Kultura21.cz

„Hudba je můj život, můj životní styl, ale jak řekl jeden můj dobrý kolega muzikant, člověk se nesmí brát příliš vážně a já si myslím, že je to pravda. Ač si život bez pódia a hudby dokážu jen těžko představit, vždy pro mě byla a je na prvním místě moje rodina a tu bych nevyměnila ani za Metropolitní,“ přiznává Karolína Cingrošová, která se zpěvu věnuje od dětství. Koncertuje doma i v zahraničí, je členkou Opera Studio Praha, kde ztvárňuje Cizí kněžnu v Rusalce a je uměleckou ředitelkou hudebního festivalu Hudba z ráje.

Hudba, která vám prostě učarovala, vás provází celý život. Od dětství zpíváte, navštěvovala jste „lidušku“ a v deseti letech jste byla přijata do Dětské opery v Praze, k paní profesorce Jiřině Markové Krystlíkové, která má, jak jste jednou řekla, velkou zásluhu, že vás v patnácti přijali na konzervatoř. S Dětskou operou jste zpívala v Německu, Rakousku, Francii nebo Japonsku. Jak na ten čas vzpomínáte? Měla jste čas i na jiné koníčky?

Ano, máte pravdu, roky, které jsem strávila v Dětské opeře Praha, mi daly do mého budoucího uměleckého života opravdu hodně. V podstatě od malička jsem zvyklá pohybovat se na jevišti a, i když by se mohlo zdát, že když je člověk ještě malý, nebo mladý, nemá vůči divákovi takovou zodpovědnost, mě vystoupení na jeviště vždy zavazovalo a snažila jsem se od mala podat co nejlepší výkon. I díky tomu jsem se již v patnácti letech dostala na konzervatoř. Už v dětském věku jsem se tak uměla docela dobře prodat. Ale vedle svého koníčku, hudby, která mi učarovala ostatně na celý život, jsem si vždy našla čas i na chození ven s kamarády, sport a další aktivity, které k tomu věku patří.

Další vaší velkou láskou byl také tenis a jeden čas jste vážně uvažovala, že byste se mu věnovala profesionálně, ale hudba a zpěv zvítězily. Nelitovala jste, že jste se vybrala na uměleckou dráhu?

Sport jako takový k mému životu vždy neodmyslitelně patřil a na některé disciplíny jsem i díky své výšce a fyzické konstituci byla docela dobrá. Kromě tenisu jsem měla moc ráda třeba atletiku – skok do výšky, to bylo moje. Můj táta v té době natáčel různé reportáže z olympijských her, třeba v Atlantě, a já tato klání vždy moc ráda sledovala. Dnes je mou velikou vášní powerjóga, kterou cvičím pravidelně již několik let. Nejen, že se člověk dobře protáhne a spálí nějaké ty kalorie, ale také je to skvělá očista ducha. Takže když je toho na mě moc a mám čas, stačí si zacvičit i pár minut denně a hned se cítím líp. Toho, že se věnuji profesionálně hudbě, jsem ale zatím nikdy nelitovala. Opravdu ani chvilku. Hudba je můj život, můj životní styl, ale jak řekl jeden můj dobrý kolega muzikant, člověk se nesmí brát příliš vážně a já si myslím, že je to pravda. Ač si život bez pódia a hudby dokážu jen těžko představit, vždy pro mě byla a je na prvním místě moje rodina a tu bych nevyměnila ani za Metropolitní.

Po konzervatoři, kde vaší profesorkou byla mezzosopranistka Jiřina Přívratská, jste studovala na JAMU v Brně u tenoristy Zdeňka Šmukaře a v rámci Erasmu na Mozarteu v rakouském Salzburgu u norské sopranistky Kjellaug Tesaker. Jak na tyto osobnosti vzpomínáte?

Všechny školy, které jsem, ať už u nás nebo v zahraničí, vystudovala, mě velmi inspirovaly a posouvaly v mých uměleckých krocích dál. Osobně nejsem zastáncem trendu, že jen v zahraničí se člověk něco naučí. Ale na druhou stranu všem mladým studentům v jakémkoliv oboru mohu jen doporučit, aby si alespoň nějaký malý studijní výlet dopřáli, pokud to jde. Studium ale není jen o tom člověku, který vám něco předává, ale i o vás samotných a o tom, co si chcete od ostatních vzít a jak to následně zpracujete a přetavíte ve své vlastní schopnosti, a to vás stejně nikdo nenaučí. S panem docentem Šmukařem jsme si vždy hudebně velice rozuměli a na JAMU jsem si každý ročník studia zazpívala velice krásné role. Když jsem byla přijata na Mozarteum v Salzburgu, bylo to jako sen. Měla jsem tam čas jen pro sebe, mohla jsem studovat, navštěvovat koncerty a představení, seznámit se s mnoha muzikanty ze všech koutů světa, protože Salzburg je neuvěřitelně kosmopolitní město a krom toho jsem měla veliké štěstí, že jsem potkala svoji paní profesorku Tesaker. O té ráda říkám, že objevila můj hlas a dotvořila ho. Dodnes, když si nevím rady, startuju auto a jedu si k ní pro radu, protože mezi čtyřma očima je to dle mého soudu vždycky nejlepší. Ona ve mně vždy věřila, a to je pro interpreta hodně důležité.

Při studiu jste zpívala v operách jako Bastien a Bestienka, Prodaná nevěsta, Don Giovani nebo Mirandolína. Zpívala jste s předními hudebními tělesy jako je Symfonický orchestr Českého rozhlasu nebo Ústřední hudba Armády ČR. Jako hostující sólistka jste byla v Národním divadla Moravskoslezském v Ostravě (opera Osud), v Severočeském divadle v Ústí nad Labem (v opeře Rusalka) a dnes jste členkou Opera Studio Praha, kde ztvárňujete Cizí kněžnu v Rusalce. Zpíváte jak klasický, tak moderní repertoár. Jakou roli byste si ráda zazpívala?

Musím říct, že vítám vše, co mi život profesně přinese, ale samozřejmě se tomu snažím jít více či méně naproti. Takže věřím, že si jednou, třeba brzy, zazpívám roli Adiny v Nápoji lásky Gaetana Donizettiho. Podle této hlavní hrdinky a také podle Adiny Mandlové se jmenuje naše osmiměsíční holčička, takže by se to nabízelo i z tohoto důvodu. A další vysněné role jsou Norina v Donu Pasqualovi, Musetta z Bohémy G. Pucciniho a samozřejmě Rusalka Antonína Dvořáka.

foto Khalil Baalbaki

Jak k tomu došlo, že je z vás dramaturgyně a umělecká ředitelka hudebního festivalu Hudba z ráje? Na tomto projektu spolupracujete se svým tatínkem Václavem Žmolíkem.

Festival jsme založili před šesti lety a za tu dobu už na něm vystoupila pěkná řada vynikajících muzikantů, jako jsou hobojista Vilém Veverka, houslista Pavel Šporcl, kytarista Lubomír Brabec, harfistka Kateřina Englichová, klavíristé Ivo Kahánek a Lukáš Klánský, nebo v letošním roce houslista Václav Hudeček. A výčet by mohl být ještě dlouhý. Také se nám podařilo zorganizovat pěknou řádku zajímavých a povedených koncertů, například, a na to jsem velmi hrdá, letos jsme měli na programu kantátu Svatební košile Antonína Dvořáka – nádherné dílo. To, že jsme v Českém ráji založili festival, nebyla žádná náhoda, protože tam máme vazby. Moji rodiče tam koupili před lety krásný statek, kde teď s mým mužem, holčičkou a naší fenkou žijeme a já tam začala své první koncerty pořádat ještě za studií na konzervatoři. Koncerty se na sebe za ty roky krásně nabalovaly a my najednou zjistili, že jen během léta uspořádáme v Českém ráji třeba pět šest koncertů, které již v té době začaly být mezi našimi posluchači velice oblíbené. S nadsázkou tedy mohu říct, že nezbývalo nic jiného než založit festival a dnes každým rokem děláme na deset koncertů, besed a dalších akcí a naše fanouškovské portfolio se každým rokem krásně rozšiřuje. Je to celoroční fuška, ale máme z toho velikou radost.

Zajímáte se o historii a archeologii. Neuvažovala jste o studiu těchto oborů?

Když jsem byla malá, chtěla jsem být buď zpěvačka, nebo archeoložka. Neustále koukala na filmového Indiana Jonese a uměla ho takřka nazpaměť. Jednou mi ale táta řekl, že archeologie není tak akční, jak je to podávané ve filmech, a že většinou člověk v písku nebo v hlíně oprašuje zbytky čehosi. To mě tehdy trochu odradilo. Ale teď vážně, historii mám moc ráda. Když mám čas na čtení, většinou se to týká historie, ať už s trochou fikce, či se jedná o fakta. Moje nejoblíbenější období je středověk, jen si nejsem jistá, že bych v něm, zhýčkaná 21. stoletím, chtěla žít. Na bližší studium historie mi ale zatím nikdy nezbýval čas. Myslím ale, že univerzita třetího věku to jistí.

O sobě tvrdíte, že nejste ortodoxní vyznavač opery, i když máte ráda Pucciniho, Verdiho, Mozarta, ráda si poslechnete úplně jiné hudební směry a umíte při nich relaxovat. Máte oblíbeného zpěváka nebo skupinu?

I díky manželovi mám vhled i do jiných žánrů. Na jednom z prvních rande mi pouštěl jeden z nejslavnějších koncertů Queenů ve Wembley a kdykoliv debatujeme o hudbě, stočí se naše konverzace většinou k jeho hlavnímu protagonistovi. Dá se tedy říct, že Mercuryho posloucháme doma hodně a taková Noc v opeře je prostě paráda. Také mám moc ráda zpěváka Stinga, dále Cher, Barbru Streisand, Shaniu Twain, ale i swingovou či filmovou hudbu. Stejně jako historie, i hudba má svůj vývoj, který zabíhá do nejrůznějších uliček a mně by přišla škoda, neprobádat jich víc.

Studium a práce vás zavedla do zahraničí, kde jste nějakou dobu žila. V jednom rozhovoru jste řekla, že doma se cítíte nejlíp. Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš?

Moc ráda cestuji, ale mám jeden takový neduh, vždy když odjíždím, už se těším, až se zase vrátím. Domov je pro mě samozřejmě tam, kde jsou všichni moji blízcí a ideálně u nás v Českém ráji. S manželem jsme žili dva roky ve Francii a neustále se k tomuto období nejen v myšlenkách vracíme, hlavně můj manžel má ve Francii mnoho přátel a jeho nejlepší kamarád Francouz mu šel na naší svatbě i za svědka. Doma je ale doma. Jsem patriot a nestydím se za to.

Jak ráda trávíte volný čas?

Se sklenkou dobrého červeného a s kýmkoliv, s kým můžu debatovat celé hodiny a stále si máme co říct, například s mým mužem. Tak bych odpověděla ještě před pár měsíci a stále to platí, ale musím k tomu teď ještě dodat, že veškerý svůj volný čas věnuji naší milované dceři Adině.

Foto: Pavel Cingroš

Karolína Cingrošová:

• Narodila se 15. 2. 1990 v Praze jako Karolína Žmolíková a je dcerou rozhlasového a televizního novináře, publicisty a moderátora Václava Žmolíka.
• Vystudovala konzervatoř, JAMU v Brně a Mozarteum v Salzburgu. Je vítězkou pěvecké soutěže Bohuslava Martinů.
• Koncertuje doma i v zahraničí.
• Je uměleckou ředitelkou hudebního festivalu Hudba z ráje a patronkou festivalu Hvězdy a hvězdičky v Jeseníku.
• Je vdaná.

Foto: pokud není uvedeno jinak, tak archiv Karolíny Cingrošové