Přinášíme vám rozhovor s Jiřím Holubem, který je nejen o jeho počinu Slon v polívce.

 

V letošním roce jste pustil do světa čtvrtou knížku pro děti Slon v Polívce – jak vás napadlo oslavit cirkus a cirkusové umělce tímto způsobem?

To se tak nějak seběhlo samo. Název přišel nečekaně sám od sebe, pak už jen bylo zapotřebí vymyslet, co se slonem, odkud ho vzít a rozpadlý cirkus byla prostě asi nejjednodušší volba. Najednou tu byl slon, barevná maringotka a klan rodiny Vomáčků a už se to tak nějak hezky psalo a nabalovalo samo.

Chtěl jste být někdy cirkusákem?

Víte, že asi ani ne? Vím, že jsem toužil být hajným, mít mluvící kavku a jezevčíka, pak popelářem – klasika, jezdit vzadu na tom stupátku a být děsnej frajer. Cirkus vážně ne. Vlastně jsem ani nikdy nebyl v obřím šapitó. Vzpomínám jenom jako dítě na cirkus Aleš – už to jméno zavání světovosti – kde vystupovala nějaká značně unavená provazochodkyně, klaun, a právě hejno unavených pudlíků a jedna koza. Nic, co by člověka postavilo před rozhodnutí, zda se stát cirkusákem, nebo ne.

V knížce vystupuje slonice Jolanda, která miluje vodu a děti, chtěl byste se starat o takové zvíře?

Já mám slony moc rád. Patří do mého Top 10 zvířat. Mám takový formativní zážitek, což byl sloní sirotčinec na Srí Lance – kde jsem měl tu možnost krmit a drhnout slůňata a stát se na chvíli jejich hračkou. Každopádně k realitě – nejsem schopný postarat se ani o kytky – takže kdejaký slon může být rád, že jeho život nezávisí na mé osobě.

Také se čtenáři seznámí s fotbalový expertem kohoutem Maradonou a jedinečnou morčicí Libunou – prozraďte nám jejich vzory, které vás inspirovaly?

Maradona se taky nějak vyhoupnul sám – šlo o tu kokrhací vyhlášku starosty Bjorna, prostě kohout chybět nesměl. No a Libuna – to je přesně ta krása tvorby. Libuna měla původně jen malou roličku, což bylo její předvedení čísla s věštěním Prahy. Překvapivě se mi ale právě ona rozjela a stala se vlastně jednou z hlavních postav…To je prostě moje psaní bez konceptu.

Děti v knížce zažily krásné prázdniny s koupáním i pátráním po zlodějích či hledáním ztracené slonice. Prožil jste podobné léto, v dětství, možná i dneska?

Já mám právě s vodou a s partou léto navždycky spojené! Moje nejhezčí prázdniny se odehrávaly buď na vodě, u vody nebo ve vodě. Nechranická přehrada, řeky Ohře a Lužnice, rybník Hejtman, pak Červená Lhota. Léto, horký večery, studená voda a moře smíchu. To je to, na co budu vzpomínat, dokud to můj ptačí mozeček unese.

Jak nový příběh přijali čtenáři?

Já doufám, že dobře! Zatím mám na něj ohlasy veskrze pozitivní, tak doufám, že se knížka líbí, a to zase nejen dětem, ale i dospělým.

Kniha bude mít audioverzi – nač se mají posluchači těšit, kdo z CD/mp3 na nás promluví?

Je to tak! Slon už se vaří! A stejně jako Vzpoura strašidel promluví hlasem skvělého Jardy Plesla. Měl jsem možnost být ve studiu první natáčecí den a řekl bych, že je na co se těšit.

Jak vidí Slona v Polívce Jaroslav Plesl, kdo je pro něj snazší – duchové nebo děti z malé vísky?

Tak Jarda sám zmínil, že Vzpoura pro něj byla jednodušší, protože byla bláznivější. Tady se potřeboval dostat do roviny dětské partičky, ale jak říkám, z toho, co jsem měl možnost slyšet, ujal se rolí na jedničku s hvězdičkou!

A jak se má autor knihy – jak se daří na novém hradu/zámku? Jaký byl poslední rok?

Veliká změna v životě osobním i profesním. Nepopírám, že jsem ve stupnici únavového syndromu tak na čísle 520 ze stupnice 0-10. Ale sžívám se s novým místem, lidmi, mám spoustu nových zážitků a přátel, je tu fajn. Jen na knížky a cokoliv tvůrčího už jaksi nemám čas. Tak uvidíme, co přinese další rok.

Děkuji za rozhovor.

< Předchozí		Další >