Michal Jagelka – herec, moderátor a princ českého dabingu. Jeho hlas známe všichni, díky němu k nám česky hovoří takové hvězdy, jako jsou Leonardo DiCaprio, Matt Damon, Orlando Bloom… Denně slýcháme jeho hlas z obrazovky ve filmech, seriálech, komentářích zahraničních pořadů. Pro mne je to člověk, který co dělá, dělá s nadšením a touhou po perfektním výkonu, člověk, který dokáže stát za svými názory a slovy.

Michale, nejvíc jsi asi známý jako dabér. Dabuješ od dvanácti let, jak ses k této herecké disciplíně dostal? Vzpomeneš si, s kým jsi tenkrát točil?

Vzpomínám si na to úplně přesně. Byl jsem tenkrát členem Studia Strýčka Jedličky, což byl takový dětský divadelní soubor při Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. :-) Nevedl ho nikdo jiný než „Strýček“ Jedlička, kterého pamatují celé generace dětí včetně té mé. Ke „Strýčkovi“ do souboru jsem chodil několik let a on mi jednou zavolal domů, že v televizi hledají talentované děti do dabingu a ať tam jdu na konkurs, že mi to domluvil. Protože „Strýčkovi“ se neodmlouvalo, na konkurs jsem v pátek 17. listopadu 1989 odpoledne skutečně dorazil. Budovou Československé televize na Kavčích horách jsem byl fascinován odmala, teď jsem do ní mohl konečně – skoro jako profesionál – vstoupit! A zatím co jsem daboval svou první smyčku v životě, o několik kilometrů dál se pomalu začínaly měnit dějiny. Někdy kolem generální stávky mi z televize volali, že jsem se panu režisérovi líbil, a že mě obsadil do hlavní role jednoho polského filmu. Mé sebevědomí v té chvíli dosahovalo kosmických výšin. Maminka, tatínek, babičky, všichni na mě byli pyšní. Sebevědomí mě neopouštělo až do onoho dne D, kdy jsem stanul ve studiu před mikrofonem. Až při natáčení jsem totiž zjistil, že ten polský celovečerní film má asi osm stránek dialogů a můj hrdina tak šest vět. Příběh byl o přátelství chlapce a německého ovčáka. Chodili spolu mlčky celé dny po horách a můj chlapec občas prohodil směrem k psovi: sedni, lehni, čekej, hodný a podobně. Takhle začala má hvězdná kariéra! :-) Vidíš, a za chvíli to bude pomalu pětadvacet let, co na Kavky takřka pravidelně a rád docházím. I pro tu noblesní společnost, kterou jsem tam tenkrát potkával, a na kterou nelze zapomenout: na paní Galatíkovou, na pány Cupáka, Ráže, Haničince, Sejka a další…

Kdo je tvým vzorem v tomto oboru?

Slovo vzor bych nepoužil. Spíš mám několik oblíbených kolegyň a kolegů, kterých si profesně a většinou i lidsky vážím a jejichž hlasu a hereckého projevu si při poslechu dabingu pokaždé užívám. A jmenovat je nemusím. Oni to vědí. Vzpomenout ale můžu třeba jednoho ze špičkových kolegů, který už bohužel není mezi námi. Mirek Dlouhý jako Tom Hanks je přece nepřekonatelný.

Vedeš si nějakou osobní statistiku? Podle internetu jsi už nadaboval přes 3000 snímků či seriálů, je to vůbec možné? Nejsi rekordmanem?

Tak to nevím, statistiku si nevedu, ale asi to tak nějak bude. Ale rekordman? Budou určitě i výkonnější kolegové! :-) Ale je pravda, že dabingu se už nějaký ten pátek věnuju, a tak mám už pochopitelně něco za sebou. Hrozná je ta obrovská spotřeba. Jsou to stovky a tisíce filmů a epizod nejrůznějších seriálů, ale v té skutečné špičce jich zůstane jen několik. Těch, na které se nezapomene a které se budou pořád dokola reprízovat. Párkrát jsem byl u toho. Měl jsem v tomto ohledu docela štěstí.

Jsi hlasem známých tváří, některé jsem jmenovala v úvodu – kým jsi nejraději? Komu rád propůjčuješ hlas, zprostředkováváš ho českým divákům?

Tak určitě vede Leonardo DiCaprio, to už je pro mě mnoho let taková srdeční záležitost. Pěkně si spolu stárneme… Jeho herectví mám rád. Pak ale i na začátku zmiňovaní Matt Damon a Orlando Bloom nebo Jonathan Rhys Meyers jako Jindřich VIII. v Tudorovcích. A samozřejmě mnozí jiní.

Stal ses princem Sněženkového království, prozradíš nám, kde toto království leží a kdo mu vládne?

Dabingové ceny Miroslava Moravce jsou tradičně udělovány v malebných Sedlnicích na severu Moravy kousek od Studénky. A žijí v nich fajn lidi. Pomyslně tam vládne Valerie Zawadská jako královna českého dabingu, po jejím boku vládne Jirka Prager a království má i dva prince – Vojtu Kotka a mou maličkost. :-)

Ještě by mne zajímala jedna věc – osvětli neinformované – je natáčení seriálových postav těžší, než dabovat celovečerní film? Jak se třeba udržíš v roli, pokud jsi někým s vadou řeči – tady narážím na tvého jedinečného Herr Flicka ze seriálu Haló, haló. To přece není jednoduché, šlapat si na jazyk pořád stejně ve všech dílech, nebo se mýlím?

Herr Otto Flick byl jednou z mých nejmilejších dabingových postav. Je fakt, že film se jednou provždy natočí a práce je hotová, zatímco se seriálem žiješ třeba několik let. To byl i případ seriálu Haló, haló! – na něm jsme pracovali asi dva roky. Herec musí u podobné role pevně fixovat výrazové prostředky, které při práci na roli spolu s režisérem nacházel a zvolil. Takže ono šlapání si na jazyk, určité typické intonace, šišlání a podobně. To si pak musí při každém natáčení vybavit a dostat se zase zpátky do role. Do oné škatulky či šuplíku. Lehce komplikované, ale dá se to.

S Leonardem DiCapriem jsi prožil nejedno dobrodružství – na moři, ve vzduchu, na ostrově…, v současnosti i minulosti. Chtěl by sis některou z těchto rolí zahrát se vším všudy – prostě si to s Leonardem vyměnit? Pokud ano, v kterém snímku by to bylo?

Takových snímků a rolí by bylo víc. Mám-li si ale vybrat jednu jedinou roli a jeden jediný film, pak by to musel být Letec, ve kterém DiCaprio ztvárnil Howarda Hughese, tedy skutečnou ikonu historie letectví a kinematografie. Byl to odvážný vizionář, průkopník a věčný snílek milující risk, pro kterého neexistovaly žádné hranice. A tak trochu i osamělý šílenec – zkrátka sympaťák. Kde bychom byli bez podobných jedinců. Takže toho bych si zahrál s chutí!

Nevadí ti, že lidé znají dokonale tvůj hlas, ale tebe už si vybavit nedokážou?

Takhle o tom vůbec nepřemýšlím. A ani si to nemyslím. Ti, kteří mě poznávali dřív, mě jistě poznávají stále, a ti, kteří si mě nevšimli na ulici v době, kdy jsem byl denně na obrazovce, si mě dneska nevšimnou tuplem. Měsíčně mi přijde několik hezkých dopisů či mailů a žádostí o podepsanou fotografii. To člověku udělá radost. Jen přiznávám, že jsem trochu lempl. Tímto toho využívám a všem těm, kteří poslali třeba i známku a stále čekají na poštu, se omlouvám. Mám to doma v jedné skříni a určitě to časem vyřídím. Je toho za ty roky dost. Mějte se mnou strpení, pošlu to, slibuju! :-) Ale zpátky k tématu. Říká se světská sláva – polní tráva. V málokterém oboru lidské činnosti je jako v tom našem takzvaná popularita, sláva a oblíbenost tolik vrtkavou proměnnou. Jeden den jsi miláčkem davů a další den na tebe všichni zapomenou. To v lepším případě. V tom horším tě i poplivou a ještě si do tebe kopnou! :-)

Od doby moderování v ČT už uplynul nějaký čas, vrátí se Michal Jagelka jako moderátor nějaké soutěže, pořadu jako byla Vega, Autosalon nebo Snídaně s Novou? Jakou nabídku bys přijal?

Dnes už bych určitě nešel po hlavě do všeho jako ve dvaceti a nabídka by mě musela opravdu oslovit. Pečlivě bych vybíral. Nechtěl bych cokoli moderovat jen pro to samotné moderování, jen kvůli tomu, abych se objevoval na obrazovce jako moderátor. Musel by mě chytit a zaujmout především projekt, který bych měl moderovat. V posledních letech jsem několik nabídek dostal, ale nic nebylo to pravé ořechové. V tomhle směru se ale rád nechávám překvapovat. Uvidíme, třeba něco přijde a diváci mě opět i uvidí!

A co rozhlas? Jaký je tvůj vztah k němu?

Výborný! Několik let jsem v jednom soukromém rádiu moderoval ranní šou, to byla docela šílená záležitost, ale moc nás to tehdy bavilo a dovolovali jsme si opravdu neuvěřitelné věci. :-) To už by dneska nešlo. Někteří naši skalní posluchači dodnes, k mému nemalému údivu, nezapomněli. A to mě těší.

Dnes jsou velkým hitem audioknihy. Uslyšíme v takovém projektu i tebe? Oslovil tě nějaký vydavatel v tomto směru? Jakou knížku bys pro nás rád načetl?

Mám za sebou celkem rozsáhlou četbu pohádek na CD, ale audiokniha jako taková mě zatím nepotkala. To by mohlo být zajímavé. A jakou knížku bych rád načetl? Určitě memoáry někoho zajímavého. Abych si to nejenom užil jako interpret, ale abych se i něco dozvěděl.

Protože náš rozhovor je pro magazín, který se zabývá i literaturou, prozraď čtenářům, jaké knížky jsi vloni přečetl, byla mezi nimi nějaká, která tě přímo nadchla?

Přiznám se, že k ničemu velkému, co by stálo za řeč, na poli čtenářském, v mém případě vloni nedošlo. Toho času je opravdu málo. Ale přiznávám, že je to tak trochu i výmluva. Ale přece. Hodně se hrabu v encyklopediích a obecně v literatuře faktu. To mě baví. Pak denně přečtu troje noviny, každý týden tři týdeníky a podotýkám, že nejde o bulvár, ale seriózní tisk! :-) Přesto bych měl i jednu malinkatou beletrii. Od Aleše jsem dostal k narozeninám Malého prince. S těmi nádhernými kresbičkami. Ani nevím, kolik let jsem tu knížku nedržel v ruce. Uvelebil jsem se na naší chalupě v křesle, začetl se… a přečetl.

Jak vím, sám literárně tvoříš – už několik let píšeš román (měla jsem tu čest ¾ číst a jsem tvým románem nadšena) – už jsi ho dokončil? Kdy vstoupíš mezi literáty? Nebo je to tajemství?

Tajemství už to pomalu přestává být, letos kniha spatří světlo světa. Ale víc zatím neprozradím. Jenom to, že se moc těším. Ani nevíš jak!

A co Michal Jagelka a volný čas – co děláš nejradši, když nemáš žádné pracovní povinnosti, kde rád trávíš svůj volný čas? Umíš vůbec lenošit?

Jéje! Jak já umím lenošit! Jsem v podstatě od přírody neuvěřitelně líný tvor a jen okolnosti mě neustále nutí něco dělat a vyvíjet další a další aktivity. Ale vážně: volný čas už nějaký ten pátek rovná se chalupa, kterou jsme si s mým Alešem pořídili před třemi lety. Byla to láska na první pohled a splněný sen. Dvě stě let stará roubenka v krásném kraji pod zříceninou hradu. Tam aktivně odpočíváme, chalupaříme, staráme se o dům a o zahradu, hostíme naše přátele a rodinu, dobře spíme a jíme, chodíme na houby, na procházky a tak… Je to takový náš malý společný ráj na Zemi.

Jezdí na vaši vysněnou roubenku s vámi i kocouři? Pokud ano, jak se „venku“ cítí?

Kdepak. Musíš si uvědomit, že naši kocourci Barnabáš a Kristian už nejsou žádná nevydováděná koťata, vždyť jim bude za měsíc dvanáct let! Tedy pánové v letech! Ne, fakt, oni jsou typickými domácími kocoury se vším všudy – nejraději spí na ústředním topení, vyhovuje jim „kvalitní kočičí průmyslová strava“, tedy žádné myši, hrají si zásadně s drahým gumovým blikajícím a pískajícím míčkem na baterii, sledují v televizi dokumenty z přírody, ovšem z bezpečné vzdálenosti ze sedačky a tak. Vždyť nikdy ani tu myš neviděli. Natož ptáka nebo dokonce psa. Zkrátka a dobře: na chalupu jsme je původně brát chtěli, ale nakonec jsme od toho upustili. Oni by si tam ublížili – nebo někdo jim – a to bychom si nikdy neodpustili. Kdyby byli malí, tak by to bylo něco jiného, naučili by se, ale oni už mají rádi svůj klid a bezpečí bytu, a to jim brát nebudeme. Už je nepředěláme.

Michale, děkuji za příjemné povídání, budu netrpělivě očekávat tvůj román a čas si krátit filmy, které jsi daboval.

Zdroj foto: archiv Michala Jagelky

< Předchozí		Další >