Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Psaní je pro mě úžasná kreativní jízda, která mě dokáže úplně pohltit. Neumím si představit, že bych žila bez něj,“ přiznává spisovatelka a překladatelka Jana Jašová, držitelka několika literárních cen, které letos vyšla kniha Zapalte hranici.

„Od mala jsem pořád něco četla nebo psala. Už v pěti letech jsem smolila tiskacím písmem pohádky a pak na základce detektivky.“ O čem byly vaše pohádky a proč jste pak začala psát detektivky? Bylo to tím, že jako malá jste četla knížky od Agathy Christie? A měla jste nějakého takového detektiva?

Psala jsem pohádky o strašidlech, která zažívala všeliká dobrodružství, takže v podstatě spíš fantasy literatura v době, kdy tenhle termín nikdo nepoužíval. Za můj přechod k detektivnímu žánru opravdu mohla Agatha a další autoři, kteří mě k němu přilákali jako čtenářku. A protože mi domácí realita připadala nezajímavá, psala jsem detektivky z amerického prostředí. Měla jsem v nich vyšetřovatelku, hrozně drsnou, která vždycky nakopala zadky zlosynům i kolegům, ale už si vůbec nevybavím, jak jsem ji pojmenovala.

Co vás přivedlo ke studiu žurnalistiky na FSV UK v Praze?

Vždycky jsem chtěla psát a žurnalistika k tomu měla asi nejblíž ze všech oborů, které se tehdy daly studovat. I když jsem u té profese nakonec nezůstala, myslím, že mi škola dala hodně i pro dráhu překladatelky. Schopnost pracovat s mateřským jazykem je v překladech beletrie zásadní a z mé alma mater vyšla spousta pozdějších výborných překladatelů.

Jak se z vás stala překladatelka z angličtiny? A jakou první knížku jste přeložila? Sama jste přeložila více než tři stovky knih pro děti i dospělé a jak říkáte: „Překládání beletrie mě moc baví a beru to i jako dobrý trénink pro vlastní psaní.“

Za tenhle přestup mohlo nejvíc mateřství, brzo po škole jsem se vdala a měla děti, což se dalo s prací v redakci skloubit jen těžko. Když jsem byla na mateřské, začaly tady vycházet harlekýnky, takže jsem si přivydělávala jejich překlady, ale mou první „opravdovou“ přeloženou knížkou byl životopis J. K. Rowlingové Sen jménem Harry Potter od Seana Smithe.

„Každý překládaný autor mě něco naučil, je to skvělá škola.“ Setkala jste se osobně s některými z autorů, jejichž díla jste přeložila do češtiny? 

S pár z nich ano, když sem přijeli na různé knižní akce, jenže to jsou většinou tak formálními povinnostmi nabité události, že stejně nebyl prostor na bližší seznámení. Ale pokud člověk nějakého autora překládá dlouhodobě, musí se naladit na jeho styl uvažování a vyjadřování a má stejně pocit, že ho dobře zná, ačkoli se s ním nikdy nesetkal. Když třeba nečekaně zemřela irská spisovatelka Lucinda Riley, kterou jsem léta překládala, brečela jsem jako želva.

Nakonec jste se k vlastnímu psaní dostala. První knihu Kroky, co slýcháš jste vydala v roce 1997. Následují Babí slet (2000) a Terezka a její kamarádi (2002). K psaní jste se pak naplno dostala mnohem později, když vám v roce 2020 vyšla knížka pro děti Psí dny a od té doby vám vyšlo již několik titulů, letos Zapalte hranici. Co připravujete nového? 

Systematicky jsem začala psát až kolem padesátky, kdy obě dcery vyletěly z hnízda, v posledních letech píšu hlavně thrillery nebo detektivky bez detektiva, jak tomu říkám. Tenhle žánr mě hodně baví i jako čtenářku, je to typ knížek, kde jsou v centru pozornosti postavy, jimž se něco zlého přihodí a ony samy se tomu snaží přijít na kloub. Teď momentálně sedím nad dalším thrillerem s hrdinkou-vypravěčkou, která zjišťuje, co všechno je schopná udělat pro to, aby ochránila svoje dítě.

Co vás inspiruje při psaní? Podle čeho si vybíráte témata, která ve svých příbězích zpracujete?

Inspiruje mě leccos, co někde zaslechnu, často jen útržek rozhovoru nebo telefonátu, něco, co si přečtu na internetu, taky naše rodina a moje kamarádky mě zásobují výživnými historkami… Já si z toho vyzobávám, co mi přijde zajímavé, a poskládám to k sobě tak, aby se z toho stal příběh. Témata si spíš vybírají mě, není to tak, že bych zoufale vymýšlela, co budu psát – vždycky to ke mně nějak samo přijde.

Vaše literární díla vám vynesla také několik ocenění. Zlatou stuhu máte za překlad a také za vlastní knihu. Obdržela jste Magnesii Literu, stejně jako i Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku. Co to pro vás znamená? Je to ta radost a závazek zároveň?

Určitě mi každé ocenění udělalo velkou radost, protože já nejsem moc sebevědomá, i v psaní si málo věřím. Takže vítám každé potvrzení, že to dělám dobře. Taky to ale znamená, že je autor víc pod drobnohledem, než když jsem začínala a nikdo mě neznal. Největší radostí jsou ale reakce čtenářů a to, že mám vůbec pro koho psát.

V dětství jste kromě Agathy Christie četla také francouzského autora žánru mystery Sebastiena Japrisota, který je vaším celoživotním favoritem, a začalo to jeho knížkou Past na Popelku a jeho dílo vás přímo uchvátilo. Jací literáti nebo knížky vás uchvacují dnes?

Tenhle typ literatury mě baví dodnes, třeba knížky Gillian Flynn, Pauly Hawkins, Harlana Cobena… Mám ale moc ráda i klasické detektivky, třeba Roberta Galbraitha, Bernarda Miniera, Hakana Nessera, Jussiho Adler-Olsena. I u nás máme skvělé autory detektivek a thrillerů, nikdy si nenechám ujít novinky od Michaely Klevisové, Jiřího Březiny nebo Michala Sýkory, nadchl mě taky letošní vítěz Magnesie za detektivku Jiří Klečka, baví mě historické detektivky Františka Kalendy… a mohla bych pokračovat hodně dlouho.

Co vás baví na psaní? A co volný čas, jak jej ráda trávíte?

Psaní je pro mě úžasná kreativní jízda, která mě dokáže úplně pohltit. Neumím si představit, že bych žila bez něj. A je to i hlavní náplň mého času. Jinak moc ráda plavu a toulám se přírodou, nebo vlastně kdekoli, kam se dá jít s naším psiskem.

Zdroj foto: archiv Jany Jašové

Jana Jašová:

• Narodila se v roce 1968.
• Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze.
• Působila jako nakladatelská redaktorka a byla šéfredaktorkou dětského měsíčníku pro milovníky angličtiny Sunny speaks English.
• Věnuje se překládání knih.
• Sama napsala knihy – Kroky, co slýcháš (1997), Babí slet (2000), Terezka a její kamarádi (2002), Jak přežít soužití s puberťákem (2009), Psí dny (2020), Znič to jméno (2022), Krutý měsíc (2023), Psí dečky (2023), Dravé zvěři napospas (2024) a Zapalte hranici (2026).
• Ceny – Zlatá stuha za překlad pátého svazku Zrádce přísahy, šestidílné pravěké fantasy Michelle Paver Letopisy z hlubin věků (2010), Zlatá stuha za vlastní knihu Psí dny (2021), nominace na Magnesiu Literu za thrillery Znič to jméno (2023) a Dravé zvěři napospas (2025), Magnesia Litera a Cena Jiřího Marka za román Krutý měsíc, který se stal nejlepší detektivkou roku.
• www.facebook.com – Jana Jašová – spisovatelka