Viktor Dyk, Karel Hynek Mácha, Stanislav Kostka Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic a další velikáni jsou v příbězích Martiny Bittnerové zajímavým způsobem „polidšťováni“. Spisovatelka a badatelka v jedné osobě nabízí nový pohled na životní styl předminulého století.

 

Vaše kniha Utajené životy slavných Čechů, kterou před nedávnem vydalo Nakladatelství Brána, představuje několik osobností umělecké scény trochu jinak, než jsou zvyklí studenti či čtenáři encyklopedií. Co Vás přivedlo k této činnosti?

Přivedl mě k tomu můj osobní zájem o minulost, kdy jsem se chtěla sama více dozvědět o lidech, kteří vytvářeli naši kulturní historii. Navíc mě u některých z nich doslova štvalo, jak se jejich osudy neustále stereotypně vykládají. Chtěla jsem nabídnout trochu jiný pohled.

Podle jakého klíče jste si vybírala objekty svého zájmu?

Vždycky záleží na tom, do jaké míry mě daný osud zaujme, buď v pozitivním či negativním slova smyslu. Myslím si, že je důležité vyvolávat hlubší emoce a tam kde se s nimi setkávám, obvykle nacházím i velice silný životní příběh.

Předpokládám, že sepsání textů předcházelo trpělivé bádání v archivech. Kolik času jste strávila přípravou podkladů?

Ten čas nedokáži spočítat, já si to nikde nezaznamenávám. Na druhou stranu třeba o Boženu Němcovou se zajímám už patnáct let, tudíž se jedná o roky čtení a hledání informací.

Stalo se vám, že jste se během hledání neznámých skutečností dostala do slepé uličky?

Ano, když jsem si kupříkladu přečetla x-tý životopis Vojty Náprstka a stále jsem měla pocit, že ty knihy líčí poloboha a ne člověka. A já se mu chtěla dostat tzv. na kobylku, tedy proniknout do jeho lidství. To mě stálo hodně práce.

Když člověk pročítá deníky dotyčných, pomyslí si, jestli je vůbec možné zachovat si odstup a smysl pro jistou dávku objektivity?

Deníky, až na výjimky nečtu, abych se přiznala, trochu se ostýchám. Podle mě jsou často ještě osobnější než korespondence. Samozřejmě pokud se probírám něčími dopisy, ten člověk se mi hodně přiblíží, ale odstup si ponechávám, pomáhají mi v tom i jeho přátelé, kteří se o něm zmiňují ve svých listech, či vzpomínkách. Pro mě je důležité znát i pohled lidí, kteří ho znali.

Pocítila jste při hledání nových informací nával sympatií či naopak pocity spíše negativní?

Pocity mívám velmi smíšené, každý lidský život se dělí na různé etapy a to šťastné, méně šťastné a někdy až přímo tragické. Většinou se setkávám s hodně složitými osudy, což mě částečně psychicky vyčerpává. Samozřejmě se ale někdy sama přistihnu říkat – no to jsi teda vyvedl… Prostě určitému hodnocení se nelze úplně vyhnout.

Doslov jste věnovala věhlasnému kritikovi F.X. Šaldovi. Rozumím tomu dobře, že tento muž vás poněkud zneklidňuje?

Šalda mě zneklidňuje celou svou existencí a zůstává pro mě záhadou včetně své práce kritické. Některé kritiky má výborné a u jiných příliš vysvítá, že se s dotyčným jedincem neměl rád, což mě zrovna u něj velmi mrzí.

Většina zkoumaných osob je ukotvena ve společenském životě druhé poloviny 19. století. Co jste se o této době dozvěděla?

Dozvěděla jsem se docela obyčejnou a starou pravdu, že my lidé jsme stále stejní, obtížně poučitelní a velmi chybující. Mění se pouze kulisy, tedy životní a společenské podmínky.

V čem může být druhá polovina devatenáctého století pro dnešek inspirující?

Domnívám se, že tehdy mezi lidmi panovala alespoň formálně udržovaná základní úcta, respekt k druhému. Také si myslím, že si lidé vážili práce ve smyslu, když někdo něco vytváří, neznehodnotíme to okamžitě špatným zacházením, či jedovatými slovy. A také tím, že byly dost složité životní podmínky, příbuzní často více drželi při sobě, vzájemně si pomáhali. Starší bratr podporoval mladšího na studiích, dobře situovaná teta přilepšovala na jídle svým synovcům a podobně. Lidé nečekali, že jim něco přistane do klína samo, protože věděli, že se musí snažit sami. Samozřejmě - pokud se dostali do problémů, následky byly mnohem tvrdší než dnes.

Vaše texty se dotýkají partnerských vztahů. Co myslíte - bylo  soužití žen a mužů tehdy výrazně jiné než v současnosti?

Řekla bych, že i tehdy najdeme pestrou škálu partnerských vztahů, od spokojených, šťastných až po ty naprosto nepovedené. Změnilo se však postavení ženy ve společnosti a tudíž i v partnerském vztahu. Samozřejmě dnes máme jiný náhled na lidskou sexualitu a další věci, které se této oblasti dotýkají. Jinak se ale tehdy lidé nenáviděli a milovali stejně jako my dnes.

Při pročítání „utajených životů“ mě několikrát napadlo, že by se mohly stát užitečnou pomůckou pro učitele literatury či dějepisu. Proto mě zajímá, zda se Vám už někdo z českých či moravských pedagogů ozval…

Nestalo se mi, že by mi vyloženě nějaký pedagog napsal e-mail ve znění, že četl knihu a využil ji pro svou práci. Na druhou stranu já sama jezdím do škol a knihoven, kde žákům, studentům i jejich vyučujícím vyprávím o tom, co jsem zjistila a o čem jsem ve svých knihách psala. Jak jsem řekla na začátku, nabízím nový pohled, další střípek do mozaiky povědomí o osobnostech devatenáctého století.

Jak si představujete svého typického čtenáře - jako starší dámu v kavárně, jako maminku na mateřské, jako penzistu v pracovně plné knih…?

Se svými čtenáři se setkávám v knihovnách, a proto vím, že se jedná o ty, jimž se styl mého vyprávění jednoduše líbí. Cítím se být proto otevřená všem, jež mi chtějí naslouchat. Na věku, sociálním postavení a dalších atributech vůbec nezáleží.

Bude mít tato kniha další pokračování?

Na pokračování této knihy momentálně pracuji. Nicméně ve druhé polovině tohoto roku mi v nakladatelství Brána také vyjde kniha určená pro děti a mládež.

Dotazník K21
Martina Bittnerová, spisovatelka
Narozena: 1975
Vzdělání: Obchodní akademie, Pedagogika volného času
Kořeny/současné bydliště: Nové Město na Moravě / Velvary
Publikační činnost:
Časopisecky debutovala v měsíčníku TY & JÁ. Prvním publikačním místem na internetu se stal server Písmák, později magazín Totem. Dále publikovala v různých časopisech a e-zinech: Žena a život, České listy, Calgarské listy ad.
Vydané knihy: Spisovatelky a Erós (2011), Utajené životy slavných Čechů (2012), Na nevěru se neumírá (2013)
Oblíbení spisovatelé: Viktor Dyk, Norman Dale, S. K. Neumann.
Oblíbená hudba: oldies – šedesátá léta, dříve skupiny XIII. století a Lucie
Oblíbený film: Sedím na konári a je mi dobre

Oblíbený obraz: Zimní noc (A. Kosárek)

Autorka zveřejněné fotografie: Jindra Welková

< Předchozí		Další >