Kultura21.cz

Artista, parkourista, tanečník, rapper, performer. To vše je Toman Equilibre a jak sám říká: „To vše je pro mě celistvý komplex, který se vzájemně doplňuje a v praxi často i propojuje.“

V dětství jste se věnoval kung-fu pod vedením čínského mistra Qing Ming Tanga a pod jeho vedením jste vyhrál několik soutěží. Jak jste se k tomuto sportu dostal a měl jste čas i na další zájmy a koníčky?

V životě jsem měl to štěstí, že jsem nikdy nemusel moc hledat, po čem toužím a co mě baví. Vždy mi to prostě přišlo do cesty a já měl velmi brzy jasno. Poprvé to bylo právě s kung-fu, jež jsem dělal od 11 let po tom, co jsme se tenkrát přistěhovali do Prahy. „Škola čínského kung-fu“ psalo se na banneru u vstupu do základní školy ve vedlejší ulici hned vedle místa kde jsme bydleli a bylo jasno. Kung-fu jsem měl rád ze seriálu „Kung-fu legenda pokračuje“ a chtěl jsem byt, jako hlavní hrdina na kterého jsem tak rád koukal. Velmi mě to bavilo a zpětně jsem viděl, že to byla výborná cesta nejen pro rozvoj těla, ale také mojí nestabilní koncentrace. Kung-fu je jeden z těch směrů, který má při správném vedení opravdu velký přesah, než jen fyzický trénink. Jiné koníčky jsem v té době ještě moc neměl, a tak jsem buď chodil na tréninky anebo hrál počítačové hry. Později kolem třináctého roku jsem si doma začal pro zábavu rapovat a skládat různé texty.

Pak vás zaujal parkour, což je druh sportu francouzského původu - l´art du déplacement (umění pohybu, umění přemístění), jejímž základem je dostat se z jednoho bodu do druhého prostřednictvím výskoků, přeskoků, lezení a také použití akrobatických prvků. A také jste podlehl pouliční akrobacii. Stal se z vás uznávaný český parkourista a spoluzakladatel nejvlivnějšího českého týmu In Motion. Proč právě parkour?

S parkourem jsem se poprvé setkal v proslulém filmu Okrsek 13, když mi bylo tak okolo 16 let, ale věnovat jsem se mu začal až okolo osmnácti. Fascinovala mě ta svoboda pohybu a jistá divokost, ve spojení s disciplínou, která s tím byla v té době spojena. Také mě bavila neustálá nutnost překonávat sám sebe a svůj strach, který jsem měl snad úplně ze všeho, včetně výšek, i když to teď tak vůbec nevypadá. Haha. To mě vedlo k tomu trénovat opravdu hodně, protože jsem chtěl být jako ninja a moct se po okolním prostředí pohybovat co nejvolněji. Oproti kung-fu to bylo mnohem víc nevyzpytatelné, protože nebyl nikdo, kdo by nás to mohl učit, takže jsme se všichni učili vše sami a okoukávali z videí a od ostatních na tréninku. Když někdo na něco přišel, tak jsme to mezi sebou sdíleli a to tomu dávalo silný komunitní základ. Parkour byl v té době výhradou ulic a sídlišť a neexistovalo žádné zázemí. Přirozeně tak začali vznikat různá uskupení, včetně i týmu In Motion, s kterým jsme jezdili na akce, natáčeli videa a postupně se z toho časem začala stávat i jakási značka. Skrze roky jsme se postupně ukazovali i víc a víc ve světě a mě samotného zpomalilo až zranění kolen. Nejdříve na levém a pak na pravém. Paradoxně v obou případech to bylo z nepozornosti, spíš než z přecenění sil. Díky prvnímu zranění kolene jsem začal dělat stoje na rukou a pojal to vskutku parkourově, když jsem se v komunitě začal stávat známý namísto skoků skrze postávání na zdech a zábradlích vysokých mostů. Když mi pak museli operovat druhé koleno, tak jsem odjel na nějakou dobu do jižní Ameriky a kluci tu mezi tím začali stavět první parkourovou halu. Dnes jen pod značkou In Motion Academy existují 4 a kromě toho tu jsou i další, včetně spousty parkourových parků, takže zázemí pro nové generace se od mých vlastních začátků posunulo obrovským způsobem.

Díky parkouru jste spolupracoval s různými značkami, jako kaskadér jste se objevil před kamerou a sám jste si zahrál pod svým rodným jménem Toman Rychtera v celovečerním filmu Ani ve snu!, kde jste měl hlavní roli parkouristy Lukyho. Jak vzpomínáte na natáčení tohoto filmu? Zahrál jste si i v dalších titulech?

Parkour byl v tomhle opravdu dobrá vstupenka pro spolupráci s různými „cool“ značkami, od BigShoku, RedBullu, Wrangleru, Nike i Addidas a další. Dostali jsme se na různé akce, kde jsme vystupovali od plesů, firemních akcí, až po známé festivaly. Stejně tak to byla právě i cesta ke kaskadérčině, protože to, co pro kaskadéry bylo kolikrát jako kaskadérský kousek, to pro nás byl v rámci parkourových skoků každodenní trénink. Dostal jsem tak příležitost se objevit v českých a zahraničních filmech a seriálech včetně hollywoodské produkce. Výborná příležitost pak byla, když jsme se jako velká banda kamarádů skrze parkur dostali právě do filmu Ani ve snu!, který se celý odehrával v parkourovém prostředí, takže nás obsadili nejen jako komparz a kaskadéry, ale i přímo do hlavních rolí. Natáčení byl kolikrát takový obrovský parkourový trénink s atmosférou obohacenou o nějakou dramaticko-romantickou scénu a velikou produkcí v zádech. Heh. Vzpomínám na to rád, a vždy rád vyprávím historku, jak jsme natáčeli scénu na vršku asi 20m vysokého billboardu u Vltavské a já na něm měl udělat stojku na rukou. Měl jsem to dělat s jištěním, které mě dost znervózňovalo, protože poslední co by mi pomáhalo v balancu na rukou je lanko a sedák kolem pasu. Nakonec se mě přišel zeptat režisér Petr Oukropec, jestli bych to zvládnul i bez jištění, protože je to na kameře vidět… V ten moment se mi ulevilo a já si to náramně užil. To je ostatně takové moje hobby, nacházet vnitřní klid při stání na rukou ve velkých výškách. Po tomhle filmu jsem nějakou další větší roli pak nehrál, především asi protože to nebyla cesta, na kterou bych se cíleně zaměřoval.

Věnujete se rovněž tanci a ekvilibristice, což je artistická disciplína z oboru balance, rovnováhy (stoje, chůze, skoky na rukou nebo dlouhodobé stoje na jedné ruce spojené se změnou polohy těla a s otáčením), kterou děláte pod vedením Jana Jiráka. Jak jste se k tomuto oboru dostal a co vás přivedlo k tanci?

K tanci jsem se víc dostal skrze spolupráci při vystoupení s taneční školou Funky Dangers, kde mě její zakladatelka Kamila Dadoková pozvala kvůli akrobacii. Následně jsme začali trénovat a přicházet na různé cesty intuitivního párového tance. Tanec je pro mě něco, co cítím v srdci, ale vlastně jsem to nikdy moc dlouho nerozvíjel ve formě jasně dané struktury, jako ostatní disciplíny, kterým se věnuji. A když už to vypadalo, že by se to mohlo stát, tak jsem se rozhodl, že chci umět stát na jedné ruce, a že bude potřeba se na to zaměřit s velkým důrazem, jinak se to nikdy nestane. A tak jsem se koncem roku 2021 začal soustředit na handbalancing, protože cesta rovnováhy mě vždy velmi fascinovala. To mi také následně přineslo divadelní a cirkusové příležitosti.

Jako artista vystupujete v Prodané nevěstě na scéně Národního divadla v Brně. V roce 2024 jste se představil v novocirkusové inscenaci ONtestosterON (scéna Letní Letná) a v Národním divadle v Praze vystupujete v představení In Our Hands. Jaké to je být na jevištích tak prestižních scén obou Národních divadel? Kde vás mohou diváci ještě vidět?

Je to pro mě samotného zajímavé, protože i když mě hraní a performování vždy bavilo a lákalo i jako směr, kterým by se mi líbilo jít, tak přes všechny své zájmy jsem se o to nikdy cíleně nepokoušel. Tedy to, že jsem se najednou během jednoho roku objevil ve třech představeních od Nové scény v Praze, přes Janáčkovo divadlo až po Letní Letnou a Jatka78 bylo vlastně vedlejších výsledkem věcí, které jsem tak dlouho rozvíjel a samozřejmě také zkušeností, které jsem získal cestou. Specificky obzvlášť handbalancig je něco, co velmi málo lidí vydrží dělat dostatečně dlouho s tak velkým vypětím na to, aby se to dalo prezentovat a ne každý, kdo se do takového bodu dostane k tomu má ještě tak rozsáhlé pohybové zázemí, jako mam já skrze kung-fu, parkour a akrobacii. Takže velkou zásluhu na tom má právě můj handbalancingový mentor Jan Jirák, který mě přizval do Prodané Nevěsty, protože neměl v ČR nikoho dalšího, kdo by ho byl schopný alternovat. Momentálně jsem tedy v těchto třech výše zmíněných představeních, a jak se to bude vyvíjet dál… to se uvidí.

Nejen pohyb je vám vlastní, ale řadu let se věnujete také hudbě a tvorbě textů. Vystupujete jako rapper a své koncerty spojujete s hudbou mongolských hrdelních zpěvů. Proč právě rap a jak jste se dostal k hrdelnímu zpěvu?

Moje máma, Jana Rychterová se živí hudbou už nějakých 25 let a je vynikající textařka. Stejně tak její sestra skládá texty a babička vždy psala krátké básničky. Tak to na mě asi taky přeskočilo a psaní textů je mi velmi blízké. To že to jde především skrze rapové vyjádření je pak vyústění toho, co jsem já sám poslouchal při dospívání. Postupně jsem ale zjišťoval, že texty rapperů, které jsem poslouchal, vlastně vůbec neodpovídají tomu, jaký žiju život, ani tomu jak na něj nahlížím, a tak jsem víc a víc tvořil vlastní písně, které jsou odrazem vnitřních pochodů z různých období života, stejně tak jako výsledkem přístupu a filozofie k životu.

Mongolský hrdelní zpěv je pak opět něco, co ke mně jednoho dne prostě přišlo a už to zůstalo. Nikdy jsem se o to nezajímal, ani si neříkal, že bych se to chtěl naučit. Stalo se to tak, že jsem nahrával jeden rapový text a v tom mi tak zvláštně zavrčel hlas. Tak jsem to ze zvědavosti zkoušel replikovat, protože se mi to jako zvuk líbilo, a když jsem to nějakou dobu dělal, tak jsem zjistil, že to je vlastně hrdelní zpěv. V ten moment mě to nadchlo dvojnásob a od té doby jsem to začal rozvíjet i cíleně a postupně i více kombinovat právě s rapovou hudbou, která tím získává velmi nezvyklý rozměr.

Vystupujete pod jménem Toman Equilibre. Jméno Toman máte po dědečkovi, a jak jste přišel ke jménu Equilibre? Má to spojení s tím, že se věnujete již zmíněné ekvilibristice?

Již dříve se mě občas lidé ptali, jak se jmenuji opravdu a proč se mi říká Toman… s údivem pak zjišťovali, že to tak mám i v občance. Když jsem si oficiálně změnil příjmení na Equilibre, tak jsem tomu tedy moc nepomohl, a mnozí si myslí, že je to pouze mé umělecké jméno. Za tím, proč jsem si změnil příjmení je vícero důvodů, ale ten hlavní je pro mě, že takto je to přímým reflektem mého životního nastavení, filozofie a směřování nejen v oblasti tělesných dovedností, ale i v ohledu emocí, mysli a celkovém duševním rozpoložení. Tím netvrdím, že jsem věčně vyrovnaným. Každý máme své chvilky, ovšem zkoumat to a zaměřovat se na celkové propojení těla, mysli a ducha je pro mě to hlavní, z čeho vycházím, ve všem čemu se věnuji.

Jste artista, parkourista, tanečník, rapper, performer. Je vám z toho něco bližší, nebo právě tom všem se sám cítíte nejlépe?

To vše je pro mě celistvý komplex, který se vzájemně doplňuje a v praxi často i propojuje, a tak si moc nedovedu představit, že bych si z toho měl vybrat třeba jen jednu věc, ačkoliv v jistém období se vždy na něco zaměřuji o něco více, než na ostatní věci. Tento rok jsem si po letech řekl, že chci více pohnout s celou oblastí hudby, tak tomu věnuji nejvíce pozornosti.

Patříte k těm, pro které je jejich profese také koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volna?

Myslím, že jedním z důvodů, proč mám tak veliký a na první pohled spolu nesouvisející rozsah je právě ten, že každá věc, kterou dělám profesně je zároveň i věcí, která je pro mě i koníčkem, a tak kdykoliv mi do života přišlo něco nového, eventuálně byla jen otázka času, než se to propojilo i s prací. A když náhodou nedělám nic z výše zmíněného, tak velmi rád vařím, medituji, anebo se v něčem vzdělávám. 

Fotografie: Archiv Toman Equilibre