právě s „Bratry ze Soluně“ jsem se skutečně nejvíc „natrápil“. Už i proto, že se jednalo o onu pověstnou druhou knihu. Možná právě tento román bych dnes napsal poněkud jinak – aby byl pro čtenáře lehčí. Tehdy jsem čtenáře ještě nechápal tolik jako dnes a byl jsem k nim tvrdší. Což možná některé od tohoto úžasného životního příběhu soluňských bratří odradilo. Ale přece jen mám k jednomu svému románu trochu jiný vztah než k ostatním. Možná proto, že jej čtenáři až tak dobře nepřijali (i když právě z čtenářů této knihy se vytvořilo jádro mých příznivců). Ale i proto, že mě příprava na něj nejvíc vnitřně obohatila. Musel jsem na něj nejvíc studovat, ale právě odhalení historických skutečností a jejich ideologického pozadí mi způsobilo nejšťastnější okamžiky v mé literární činnosti. Považuji tuto knihu přes její komerční neúspěch za mou nejlepší. Jedná se o „Mezi císařem a papežem“. Takže možná je to právě toto trochu odstrčené dítě, na něž nedám dopustit.

Vybíráte si jak příběhy, které zpracovali jiní spisovatelé (například příběh Elišky Rejčky), tak příběhy literárně dosud nezpracované. Ovlivnil Vás nějak přístup jiných autorů ke zvolenému tématu? Nebo to pro vás byla spíše inspirace?
Nejraději mám samozřejmě témata, která ještě nikdo přede mnou nezpracoval. Bojím se totiž právě toho, že by mě předchozí zpracování tématu mohlo ovlivnit. Rejčce jsem ale neodolal. Psali o ní už mnozí, někteří velmi dobře jako Oldřich Daněk (chválabohu hrála Rejčka v jeho románu „Král utíká z boje“ jen okrajovou roli) nebo méně zdařile jako např. Václav Horyna. Zejména pak Daněk byl velmi lákavý, musel jsem dávat hodně pozor, abych se od jeho knihy nenechal „nakazit“. Nechci dopadnout jako jiný autor, který z mé Richenzy prostě převzal téměř slovo od slova 150 stran textu. Protože se jedná o starého pána a došlo mezi námi k mimosoudnímu vyrovnání, nebudu jej jmenovat. Já musím o příběh doslova zakopnout, musí mě chytit a přesvědčit, že stojí za napsání. Proto jsou ta témata jaksi náhodná, v posloupnosti mých knih se sotva dá najít určitý plán nebo systém. Musí mě zaujmout příběh, osoba, které se dotýká a doba, ve které se děj odehrává. Jsou-li splněny tyto tři podmínky, pak už mě sotva někdo nebo něco zadrží, abych knihu napsal.

Pomohla Vám vzdálenost od České republiky získat potřebný nadhled a nezaujatost pro zapracování historických událostí do Vašich románů? Některá témata mohou být pro Čechy poněkud citlivá – např. vztah k Janu Husovi, k císaři Zikmundovi. Nebál jste se, jak přijmou čtenáři Vaše pojetí dotyčných událostí?
Samozřejmě, že mě skutečnost, že nežiji v České republice, v mém psaní ovlivňuje. Všechny mé knihy jsou možná i proto psány v širším – minimálně středoevropském – kontextu. Prakticky nikdy se neomezují na události uvnitř české kotliny. I Rejčku jsem nechal vycestovat do Klosterneuburgu a tehdejší Habsburky jsem se pokusil vylíčit tak, jak je vidím, tedy jako partu mladých chlapců, kteří mají rádi život, musí se ale podrobit politickým úkolům, k nimž je zavázal jejich původ. Zda dokážu být nezaujatý, to si dovolím zpochybnit. Jsem Čech a Čechem zůstanu, takže vidím dějiny především českýma očima. Ale i v tom je určitý významný rozdíl – totiž především ale ne pouze českýma očima. Mám přístup k zahraničním pramenům popisujícím naše dějiny, s výjimkou mého prvního a třetího románu jsem vždy zkoumal i na místě, kde se děj románu odehrával. Snažím se zjistit, jak to ve skutečnosti bylo, protože jsem přesvědčen, že nejkrásnější příběhy nepíše spisovatelova fantazie ale život sám. Proto ani nemůžu mít strach z toho, jak Češi mé pojetí citlivých témat přijmou, jsem totiž pevně přesvědčen, že se to odehrálo tak, jak jsem to popsal. Pravdu může člověk přijmout nebo odmítnout, nemůže ji ale změnit. Ostatně v mém pojetí císaře Zikmunda se mi dodatečně dostalo i podpory profesionálních historiků. Začínají „lišku zrzavou“ vidět objektivně a tím i rehabilitovat. Možná jsem se o to trošku i zasloužil. Nesnažil jsem se Zikmunda idealizovat, zejména v románu „Mezi císařem a papežem“. Je to sice schopný, ale bezohledný politik a místy až zvrácený člověk. V podstatě nebylo mým úmyslem, aby si ho čtenářky právě tohoto románu zamilovaly. Přesto se to stalo. Ale někdy dostanou románové postavy svou vlastní dynamiku, s kterou autor vlastně vůbec nepočítal. Namátkou vzpomenu Jana z Vartenberka nebo Petra z Rožmberka z románu Richenza anebo kardinála d´Ailyho z „Mezi císařem a papežem“.

Jak reagují Vaši čtenáři na Vaše knihy? Získáváte od nich podněty a náměty pro svá další díla?
S řadou mých čtenářů se znám osobně, s jinými komunikuji přes mou webovou stránku www.apolach.cz. Reakce byly už nejrozdílnější, od inspirujících, pochvalných, kritických až po zcela absurdní. Jsem ale vděčný za každou reakci, ještě se nestalo, že bych nějaký komentář na webové stránce neschválil a tím nezveřejnil, i když byly některé z nich hodně polemické. Samozřejmě se už stalo, že mi čtenáři navrhovali, jakou knihu bych měl napsat jako příští, zatím jsem ale takové návrhy nikdy neuskutečnil. Jak jsem už řekl, vybírám si témata mých knih spíše náhodně, když o určitý příběh doslova zakopnu. Někdy jsou to témata české kotlině hodně vzdálená, jako například můj poslední román „Ať zemře král“. Dlouho jsem váhal, zda mám tento příběh českému čtenáři vůbec nabídnout, nakonec jsem se ale rozhodl, že si to jak císař Fridrich II. jakož i příběh, který mi pomohl tuto fascinující postavu světových dějin literárním způsobem představit, prostě zaslouží. Mé návštěvy v Apulii a na Sicílii mne pak v tomto úmyslu jen utvrdily, kniha vznikla a je na trhu. Teď už jí můžu jen popřát, aby našla cestu k čtenářům a jejich srdcím.

Na kterou nepoloženou otázku byste nejraději odpovídal?
Možná na to, jak pracuji se svými zdroji. Začínám většinou čtením monografií, přes ně se pak dostanu k speciálním článkům a knihám. Mnohdy musím sáhnout až k dekretům a původním listinám, abych pochopil souvislosti. To je na tom všem nejvíc fascinující. Samozřejmě že jsou tyto listiny psány často v němčině (ovšem středověké) či latině (bohužel taky středověké!) a některé jsou velmi těžko dostupné. Měl jsem ovšem štěstí, že vedoucí oddělení Elektronického zpracování dat v univerzitní knihovně v Grazu studovala bohemistiku a umí tedy česky a navíc pochází z městečka Murau, kde jsem pracoval v nemocnici a léčil jsem oba její rodiče. Byla mi tedy schopna najít a zajistit přístup k literatuře, o níž by se mi jinak ani nesnilo. Samozřejmě je úžasné cestování na místa, kde se příběhy odehrávaly (jen v Kostnici jsem byl třikrát – už proto, že toto krásné město skutečně stojí za návštěvu). Určitě bych se jinak nepodíval do Székesfehérváru či do Novigradu u Zadaru, pochybuji, že bych jinak navštívil Foggiu, Luceru, Vieste či Monte St. Angelo anebo dokonce i Klosterneuburg. Díky svým kníhám jsem poznal spoustu moudrých a zajímavých lidí, kteří mi byli ochotni pomáhat jako konzultanti a kteří dále rozšířili můj obzor. Namátkou vzpomenu (v naději že se ti ostatní neurazí) pana Iva Purše, který mi pomáhal s mým předposledním románem, paní docentku Bobkovou, jež mi pomohla v příběhu mladého Zikmunda či paní profesorku Sigrid Müller z teologické fakulty vídeňské university, jíž především děkuji za to, že jsem pochopil, co se odehrávalo na koncilu v Kostnici a proč tomu tak bylo. Je krásné vědět, že jsou stále dobří a nezištní lidé, ochotní pomoci a jsem vděčný, že jsem díky mé literární činnosti tyto lidi mohl poznat.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám mnoho zaujatých čtenářů.

Foto: z archivu MUDr. Antonína Polácha, obálky internet

< Předchozí		Další >