Kultura21.cz

Petr Švancara je bývalý profesionální český fotbalový útočník. Svou kariéru začínal v Zetoru Brno, v deseti přišel do Boby Brno, ve dvaceti hrál za Uherské Hradiště, poté za Staré Město. Ve své profesionální kariéře hrál v ČR a na Slovensku a připsal si jeden start v české reprezentaci do 21 let. Po skončení kariéry zahájil spolupráci s Českou televizí jako fotbalový expert. Petr Švancara se také objevuje v divadelních představeních Partičky, je součástí pořadu Inkognito a častým hostem fotbalového diskuzního pořadu TIKI-TAKA na O2 TV Sport.

 Jak se máte v těchto dnech a čím aktuálně žijete?

Prožívám asi jako každý krásné letní období v tom, že si víc užívám rodiny, protože přes rok na ně tolik času nemám. Užívám si nejrůznější akce s rodinou, věnuju se zahradě, kterou předělávám, takže trošku i domácí práci. A chystám scénář na svou show, která se jmenuje stejně jako moje kniha Já su já. Startujeme koncem srpna a máme asi čtyřicet představení do konce roku. Samozřejmě se intenzivně věnuji i autogramiádám v nejrůznějších městech, co se knihy týče. A rozjela se fotbalová soutěž, takže se věnuji pořadu TIKI-TAKA, rozběhne se Inkognito, Evropa 2, práce je celkem dost. Do toho točím seriál pro televizi, který bude od října ke zhlédnutí, takže se určitě nenudím, ale pořád prioritně v těchto letních dnech je to rodina, které se chci věnovat nejvíc.

Tento rozhovor se týká vaší nové knihy Já su já, tak můžete mi prozradit, co bylo impulzem k napsání takové knihy a kdy se vůbec zrodil ten nápad?

Kniha Já su já je vlastně pokračování mého života. První knížka byla Mercedes, což byla vyloženě kniha o mé fotbalové kariéře, o mých fotbalových začátcích, o různých historkách během fotbalové kariéry. Ta trvala skoro 20 let, byla zakončená velkolepou rozlučkou s kariérou na stadionu za Lužánkami. Právě Já su já je knížka, která je druhá v pořadí a je vlastně pokračováním. Mapuje těch 8 až 9 let a můj život profesionálního fotbalisty po skončení kariéry. Jsou tam ukázány nejrůznější cesty, ať už je to i třeba formou reklam, Instagramu a těchto věcí. Je tam několik způsobů, jak jsem se snažil prorazit a samozřejmě i rodinný život. Je toho opravdu hodně za těch 8 let, co jsem prožil, ale primárně to zůstává o tom, že první část byla fotbalová kariéra a život kolem ní a teď je to vlastně po kariéře. Takže jde o mapování života profesionálního fotbalisty po kariéře.

S tím souvisí, co bylo hlavním cílem knihy, co jste chtěl hlavně předat čtenářům?

Začal jsem zjišťovat, že mám celkem hodně fanoušků. Chtěl jsem jim, kromě toho, že se se mnou můžou někde vyfotit nebo mít podepsat kartičku, tak jim dát na památku nějakou věc, kterou můžou mít doma. Tohle byl ten cíl, aby měli na mě nějakou památku a já jsem měl nějakou památku. I když máme dneska samozřejmě internet a tady ty věci, kde se uchovávají, tak ta knížka je přece jenom taková pěkná památka k tomu, aby moji fanoušci měli něco ze mě doma.

Mám radost, že se to celkem dobře prodává, že jsme někde na čísle tři tisíce za dva měsíce, a to ještě nebyly Vánoce, které vždycky nejvíc posunou tady ty dárky. Jsem rád, že se zatím prodává dobře a že ta knížka je zase dárek ode mě fanouškům. To je to poslání, proč jsem to dělal.

Mě při čtení moc bavily vaše nejrůznější zážitky, ať už z moderování, nebo i ostatní, tak mohl byste našim čtenářům sdělit nějakou vtipnou historiku z knihy nebo z života, abyste je nalákal k přečtení knížky?

Těch historik je tam určitě víc. Nicméně hrozně moc mě baví moderovat, ať už jsou to plesy, maturitní nebo klasické a nejrůznější sportovní akce. Stalo se mě mockrát nějaké faux pas, například jsem pozval na pódium paní, která byla trošku silnější a říkám jí, tak vy budete čekat rodinu, tak držíme palce. A ona mně na to do mikrofonu říká: „Ne, já jsem tak tlustá, já nejsem těhotná.“ Takže takhle se mi občas něco stane při moderování.

Občas ustřelím i něco v televizi, kdy v dnešní době války a rasismu a nejrůznějších tabu věcí, to člověk přestřelí, tak se vždycky na Vánoce před novým rokem musím omlouvat. Ale to ke mně patří. Já si myslím, že jsem totální originál ve všem, co dělám, proto vlastně vznikla ta show Já su já, tam je to taky těmi historkami prošpikováno. V knize je historek hodně a jsem rád, že zpětná vazba je pozitivní a že mi lidé píšou, že se jim líbila.¨

Přečtěte si recenzi knihy: Jaký je Švanciho nový život?

Přijde mi, že jste v poslední době hodně aktivní. Máte vlastní show, jste vidět v televizi, a i podle knížky si myslím, že se moc nezastavíte, tak kde jste bral čas na psaní?

To byl vlastně největší problém, proto se kniha psala dva roky, protože za prvé na to člověk potřebuje mít klid a za druhé člověk čerpá třeba i díky tomu, že jsou dneska sociální sítě. Dívá se do těch fotek, které si tam pravidelně ukládáme, a to mě pomohlo i nakopnout myšlenky v nejrůznějších historkách a v těchto věcech. Takže zaplať pánbůh za sociální sítě, abych si i vzpomněl, co jsem všechno dělal za ty roky.

S Tomášem Klementem jsme se scházeli tak jednou za dva měsíce, ale pak to byly třeba tři, čtyřhodinová sezení s tím, že jsem to tam valil do diktafonu a vše odříkával. Během těch dvou let jsme se potkali třeba dvacetkrát. Někdy to samozřejmě vyšlo, že jsme se potkali třeba i dvakrát do měsíce, ale takhle jsme to dávali dohromady.

První knížku, Mercedes, psala moje přítelkyně, takže to bylo fajn, že když jsme seděli doma večer na gauči, tak ona zapnula diktafon, mohli jsme si povídat, nebo když jsme byli například na cestě z Prahy do Brna, tak to bylo jednodušší. Já su já psal kluk z České televize, redaktor, tak jsme se museli takto scházet a někdy jsme se třeba dva, tři měsíce neviděli, protože on měl práci a já měl práci. Ale myslím, že nakonec to přišlo v pravý čas. Jsem šťastný, že jsem mohl mít i skvělý kmotry, ať už je to třeba Richard Krajčo nebo Zdeněk Pohlreich. Doufám, že se knize bude dařit, ale ne finančně, ale ať se lidem líbí a třeba si ji budou mezi sebou půjčovat, nebo třeba bude v nemocnicích nebo někde v knihovnách, kde si ji lidé rádi přečtou, když budou mít dlouhou chvíli.

Jak si tedy představit vaši spolupráci a vlastně celý ten tvůrčí proces?

Vždy jsme se domluvili na nějaké téma, o kterém bychom se mohli bavit, například o práci v televizi. Já si připravil různé body a nemusela to ani nutně být kapitola, ale někam to zapadlo. Tomáš si vše nahrával a slyšel tak celý můj život a možná i přes diktafon ho i trošku prožil. Tak jsme projeli celých osm let. Jeli jsme i formou fotek z Facebooku nebo z Instagramu, díky kterým jsem si například vzpomněl, že jsem třeba moderoval nějakou akci a tu jsem tam chtěl zmínit.

Co byste ještě dodal k Tomáši Klementovi? Jak probíhala vaše spolupráce?

Tomášovi určitě patří velký díl, protože měl se mnou trpělivost. Když jsem například nemohl do jeho volného času a naopak. Myslím, že je to napsané dobře, a i za to mu patří velký dík. I za to, jak se nám to dařilo psát. V tomto směru byl prostě skvělý. Ta trpělivost byla strašně důležitá. Předtím jsme se neznali a přišel mi jako takový klidný člověk, který nad tím, co jsem říkal během celých těch dvou let, přemýšlel. A když byla nějaká otázka, tak k ní bylo vždycky plno podotázek. Reagoval i na to, co jsem zrovna říkal. Bylo na něm znát, že to dělá také pro lidi, aby se dozvěděli něco navíc a vlastně ze mě vycucal co nejvíc, co by mohlo fanoušky zajímat. Je velká zásluha Tomáše, jak se kniha prezentuje a jak je napsaná.

Když říkáte, že jste se neznali, tak jak jste se vlastně dostal přímo k němu?

Propojil nás nakladatel, což byl Albatros. Oslovil Tomáše, jestli by o mně nechtěl napsat knížku. On pracuje ve sportovním prostředí, je to reportér sportovních přenosů, tak mě znal a dobře se to sešlo.

A jak se vám obecně na knize pracovalo? Respektive byla i nějaká část, která se vám třeba psala špatně, nebo co byla pro vás složitější?

Vždycky má člověk období i v osobním životě, kde byly nějaké trable, nebo že se něco nepovedlo, ale i o tom to právě je, že člověk to tam napíše, řekne a třeba i přizná, že to řešil alkoholem nebo práškama, nebo někdo třeba sportem. Ať můžu působit jako pohodář a srandista, tak jsem taky zažíval nepříjemné období, kdy se člověku moc nedaří, nebo je nějaký problém v rodině. Vlastně je to i trošku poslání to říct dál, protože žijeme v době, kdy plno i známých osobností to řeší sebevraždou, nebo nějak a já vždycky říkám takové pořekadlo: „Když nejde o život, tak jde o hovno.“

Takže i já tam popisuji i nějaké negativno, které se v životě skrývá. Jak se to stalo, jak jsem to řešil a možná je to taková inspirace. A to ať pro ty fotbalisty, kteří skončí s kariérou a chtějí se někde chytit, jít na podobnou cestu jako já, nebo i v tom osobním životě. Že když se něco stane, nebo se nedaří pracovně nebo soukromě, tak aby viděli, jak jsem to řešil já.

Jak jste to tedy měl se vzpomínáním? Nebylo něco, co se vám těžce vybavovalo, nebo co byste raději zapomněl?

Ne, já žiju fakt na sto procent a všechno, co dělám - a to je strašná výhoda - mě baví. To znamená, že nemusím dělat všechno pro peníze, ale dělám to taky proto, že mě to baví. Ale, když vás to baví a ještě to máte dobře zaplacené, tak je to samozřejmě nejlepší, co se vám v životě může stát. Ale u mě je to tak, že mě prostě baví celý můj život, kdy se snažím každý den něco dělat. Trochu mi chybí v životě zábava. Vždy jsem býval ten veselý typ člověka i v hospodě a když se dostanu jednou za měsíc za kamarády na pivo, tak je to moc. Tohle jsem ze života vyškrtl, ale samozřejmě to není něco, co by mi strašně chybělo. Myslím si, že se mi psalo všechno v pohodě a nebylo nic, co bych si nevzpomněl, nebo co by tam chybělo. Tím, že člověk nemá ještě úplně děravou hlavu na vzpomínky, tak se mi to psalo dobře. A celé si to vybavíte právě díky těm fotkám. Zajdete na Facebook, najdete rok 2016 a tím, že tam člověk dává věci, které prožil a byly zajímavé, tak se na to dobře vzpomíná a historky naskakují.

Ještě by mě zajímalo, jak jste to měl s nějakou sebereflexí. Měl jste nějakou brzdu třeba v tom, co chcete zveřejnit a co už ne?

Myslím si, že ne. Jsem otevřený člověk. Sebereflexe někdy nefunguje, pak se člověk spálí. To tak normálně v životě je. Nebo si třeba někdy řekne, že něco říkat neměl, že se mu to může vrátit. Týká se to hlavně pokory. Když se až moc daří, tak se pak člověk někdy bohužel spálí, protože nějaké situace podcení. Ale snažím se být na ty situace připravený, aby se to nestalo. Nikdy jsem ale neměl hranici, nepotřeboval jsem něco zatajit. Nemám co skrývat, vždycky jsem byl otevřený člověk po všech stránkách.

Člověk musí dávat pozor v dnešní době, kdy se kolem nás dějí nepříjemné věci a některé věci se nesmí říkat nahlas. Přijde mi, že spíše v osobním životě si musím dávat pozor, ale v rámci knížky jsem nic netajil.

Kniha Mercedes Petr Švancara je především o fotbale. Jak se z vašeho pohledu liší od Já su já a prolínají se nějak?

Prolínají se tak, že Mercedes končí rozlučkou a Já su já jí začíná. A nese se to mým životem. Úplně se neliší v jádru, je to hodně o mně, o mé povaze, o mé osobě, o mých zálibách a o mé práci. Ale liší se samozřejmě v tom, že ta první byla jenom fotbal a nic jiného. A ve druhé už je využitých pracovních příležitostí daleko víc a zaměřuje se na to, jak to všechno stíhám a jak to jde skloubit. Bylo super, že jsem i zažil Survivor a je tam popsaný život na ostrově. Já jsem otevřený, pravdomluvný člověk, takže jsem rád, že jsem to tam mohl popsat, protože jsou tady různé fámy, jak jsme tam jedli a nejedli a takové blbosti.

Když mluvíte o Survivoru, tak jak na to vzpomínáte? A šel byste do toho znova, kdybyste měl možnost?

Přiznám se, že takhle na první dobrou, když se ptáte, tak bych do toho asi nešel. Zažil jsem si to, bylo to hezké, byla to velká výzva po všech možných stránkách, ale už to stačilo. Vím, jaké to tam je, jak to tam je nepříjemné a vlastně nevím, co by mě mohlo znova přesvědčit. A nemyslím peníze, protože já do toho šel za zážitky. Plno lidí si myslí, že jde do Survivoru kvůli slávě a penězům a někdo ano, ale já jsem to chtěl zažít. Být někde sám na ostrově, lézt tam po stromech, sbírat nějaké jídlo a samozřejmě soupeřit. A taky zažít tu výzvu v pralese. Ale to se mi vlastně splnilo, byl jsem tam 40 dní, což není málo. Zažil jsem největší útrapy celé té soutěže, takže na první dobrou říkám, že asi ne, ale třeba za dva roky bude na ostrově nějaký sraz nejoblíbenějších nebo významných hráčů Survivoru, nebo koho lidé vyberou, tak to možná jo.

A plánujete u něho ještě zůstat? V této sérii jste v rámci pořadu ŠvanciBar dělal rozhovory s těmi, co vypadli.

To mě bavilo, byl jsem jeden z prvních, se kterým dělali rozhovor, takže toho byli plní a popisovali své zážitky. Byla výhoda, že jsem věděl, o čem mluví a dokázal jsem si představit, co tam zažívali a v plno věcech jsem jim rozuměl. Kdyby mě televize oslovila, tak to velmi rád využiju.

Poslední otázka je, jestli nám můžete povědět, co budete dělat teďka a jaké máte plány?

Už jsem zmiňoval show Já su já, tu pojedu po celé republice, probíhá natáčení seriálu pro televizi Prima, budu točit Inkognito a TIKI-TAKA. Nejaktuálnější téma je, že se můj syn dostal do kádru A-týmu Zbrojovky Brno, takže budu hodně dávat pozor, kde hrají zápasy, abych mohl vyrazit se na něj podívat. Chci se určitě ještě více věnovat rodině a všem těm pracovním příležitostem. Teď klepu na zuby, že jsem opravdu šťastný za to, jakou mám práci a lidi kolem sebe. Bez nich by to nešlo, takže čeká mě plno moderování, blíží se plesy a také jsem přestoupil do Říčan u Brna, kde budu hrát fotbal. Je to malá vesnička kousek od Brna, kde shodou okolností bydlím. Když to řeknu blbě, tak když vyjdu z baráku, tak asi za minutu a půl jsem na fotbalovém hřišti.

Děkuji moc za rozhovor!

Zdroj foto: Albatros Media