Lenka Chalupová je novinářka a spisovatelka, absolventka žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je držitelkou Ceny Olomouckého kraje za literaturu. Narodila se v Přerově, kde dosud žije se svou rodinou a pracuje jako tisková mluvčí města. Na svém kontě má řadu úspěšných románů. Velký ohlas u čtenářů vzbudila především trilogie z válečných a poválečných let na Přerovsku: Kyselé třešně, Páté jablko a Svatojánské ořechy. Pod nakladatelstvím Motto vydala román Když se trhá nebe (2025), který se taktéž odehrává v Přerově a okolí. Zajímá se o literaturu, divadlo, film, výtvarné umění – a kulturu v celé její šíři.

Vaše kniha Když se trhá nebe byla před pár dny pokřtěna na přerovském zámku. Jak jste si tuto akci užila? Překvapilo vás na ní něco?

Kniha měla být původně pokřtěna na zámku, ale zájem čtenářů předčil očekávání. Přerovská městská knihovna proto musela událost přesunout do většího prostoru — Klubu Teplo. Dorazilo téměř tři sta lidí a atmosféra byla moc milá. Kmotrem knihy se stal olomoucký muzikant Richard Pogoda, jehož přítomnost dodala slavnostnímu okamžiku osobitý šarm. Po samotném křtu následovala beseda, autorské čtení, autogramiáda a také prostor pro osobní rozhovory.

A co mě překvapilo? Když padla otázka, jak dlouho mi trvá napsat knihu, odpověděla jsem, že obvykle tři měsíce až půl roku. V tu chvíli jsem cítila, jak sálem zašumělo. Lidé si zřejmě představují, že psaní románu je mnohem delší proces. Ale u mě to tak opravdu funguje — když píšu, jsem v laufu a mám vnitřní potřebu dovést příběh co nejdříve k poslední tečce.

Kniha nás přenáší do předválečného Přerova a jeho okolí. Jak se vám pracovalo zrovna s touto dobou?

Práce s předválečnou dobou, zejména s roky 1937 a 1938, představovala zajímavou, ale zodpovědnou výzvu. Tyto roky jsou nabité dramatickými událostmi, které formovaly nejen politickou scénu, ale i každodenní život obyčejných lidí. Při psaní jsem se snažila zachytit atmosféru nejistoty, obav z války, ale i naděje, která tehdy prostupovala společností. Bylo nutné ponořit se do dobových dokumentů, novinových článků i archivních materiálů, abych co nejvěrněji vykreslila prostředí, jazyk i myšlení tehdejší doby. Zvláštní důraz jsem kladla na psychologii postav.

Jak se vám obecně kniha psala? Šlo vše jako po másle, nebo jste se na něčem i zasekla?

Psaní šlo neuvěřitelně hladce. Dá se říct, že jsem na tuto knihu čekala celé roky — židovská tematika mě vždy fascinovala, odvahu pustit se do románu s tímto námětem jsem však našla až po třech historických knihách, které si získaly velkou oblibu mezi čtenáři. Měla jsem pečlivě připravené rešerše, takže jsem se během psaní nikde nezasekla. Všechno do sebe zapadalo, jako by příběh jen čekal, až ho konečně pustím ven.

Co pro vás bylo nejsložitější? Nebo na čem jste si při psaní zakládala a neslevila?

Právě popis židovské víry pro mě představoval klíčový prvek. Mým cílem bylo vytvořit příběh, který těmito prvky prostupuje, ale zároveň jimi děj nezahltí. Protože se však nejedná pouze o židovskou tematiku, ale i o křesťanskou tradici, musela jsem se pustit do důkladných rešerší i v této oblasti. Židovská rodina Rosenbaumových, která v románu žije na přerovském Žerotínově náměstí, má totiž blízký vztah i ke svým křesťanským sousedům.

Knihu můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do románu Když se trhá nebe

Bylo také snadné najít všechny informace, které jste potřebovala? A objevilo se i něco, co jste nevěděla a bylo pro vás nové?

Děj románu se odehrává před téměř devadesáti lety, což mi umožnilo pracovat s dobovými prameny, jako jsou kroniky a historický tisk. Nejvíce jsem čerpala z přerovských deníků Hana a Obzor, které mi poskytly cenné informace o tehdejší atmosféře i každodenním životě. Při studiu židovské tematiky mě překvapil důsledek familiantského zákona, který se hluboce propsal do osudů židovských rodin. Tento zákon, platný v habsburské monarchii od roku 1726, stanovoval, že sňatek mohl uzavřít pouze prvorozený syn. Ostatní synové, pokud nechtěli zůstat svobodní, museli buď opustit zemi, nebo žít bez možnosti legálního manželství — což bylo v přímém rozporu s židovskou tradicí. Ačkoliv byl zákon zrušen v roce 1833, jeho důsledky přetrvávaly v rodinném vědomí ještě po mnoho dalších desetiletí. Nejstarší syn tak získával privilegované postavení a mimo jiné se od něj čekalo i to, že dá rodině potomky.

V příběhu je důležitá jak postava Emilie, tak továrníka Huga Rosenbauma. Dá se říct, kdo se vám psal lépe? Bylo pro vás snadné se do nich vcítit?

Hugo je právě tím prvorozeným synem, od něhož se očekává, že přivede na svět dědice. Jenže ani po patnácti letech manželství se svou milovanou Juditou se mu to nedaří. Žárlí na svého mladšího bratra Ottu, který má tři syny – a tlak rodinné tradice i vlastní ambice ho ženou do zoufalství. Hugo touží za každou cenu po dědici, který by převzal jeho prosperující nábytkářskou firmu. A tak se uchýlí k podvodu, který roztočí spirálu zla. Přestože je bohatý Žid a filantrop, nakonec se ukáže jako zbabělec, který nedokáže čelit důsledkům svých činů. Na opačném konci společenského spektra stojí Emilie — stoličná, která obsluhuje veřejné záchodky na Žerotínově náměstí. Je vdova, žijící v nuzných podmínkách se svou malou dcerou, a pro její lepší budoucnost je ochotna udělat cokoliv. Jako matka jsem měla blíže právě k Emilce.

Moc se mi líbí název knihy, tak by mě zajímalo, jak jste na něj přišla? A měla jste ho promyšlený dopředu, nebo až vyplynul?

Název knihy jsem měla promyšlený už od začátku. Jedna z hlavních postav, Kornelie — Hugova tchyně — totiž věří, že když ze světa odchází spravedlivý Žid, nebe se trhá, aby ho mohlo přijmout. Právě tato myšlenka se stala klíčovým motivem příběhu.

Kornelii jsem si oblíbila snad nejvíce. Byla to pravá Židovka, starosvětská Rakušanka, která se v mládí přestěhovala do Přerova. Zásadová, pevná ve svých postojích, ale zároveň citlivá a dobrosrdečná. Její silné rodinné pouto tvoří duchovní osu celého románu.

Více o knize najdete v naší recenzi: Přeneste se do předválečného Přerova

Povězte nám ještě, jak to máte, když se objeví nový námět knihy? Co uděláte jako první a jaké jsou tedy vaše kroky?

Nejprve si vždy sepíšu jména všech postav — jakmile mají své jméno, začnou pro mě skutečně žít a mnohem snáz se s nimi pracuje. Poté si velmi volně načrtnu příběh, protože mé romány si často žijí vlastním životem a rády mě překvapí. V případě historických knih si vytáhnu deníček, do kterého si zapisuji vše, co mě během rešerší zaujme. Obvykle jsem ale netrpělivá — a tak se často pouštím do psaní už během rešeršování. Příběh mě vtáhne natolik, že nedokážu čekat, až budou všechny podklady hotové.

Máte za sebou už mnoho knih, tak nebojíte se, že se budete opakovat? Jak se s tím vypořádáváte?

Mám z toho trochu obavy, ale snažím se, aby se mi to nestalo. Většina mých knih se odehrává v mém milovaném Přerově a jeho blízkém okolí — a právě letos mě poprvé napadlo, že bych se mohla posunout o pár kilometrů dál. Uvidíme, kam mě příběh zavede. Jedno ale vím jistě: nechci vykrádat sama sebe. A taky doufám, že mě neopustí fantazie, invence a hlavně radost z psaní.

V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že o vaše díla projevila zájem americká filmová agentura. Můžete k tomu něco v závěru prozradit?

Je to tak — zájem projevili o šest mých románů a v prosinci loňského roku jsme podepsali smlouvu. Agentura má nyní deset let na to, aby pro mé knihy našla uplatnění ve filmu nebo na divadelních prknech. Sama si zatím netroufám odhadovat, jak to dopadne, ale filmové zpracování bych si samozřejmě moc přála. Vidět své postavy ožít na plátně by pro mě bylo splněným snem.

Město Přerov se ve vašich knihách neobjevuje poprvé a máte toto město určitě ráda. Kdyby jej někdo chtěl navštívit, co by rozhodně neměl minout?

Pokud by někdo chtěl navštívit Přerov, rozhodně by neměl minout Horní náměstí, historické srdce města s malebnými renesančními domy. Nedaleko se rozprostírá Michalov, městský park založený v 19. století, který nabízí klidné procházky mezi vzrostlými stromy, fontánami a květinovými záhony. Pro milovníky přírody je ideálním cílem také Žebračka — přírodní rezervace s lužním lesem, naučnou stezkou a možností pozorování ptactva. A krásné je i okolí Lagun, které nabízí nejen přírodní scenérie, ale i široké možnosti sportovního vyžití.

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: David Turecký

< Předchozí		Další >