David Glockner je český spisovatel a novinář, který se zabývá především historickými tématy. Vystudoval chemii a několik let působil jako výzkumný pracovník. Později pracoval v Lidových novinách. Čtenáři jej znají jako autora napínavých románů i úspěšné biografické publikace Císařův prezident o tajemství rodiny Tomáše Garrigua Masaryka. V současnosti žije na severu Čech. Nedávno mu vyšla kniha Bláznova hrobka, o které se v tomto rozhovoru můžete dozvědět více.

 

Vítám vás u našeho rozhovoru a zajímalo by mě, jak se máte v těchto letních dnech? Máte toto období rád?

Mám léto rád. Trávím ho na kole, couráním po lesích, po horách, a plaváním v rybníkách a jezerech. A u Baltu. Všude sebou pochopitelně vláčím Arnošta, což je můj osmiletý hnědý labrador.

Rozhovor se týká vaší poslední knihy Bláznova hrobka. Jak byste ji vy sám popsal? Kdo by si ji neměl nechat ujít?

Mistrovské dílo, které by si neměl nechat ujít žádný opravdový čtenář. Ale vážně: já vůbec nevím, jak bych to, co píšu, pojmenoval nebo vystihl. Je tam tajemství, napětí, humor, tu a tam brizantní myšlenka neboli hláška. Láska, zrada, nedorozumění. Někdy trochu komiksová atmosféra. Jindy zas to, čemu se říká noir, nebo nezávislost. Zlomyslník by řekl literární eintopf. Nejradši bych vlastně byl, kdyby se pro moje knížky ujalo slovo glocknerovky. Jako byly verneovky, wallaceovky nebo mayovky. Jo, to by se mi opravdu líbilo.

Já se s tím, jak definovat svůj žánr, potýkal vždycky. Když jsem před čtvrt stoletím hledal nakladatele pro svoji prvotinu, nabídl mi nezištně pomoc kolega z redakce. Básník, důstojný muž s mnoha kontakty, ale tak nějak opominul do rukopisu mrknout. Jen se zeptal, co píšu, a já vyhrknul první, co mě napadlo: takové jakoby detektivky. Tak jdeme, zavelel. Kam? Uvidíš! O hodinu později jsme vešli do velké budovy v centru Prahy, všude samá mříž a policista. Básník měl totiž kamaráda v nakladatelství, které vydávalo takové ty sešitky s kriminálními příběhy. Já mu u jedné z těch mříží šeptal, že to je omyl, ale on mě neposlouchal. Nakráčeli jsme do kanceláře šéfredaktora a já vytáhl rukopis. Šéfredaktor zkušeným zrakem přelétl pár stránek a citlivě naznačil, že to je dost jiný žánr, než kterým se zabývají oni. A hned nám doporučil jiné nakladatelství. Umělečtější. Jen o pár ulice dál. Básník tam měl pochopitelně také kamaráda, takže jsme za ním hned vyrazili. Rukopis si vzal a mně připadalo, že když do něj nahlédl, zatvářil se potěšeně. Měsíc nebo dva bylo ticho. Pak jsem se tam odvážil zavolat. Telefon zvedla nějaká paní a řekla mi, že pak redaktor zemřel a že o mém rukopisu nic neví.

Kniha je zasazena do zajímavého prostředí Krušných hor. Proč zrovna tam? Co vás na tomto místě lákalo?

Já na tom místě žiju.

A co vás inspirovalo k samotnému námětu v podobě Bláznovy hrobky, tedy tajné alchymistické laboratoře?

To netuším. Možná to, že já sám jsem byl původně chemik. No, spíš alchymista.

V té souvislosti by mě zajímalo, jak jste to měl s rešeršemi k této knize? Co jste si musel především hledat?

Nemusel jsem hledat skoro nic, protože to prostředí znám opravdu důvěrně. Navíc všechny postavy, až na pár výjimek, jsem modeloval podle lidí ze svého okolí. Prostě jsem vzal jejich životní příběhy a zážitky a poskládal je k sobě. Dokonce i domy, ve kterým se odehrávají všechny ty hrůzy, jsou skutečné.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Do Krušných hor za Bláznovou hrobkou

Našlo se při přípravě knihy i něco, co vás překvapilo? Co pro vás bylo nové, nebo jste netušil?

Ani ne. Spíš jsem si naplno uvědomil, jak moc každý člověk za určitých okolností dokáže být pitomec.

Detektivem v příběhu je zajímavá postava jménem Vilém Drozd. Jak byste jej charakterizoval? V čem se liší od jiných knižních detektivů?

Asi hlavně tím, že to není detektiv. Spíš je to takový dobrák, který životem klopýtá, ale má tu obrovskou výhodu, že když je zahnaný do kouta, dokáže každému nabančit nebo, když je ten kout fakt koutovatý, umí i zabít. Má dost rozumu, aby nenaletěl různým fiškusům a ženám, ale stejně občas naletí, protože i přes všechny své životní zkušenosti se snaží věřit, že věci jsou takové, jaké se zdají být.

Postava stejného jména se objevila už ve vaší knize Tajemství rodu Rottových, tak jak spolu tyto tituly souvisejí?

Jsou o Vilému Drozdovi. Prostě Drozdovky. Snad mezi glocknerovkami ještě nějaká přibude, než začnu končit.

Bláznovu hrobku můžete vyhrát v naší soutěži: Začtěte se do detektivky Bláznova hrobka

Ve vašich knihách rád pracujete s historickými tématy a detektivním nádechem. Kde se vzalo vaše zaujetí pro historii? Je nějaké historické období, které máte obzvlášť rád?

Dějiny mě zajímaly už jako kluka. Tak do sedmnácti jsem vlastně četl jen historické knihy. I teď je mám rád. Je mi jedno, z jakého období. Jen jsem trochu alergický na starý Egypt. To už radši nečtu.

A jak to máte s knihami? Po jakých sáhnete, když si chcete odpočinout nebo utéct do jiného světa? Máte nějaké doporučení?

Čtu všechno. Nesmí to ale být psané v přítomné čase. Tím se neprokoušu. Taky mě odradí sáhodlouhé popisy, zvlášť když nemají jiskru. Knížky už mě začaly vysídlovat z bytu, takže teď chodím do knihovny a nechávám si poradit od milé paní knihovnice. Takže moje doporučení zní: kupuj si domů jen glocknerovky a když chceš něco jiného, najdi si milou knihovnici.

Na závěr nám řekněte, jestli pracujete na nějaké další knize, na kterou bychom se mohli těšit? A pokud ano, můžete o ní něco prozradit?

No těšit… Možná spíš děsit. Prozradím jen podtitul: Člověk může mít sny, ale sny by neměly mít jeho.

Děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: archiv Davida Glocknera

< Předchozí		Další >