Během let jsem viděl herečku Evu Daňkovou na scéně Městského divadla ve Zlíně minimálně v patnácti velkých rolích. I když hrála v české klasice a titulech světového repertoáru, obdivoval jsem její civilní projev a schopnost výstižné charakteristiky té či oné postavy. Její role, to byly kladné harmonické typy moderní emancipované ženy, ale hrála i postavy nešťastné a trpící. Byly přesvědčivé, emotivně bohaté a herecky vděčné (Blanche v Tramvaji do stanice Touha, Kleopatra, Věc Makropulos...), o jejím hereckém rejstříku svědčí i řada postav komediálních (Hrobka s vyhlídkou, teta Kateřina v Saturninovi) i krasavic rafinovaných i cynických.

Její prozatím poslední velkou roli jsem viděl v inscenaci hry Mika Bartlettyho Albion, která měla 22. října ve Zlíně českou premiéru. V příběhu ze současnosti hraje šarmantní podnikatelku Audrey Waltersovou, která je na jedné straně inteligentní a cílevědomá ve snaze uskutečnit svůj životní sen, na druhé straně jí chybí empatie a respekt pro své blízké...

Máte za sebou českou premiéru hry Albion, potěšila vás hlavní role, kterou tam máte?

Samozřejmě. I když jsem hru neznala a po prvním přečtení mi nepřipadala nějak zvlášť zajímavá nebo napínavá. Ale to tak bývá. Veškeré situace a citlivá místa objevujeme až při zkoušení. Tam se teprve začínají rodit autentické pocity a odkrývat vnitřní motivace postavy. Tam to teprve začíná být zajímavé.

Hrdinka Audrey Waltersová je úspěšná podnikatelka, která se stěhuje z města na venkov, jejíž záměr je vzkřísit jednu kdysi slavnou zahradu. Jaký máte vůbec vztah k venkovu a přírodě?

Já osobně se pokouším už několik let vzkřísit svoji vlastní zahradu za domem, kde bydlím. Plánů a vizí mám nespočet, ale výsledek je ten, že sotva stíhám několikrát za léto posekat trávník a vytrhat plevel. Ale baví mě to moc hrabat se v hlíně, sázet – někdy i sklízet, ale ze všeho nejkrásnější je tiše sledovat tu přirozenou proměnu přírody v průběhu roku. Nevím, co je krásnější, jestli keře a stromy bíle zasněžené, nebo jarně rozkvetlé, nebo podzimně zbarvené. Všechna období mají svá kouzla.

Můžu se zeptat, kolikátá je to sezóna, co jste v Městském divadle ve Zlíně, a vybaví se vám první role, které jste na zlínské scéně odehrála?

Našemu divadle jsem věrná s přestávkami osmadvacet let. Nejdřív jsem si v letech 1993–1995 odběhla na dvě sezony do Moravského divadla v Olomouci a pak jsem absolvovala 2x mateřskou dovolenou. Ale i v té době jsem na zkrácený úvazek hrála. A první profesionální role ve Zlíně? Tak tu si pamatuju. Byla to Slečna Forsythova – malá rolička ve hře Smrt obchodního cestujícího (režie Karel Semerád), kde hlavní role hráli Standa Tříska a Věra Nováková. Ale ten rok následovaly krásné velké role, jako Birgit ve hře Čarodějka nebo Constance ve hře Amadeus (režie Ota Ševčík) a další.

Ale ještě před zlínským angažmá jste působila ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, ale tam jste nebyla dlouho, zatímco Zlínu jste už zůstala věrná...

Ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti jsem byla jen jednu sezonu. Byl to takový přestupný rok na cestě z Brna do Zlína. Ale moc ráda na ten rok vzpomínám. Potkala jsem tam spoustu skvělých lidí, kolegů a přátel a stihla si tam zahrát pár krásných rolí. Užili jsme si tam spoustu divadelních zájezdů, srandy a vína (smích).

Protože jsem do Městského divadla Zlín chodil pravidelně, tak se mi vybaví krásné role, které jste tu měla. Třeba za postavu Blanche v Tramvaji do stanice Touha jste získala divadelní ceny. Ale těch krásných rolí bylo mnohem více – a hlavně byly dramatické a komediální...

Komediální role mě začaly potkávat až teď ve zralejším věku. Máte pravdu, do té doby to byly spíš role dramatické nebo „femme fatale“ (Frida Kahlo, Barbara ve hře Srpen v zemi indiánů, Gertruda v Hamletovi, Markéta ve Zvlčení, Irena Idesová v Žítkovských bohyních...). Ale komickou roli protivné uječené intrikánky, tety Kateřiny, ve hře Saturnin, která měla derniéru teprve nedávno, tak tu jsem si opravdu s chutí užívala. Stejně jako paní Bakerovou ve hře Motýli jsou volní.

Co vaše vzpomínky na pana režiséra Ivana Balaďu?

Pan režisér Balaďa byl takový můj divadelní táta. Vybral si mě do role Dívky ve hře Naše Tango, když jsem byla ještě studentkou Střední ekonomické školy ve Zlíně. Možná to byl právě on, kdo způsobil, že moje další kroky v životě se ubíraly cestou k divadlu. Později jsem hrála téměř ve všech hrách, které režíroval. Vedl mě k herectví velice citlivě a lidsky. Moc ráda na něho vzpomínám. A myslím, že nejsem sama. Měl v našem divadle více svých příznivců.

Co vaše ratolesti? Netáhlo je divadlo, herectví?

Netáhlo. Naopak. V době, kdy byli oba ještě malincí a večer je namísto maminky ukládala ke spánku babička, jsem hrála opravdu hodně často a velké role. Oni to brali tak, že to divadlo jim maminku bere a ona tam musí být a nemůže jim před spaním číst pohádky. Když jsem od nich večer odjížděla do divadla, tak oba plakali... Ale dcera Tereza studuje uměleckou fotografii na Výtvarné fakultě v Brně. A taky píše. Pohádky (smích).

Jste zkušená herečka, ale co děláte, když nezkoušíte, nestudujete roli? Jaké jsou vaše hobby?

Jak už jsem řekla. Bydlím na vesnici v domku se zahradou. A to musí být moje hobby ať chci nebo ne. Kolem domu je pořád nějaká práce a na zahradě také. Ale naštěstí mě to baví a neměnila bych. I když se mi už někdy nechce a bolí mě klouby. Na zahradě mám ohradu a v ní dvě ovečky. Kdysi jsem toužila mít vlastního koně, ale tenhle sen si asi splním až v příštím životě. Dneska už bych se na něj asi ani nevyškrábala (smích).

Existuje ještě role, kterou byste si ráda zahrála?

Asi role babičky. Ale ne té od Boženy Němcové (smích). Mám dvě dospělé děti. Moje role mámy už je trochu ohraná (smích) - oni už si se vším poradí sami. Tak teď bych ráda byla zase chvilku babičkou, a četla vnoučatům před spaním pohádky na dobrou noc...

Zdroj foto: archiv Evy Daňkové

< Předchozí		Další >