Kultura21.cz

Veronika González (*1988) vystudovala knihovnictví a informační vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, ale její srdce si ukradla portrétní fotografie. Když zrovna lidi nefotí, tak o nich píše. S psaním začala už v sedmi letech, kdy dostala vysněný psací stroj. Miluje (ne)obyčejné lidské příběhy, knihkupectví, brněnské kavárny a koriandr. V roce 2023 jí vyšla kniha Mezi námi a před několika dny pak titul Blízcí, o kterém je tento rozhovor.

Na konci února vyšla vaše druhá kniha Blízcí. Jak jste si užila její křest, který proběhl v brněnském bistru Franz?

Užila jsem si ho moc. Křest byl perfektní. Nesmírně si vážím toho, kolik se sešlo lidí, kteří chtěli popřát mně i knize. A i toho, jak úžasné ženy jsou v nakladatelství Motto a jak parádně celou akci připravily. Vím, že to není samozřejmost, mít kolem sebe tolik podporujících lidí. Jsem za ně vděčná.

Jaký máte z knihy vy sama pocit? Byl při jejím vydání jiný než u vaší prvotiny? Podobně jako Mezi nimi se i Blízcí zabývají rodinnými vztahy i traumaty. Co máte na začátku promyšleno? Příběh, postavy, závěr?

U první knihy jsem netušila, jak ji lidé přijmou. Nikdy předtím jsem žádné texty nepublikovala, všechno bylo nové, byla to taková loterie a spousta nejistot. Jako debutující autorka jsem neměla žádnou jistotu, že se kniha bude číst a prodávat. Český knižní trh je poměrně nasycený a publikum ze své podstaty není tak velké, protože čeština je malý jazyk.

U Blízkých už jsem si byla jistější. Měla jsem nějakou čtenářskou základnu, s tím se však zase pojí jistá očekávání, která jsem nechtěla zklamat. Ale držet v ruce svoji knihu je prostě zážitek, radost, odměna. A je jedno, kolikátá je v řadě.

Co se týče procesu psaní, jedu trochu “na punk”. Jako první mám vymyšlené postavy. Příběh se nějak vyvíjí na základě toho, jací mí hrdinové jsou. Nemám žádnou přesnou osnovu, často na začátku kapitoly vůbec netuším, co se v ní odehraje. Mám ráda překvapení. A často překvapuju i sama sebe.

A jaké to je psát taková nelehká, byť velmi čtivá, témata? Nepotřebujete si pak od psaní odpočinout, nebo si nějak vyčistit hlavu?

Naopak. Já k tvorbě vždycky utíkala jako k něčemu, co mi pomáhá. K něčemu, kam se můžu schovat, kde můžu vyjádřit svoje myšlenky, poprat se se svými nejistotami.

Zajímalo by mě, co se vám vybaví, když se vysloví slovo blízcí? Co vám naskočí v hlavě, koho si představíte?

Svého muže, děti, přátele.

V knize čtenáři sledují pohled Báry a posléze její švagrové Petry. Která část se vám lépe psala a proč? A kdo to měl podle vás z vašich hrdinů nejsložitější?

O něco lépe se mi psala Bára, protože je mi lidsky bližší. Ale nevnímala jsem v tom až tak velký rozdíl. Petra si nakonec řekla o slovo sama. Neplánovala jsem, že bude mít vlastní prostor. Nebo ne tolik. A nakonec je to právě ona, postava, která je pro příběh stěžejní. A taky ta, která to měla nejsložitější. Uvízla v pasti, ze které se jen těžko dostává a řešení nikdy není snadné nebo bezbolestné.

Bára se přestěhuje za svým přítelem na vesnici. Co vy, máte ráda venkov, nebo jste spíše městský typ?

Já jsem na vesnici vyrůstala. A už jako malá jsem tušila, že tam nezůstanu. Ne že by mi vadily slepice na dvorku, ale špatně jsem snášela určitou typickou vztahovou dynamiku, která se tam objevovala. Nijak si ale neromantizuju ani život ve městě. Jen k lidem, ke kterým nechcete, nemusíte mít tak… blízko.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Blízcí, co dokážou nejvíce ranit

Vy se kromě psaní věnujete fotografii, stejně jako Bára. Bavilo vás nechávat čtenáře proniknout do vaší profese? A co máte na focení nejraději?

Určitě. Tyhle scény se mi psaly dobře. Jsem v nich hodně já i můj přístup k focení. A co mám nejradši? Toho je víc. Mám ráda ten moment, kdy se mi lidi otevřou. Protože ne pro každého je komfortní stát před foťákem. A já to chápu a snažím se s tím pracovat. A v určitý moment se to zlomí a já vnímám, že člověk přede mnou se cítí fajn, že je mu příjemně, že si to užívá, i když si to třeba předtím nemyslel. Vznikne tam takový zvláštní druh vazby. Někdo se třeba svěřuje s tím, co na svém těle nemá rád. Nebo co ošklivého mu o něm řekli rodiče, spolužáci, partner… A tak s tím pracujeme. S tím souvisí ta druhá část, kterou mám na focení ráda. Když odevzdám hotové fotky. Když přijde ta zpětná vazba, kdy se ti lidi vidí trochu jinýma očima, kdy pochopí, že takhle je můžou vnímat ostatní, že jsou nádherní přesně takoví, jací jsou. Když se sami sobě líbí.

Jste si ještě v něčem s hlavní hrdinkou nebo někým z dalších postav podobná? Spojuje vás něco?

Ano, s Bárou toho mám společného víc než jen focení. A v Mezi nimi by to byla zase Magda. I tyhle dvě postavy navzájem vykazují jisté společné rysy. Trochu chaotičnost, nerozhodnost, hodně touhu po intenzitě. Řekla bych, že se rády zamilovávají, nesnáší stereotypy, vytáčí je malost. Zároveň touží po přijetí a pochopení. A jsou si uvnitř samy sebou velmi nejisté, což souvisí s touhou po validaci zvnějšku.

A jde podle vás vůbec se do knihy při psaní nějak nepromítnout nebo nezúročit něco z běžného života?

Věřím, že u těch nejšablonovitějších žánrovek to jde. Ale za mě je otevření se a vybočení z komfortní zóny právě ten přesah. To něco, co čtenáři cítí a co ocení. Možná si to takhle neřeknou, ale podvědomě to vnímají. A to odliší knihu, kterou si přečtete a druhý den nevíte, o čem byla, od knihy, která ve vás nějakým způsobem zůstane. Držím se zásady, že píšu o tom, co znám. Nemusím to nutně mít zažité na vlastní kůži, ale musí to v mém životě zanechat otisk. Příběh si dokážu vymyslet, pocit ne.

Na vašem Instagramu jsem se dočetla, že jste začala psát jednu knihu a napsala jste jinou a můžou za to hlasité postavy. Přesto, můžete nám přiblížit, jak se to stane? A jak to bude s knihou, kterou jste začala psát? Můžete nám o ní už něco prozradit? A nemůže se i z ní stát úplně jiná kniha?

Ano, původně jsem chtěla tematizovat mateřství, ale jiným způsobem. Z pohledu matky. Jenže postava Báry, jak se mi tvořila v hlavě, jí být nechtěla. A tak jsem tomu nevzdorovala. A co se další tvorby týče, momentálně jsem ve fázi, kdy se rozhoduju, jak dál. Jestli na čtenáře vyrukovat s trochu jinou formou, nebo se držet “bezpečných” a známých vod. Nicméně můžu prozradit, že téma bude opět o vztazích. Tentokrát však o jednom z těch nejdůležitějších vztahů vůbec – o vztahu sama k sobě.

Knihu u nás můžete vyhrát: Soutěžte o silný příběh Blízcí

Na závěr vás poprosím o nějaké kulturní tipy pro naše čtenáře. Četla jste v poslední době něco zajímavého, poslouchala nějakou dobrou audioknihu nebo vyrazila za kulturou? Pochlubte se! Děkuji moc za rozhovor!

Audioknihy mě momentálně živí, takže to je dobře mířená otázka. Pokud můžu doporučit něco z vlastní zahrádky, tak by to byla určitě audiokniha Váš kapesní terapeut, což je velmi přístupná publikace pro všechny, kteří se zajímají o své duševní zdraví a váhají, jestli pro ně může být terapie vhodným nástrojem k sebepoznání. A další audiokniha, která si mě v poslední době získala (byť už z vlastní zahrádky není), je dramatizace hry od Agáty Christie – Svědkyně obžaloby.

Poslední kniha, kterou jsem dočetla a která se mě velmi dotkla, je autofikce Nech těch lží. Je to kniha útlá, ale hutná formou i obsahem.

Taky děkuji za rozhovor!

Zdroj foto: Albatros Media