Kultura21.cz

„Inspiraci nacházím všude kolem sebe. Ze slov nebo vět, které zaslechnu. Z článků na internetu nebo v novinách. Z dokumentů o vesmíru, o Zemi a přírodě. Nebo ze seriálů, například Hranice nemožného, Černé zrcadlo apod. Těší mě, když se mi podaří přimět čtenáře nad něčím přemýšlet – třeba nad vlastním hodnotovým žebříčkem, protože hrdina knihy právě řeší něco podobného, co čtenář, přestože se to odehrává ve vesmíru,“ přiznává Marie Domská autorka fantasy románu Sivá krev, které letos vyšel první díl románové série Kchrat Nejasné hranice a v září vychází druhý díl Skryté ultimátum.

O tom, že jednou budete spisovatelkou, jste snila již od dětství. Rodiče vám říkali Joan Wilder, podle hrdinky filmu Klenot na Nilu. Psala jste již v dětství povídky nebo básničky? Jak jste prožívala svá dětská léta?

K psaní mě přivedla slohová zadání ve výuce českého jazyka na gymnáziu. Byly to různé úvahy, například o

jaru nebo dešti. Krátký text Meditace o čaji mi dokonce otiskli v místním periodiku Hulíňan, což byl naprosto skvělý pocit. Mimo to jsem skládala písničky, a dokonce jsem se snažila napsat muzikál. S příchodem počítačů jsem se pak pustila do delších útvarů. Táta měl počítač v práci a já šla hned po škole za ním a seděla tam třeba hodinu. Nebo jsem ve výtvarné výchově malovala portréty mimozemšťanů a ke každému psala krátký text o tom, kde žije, jak to tam vypadá, čím se živí atd. Fantasie mi neustále pracovala na plné obrátky a já viděla příběhy úplně všude. I v mracích na obloze.

Touha napsat a vydat knihu vás přivedla k tomu, že jste své povídky začala posílat do literárních soutěží. A uspěla jste. První povídka Noe prošla soutěží Ikaros a byla zveřejněna v časopise Ikarie. Další povídka Ujasnit si hranice získala třetí místo v soutěži Daidalos. Povídka Podle protokolu vyhrála soutěž Vidoucí. Novela Kchrat vyhrála Cenu Karla Čapka a vyšla v Mlokovi a tuto cenu jste obdržela i za novelu Voják nepláče. Jaké to bylo vyhrát první soutěž a přečíst si vlastní dílo v časopise Ikarie?

Ten pocit byl naprosto opojný. Vidět vlastní slova na papíře, který se dostane do rukou stovkám čtenářů mě vynášelo do nebe pokaždé, když jsem časopis otevřela. Navíc k tomu byla i ilustrace. Doteď to tak mám. Každá sbírka povídek, časopisy a potom i vlastní kniha s mým jménem na obalu mi přinesly neskutečnou radost. Po vydání Sivé krve jsem se ráno běžela podívat na poličku do obýváku, jestli tam opravdu je. Jestli to celé nebyl jen sen. Já jsem totiž už předtím měla smlouvu na knihu v ruce, ale z vydání sešlo. Takže u Sivé krve jsem celý proces vydání sledovala tak nějak nedůvěřivě. Zakazovala jsem si radost, aby to nebylo předčasné a já pak nebyla zklamaná, kdyby to zase nevyšlo.

V roce 2021 jste řekla: „Už od puberty je mým snem vydat knihu a rozhodně ne jen jednu. Úspěchy v literárních soutěžích mě k tomu pomalu ale jistě přibližují.“ První knihu Návrat Terrexantence – Syna temnoty jste vydala vlastním nákladem. V roce 2023 vám vyšel fantasy román Sivá krev a letos román Nejasné hranice, což je první díl knižní série Kchrat a na pokračování pracujete. Kdy se na něj můžeme těšit? A co připravujete dalšího?

Návrat Terrexantence vyšel elektronicky, bez jakýchkoli nákladů. A také bez redakční práce, korektur a sazby, takže to nepovažuju za vydání. Kniha sice dostala ISBN, ale byla v podstatě jen zveřejněna na webu. Druhý díl série Kchrat Skryté ultimátum vyjde už 3. 9. 2024. A plán je zatím takový, že budou díly vycházet po půl roce. Šest už je jich hotových a na sedmém pracuji. Doufám, že hlavní dějovou linku stačím dokončit včas, aby čtenáři na nic nečekali déle než ten půlrok. Nicméně i potom ve světě šatchranů pravděpodobně ještě zůstanu a vyberu si zase jiné hrdiny, jejichž příběh sepíšu. V šuplíku mám takto už dvě samostatné novely. Kromě toho se chci vrátit i do světa sivých elfů. Nový román už má podobu prvního draftu. A do třetice se mi zvolna rýsuje román ze žánru magického realismu. Povídka s názvem Kdo neumí milovat se objevila ve sbírce Na (ne)věčné časy a má skvělé čtenářské ohlasy.

Píší se vám lépe krátké povídky nebo delší romány?

Ideální je, když to můžu spojit. Napíšu povídku a potom přemýšlím, jak to bylo dál. Tak je tvořený právě cyklus Kchrat. Nicméně práce na pointě v každé takové kapitole je náročná. Když píšu fantasy a kapitoly jsou obyčejné, tak mi text přibývá rychleji.

Proč jste si zvolila žánr sci-fi a fantasy? Neláká vás psaní detektivek, hororů nebo romancí?

Nejspíš to vyplývá z toho, co sama čtu. Realita kolem mě mi přijde příliš všední a obyčejná, proto z ní ráda utíkám do jiných světů. Mám ráda i fantasy a sci-fi filmy. Také hraju počítačové hry, ve kterých se mohu ohánět mečem nebo čarovat. Pokud jde o jiné žánry, občas si kousek z nich do Kchrata vypůjčím. Každý díl tak bude jiný. O detektivku se otřu ve třetím díle, kdy je jedním z hlavních hrdinů mimozemský vyšetřovatel, který řeší vraždu lidského inženýra. Ale opravdová detektivka to není, čtenář nedokáže odhalit vraha dřív než hrdina. Tento díl by měl vyjít na jaře 2025. Čtvrtý díl je naproti tomu hodně akční. V dalších pak víc řeším politiku a zákulisní intriky. Jen s romantickými linkami docela šetřím. Čistou romancí bude příběh démona Wyrena (zmíněná povídka Kdo neumí milovat). Několik kapitol už mám a chci každý rok jednu nebo dvě přidat. Rychleji to nepůjde, protože veškerou mou pozornost má momentálně Kchrat. U hororu bych se asi příliš bála, než abych byla schopná to napsat. Jednou jsem to zkusila a moji běžní betačtenáři byli zděšeni a nebylo jim z toho příliš dobře. Naopak zkušení čtenáři hororu mi řekli, že to horor vůbec není.

Zjistila jsem o vás, že jste velkou fanynkou Star Treku a Star Wars. Ráda čtete fantasy novely a povídky. Máte v tomto žánru oblíbeného autora? Zaujala vás v poslední době nějaká knížka?

Oblíbených autorů mám spoustu. Na začátku mého psaní mě ovlivnil A. Sapkowski a jeho Zaklínač, J. R. R. Tolkien a T. Pratchett. Z poslední doby jsem naprosto nadšená ze série J. Hamouze – Ptačí srdce. Miluju Naslouchače P. Stehlíkové a také svět Podmoří T. Matouškové. Ze zahraničních mě uhranul R. Holdstock a jeho Les mytág. Sci-fi čtu méně, protože hodně z toho je military nebo hard, a to mě příliš nebere. Kchrat se sice tváří jako military, protože hlavní hrdina je voják, ale jde tam především o vztahy lidí a mimozemšťanů, o konflikty mezi nimi, zkoumání lidství a toho cizího, čeho se bojíme. Nicméně velkým vzorem je mi J. Kotouč.

Co vás baví na psaní a kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?

Baví mě, jak příběh vzniká v mé hlavě. Sledovat celý ten proces, zkoumat uličky, kterými by se příběh mohl ubírat, vybírat z nich, lámat si hlavu nad těmi slepými a řešit patové situace hrdinů je legrace. Často tohle dělám i s knihami jiných autorů. Pokud mě příběh pohltí, klidně k němu vymyslím alternativní dějovou linku nebo pokračování. Inspiraci nacházím všude kolem sebe. Ze slov nebo vět, které zaslechnu. Z článků na internetu nebo v novinách. Z dokumentů o vesmíru, o Zemi a přírodě. Nebo ze seriálů, například Hranice nemožného, Černé zrcadlo apod. Těší mě, když se mi podaří přimět čtenáře nad něčím přemýšlet – třeba nad vlastním hodnotovým žebříčkem, protože hrdina knihy právě řeší něco podobného, co čtenář, přestože se to odehrává ve vesmíru. Můj redaktor Jiří Štěpán v jednom rozhovoru řekl, že na fantastice je úžasné to, že dokáže odrážet problémy současné společnosti. Skvělé přitom je, že otevřeně nebodne do ničeho příliš citlivého právě proto, že je to zaobalené do jiných kulis, odsunuté do bezpečného prostředí, kde je možné o problému diskutovat. Doufám, že právě Kchrat tak bude působit.

Dočetla jsem se, že pracujete jako učitelka angličtiny. Věnujete se také překladům? 

Překladu se nevěnuju, i když by mě to zajímalo a nejspíš i bavilo. Nečtu ani anglické knihy (až na učebnice a zjednodušené čtení, když vybírám aktivity pro studenty). Pár jsem si jich koupila, že začnu, ale pořád na to není prostor. Taky mám obavu, aby mi to nenarušilo češtinu. Už tak se občas najde někdo, kdo mi vytkne nějakou frázi, že je to jak přeložené z angličtiny.

A také jste nehtová designérka. Co vás přivedlo k této profesi?

K nehtům mě přivedlo odstěhování mé skvělé nehtařky. Bylo mi jasné, že někoho stejně dobrého najdu jen těžko. A protože jsem obouruká (používám obě ruce stejně, dokonce jsem schopná psát a malovat oběma), tak jsem si řekla, že si nehty budu dělat sama. Pochopitelně jsem nechtěla, aby to bylo jen tak doma na koleně, a tak jsem šla na kurz a rovnou si zařídila i živnost, kdyby se náhodou objevily nějaké klientky. A ty samozřejmě přišly. Později jsem se i účastnila mezinárodních soutěží. Vrcholem pak bylo vítězství v malbě gelem v NailPro Global competition v Asii 2021/2022 (prestižní celosvětová soutěž).

Jak ráda trávíte volný čas? Máte ráda aktivní nebo pasivní odpočinek?

Jsem workoholik, takže jedině aktivně. Nesnáším sezení s rukama v klíně. I na návštěvu nebo k televizi si beru pletení, aby ruce nestály. Jako dítě jsem měla vždycky hodně koníčků, snad všechny druhy ručních prací (šití, vyšívání, pletení, háčkování, patchwork, batika, korálkování atd.), hru na nástroje (akordeon, klavír, klávesy, kytara, flétna, saxofon), malování a čtení. To se drasticky zredukovalo s příchodem dětí do rodiny. Zbylo mi už jen psaní, čtení, pletení a nehtová modeláž. Když najdu čas na nějaký pohyb, tak jsem moc ráda. Při běhu se skvěle přemýšlí nad rozepsanou knihou. Nicméně zvídavé děti mě často přivedou k některým aktivitám zpět a já jsem ráda, že je mohu něco naučit. (Opravdu má můj den jen 24 hodin.)

Zdroj foto: archiv Marie Domské