Kultura21.cz

O dracích a lidech je název debutového románu mladé české autorky Terezy Kadečkové. Proč si zvolila zrovna tuto tématiku a žánr? Byl rozdíl v psaní povídek a plnohodnotného románu? A jak se jí spolupracovalo s nakladatelstvím Golden Dog? Na všechny tyto otázky nám odpověděla a prozradila ještě daleko více.

Nedávno vám vyšla románová fantasy prvotina O dracích a lidech. Proč jste se rozhodla zrovna pro tento žánr? Co vás na fantastice nejvíce uchvacuje?
Já se pro žánr nerozhodla, žánr se rozhodl pro mě. Jinak si neumím vysvětlit, že odjakživa píšu fantastiku (zabředávám i do sci-fi a hororu) a nic ostatního mi moc nejde přes prsty. Líbí se mi, že si můžu dělat co chci, vytvářet nebo upravovat svět podle vlastních nápadů. Nemusím se zastavit jen kvůli tomu, že něco není reálné – protože v příběhu to reálné je. Fantastika je právě skvělá tím, že vám rozšíří obzory a že i markantní příběhy se dají vložit do úžasného světa. Miluju třeba příběhy Neila Gaimana, kdy v běžném světě existuje ještě svět magický a tyhle dva světy jsou spolu v soužití. Tahle „coby, kdyby“ vždycky potěší mou stále dětskou duši. Co kdybych jednoho dne vlezla v Práglu do metra a až zase zabloudím na Můstku, tak vystoupím v jiném světě, a ne v zapadlé zaflusané uličce, kde východ z metra snad ani nemá být?

Mezi hlavní postavy vaší knihy patří už podle názvu draci. Hodně čtenářů je má sice rádo, ale podle jiných už je v knihách i trochu předrakováno…
A já zase tvrdím, že draků není nikdy dost. Drak je ztělesnění fantasy, každé správné by ho mělo mít. Teď samozřejmě žertuji, ale takhle jsem si draky obhájila já, když jsem začala knihu psát a právě myšlenka „draků je všude moc“ mi vlezla do hlavy. Nakonec, všeho je všude moc, spisovatel je pořád mezi mlýnskými kameny „tohle je ohrané“ a „tohle už bylo napsáno“.

Za svými draky v příběhu si ale stojím – kdo se bojí, že je předrakováno, tak nemusí. Mám tu dračí měňavce, kolem kterých se příběh točí, ale ty velké, obrovské, okřídlené potvory, ty už jsou dávno mrtvé. Nikdo se neprohání po nebi na drakovi, nikdo je necvičí, nikdo s nimi nevypaluje vesnice. Jen se o nich občas mluví v rámci legend.

Vedle nich tu najdeme i několik měňavců jiného zvířecího druhu. Kterého byste si ve skutečném světě nejvíce oblíbila?  
Xenomorpha. Ne, počkat, to není z mého příběhu. A už vůbec to není měňavec. Nemám žádný oblíbený druh měňavce. Zjišťuju, že často píšu kočky, a není to plánované, prostě mě baví. Mají nejvíc ze své zvířecí nátury – jsou to potvory, budou shazovat skleničky ze stolu a tvářit se nevinně, budou se lísat, ale taky vám prokousnou krk, když se jim něco nelíbí. Takže tu bych určitě nechtěla. Chtěla bych obrovského, chlupatého měňavce, kterého můžu obejmout. A který pro mě bude chytat padouchy a lámat je vejpůl. Třeba medvěda.

Na svém kontě máte i několik povídek. Bylo pro vás výrazně složitější vytvořit plnohodnotný román?
Musela jsem přemýšlet trochu jinak. O dracích a lidech jsem plánovala několik let, stále jsem měnila postavy, zápletky, konec příběhu. Byl to běh na dlouho trať. Před Draky měla moje nejdelší povídka 30 stran, a i to mě neuvěřitelně vyčerpalo. Většinou totiž píšu mikropovídky nebo krátké povídky. Takže napsat plnohodnotný román mi trvalo něco přes rok, s dlouhými pauzami, a pak jsem ještě X měsíců bojovala s úpravami, než jsem se vůbec odvážila považovat ho za dokončený (a jak víme, ve chvíli, kdy ho dostane nakladatel, tak zjistíte, že dokončený vůbec není).
Na druhou stranu mě Draci vycvičili a teď nemám problém s romány a nemusím je ani plánovat několik let. Teď mám v šuplíku dokončené další tři, a další tři rozepsané. Zato mi kvůli tomu úplně došly nápady na povídky.

Pomohly vám při psaní i vaše redaktorské zkušenosti? (autorka je redaktorkou fantasy webu Sarden)    
Určitě. K psaní pro Sarden jsem se dostala potom, co jsem vyhrála první ročník soutěže New Weird. Od té doby pro ně píšu (s větší pauzou, která nastala při studiu na vysoké škole). Sarden má fajn komunitu redaktorů, navzájem si hodnotíme a komentujeme recenze, aby se ven nepustil nějaký patvar. Když mě tehdy brali pod svá ochranná křídla, řekli mi, že píšu dobré recenze. Pak jsem svou první vložila do redaktorské školy a rozcupovali mi ji na kousky. Takže jsem u nich za ta léta vypilovala psaní, ale hlavně přijímání kritiky. To se spisovateli hodí.

Titul vyšel v nakladatelství Golden Dog. Jak jste se k němu dostala a byla jste s touto spoluprací spokojená?
S Martinem Štefkem jsme se znali online ještě předtím, než Golden Dog existovalo. On psal recenze na komiksy, já je četla a komentovala. Potom vydal knihu, tak jsem mu napsala recenzi. Od té doby jsem jeho skalní fanda a kupuju od Golden Dog všechno. Chvíli jsem taky psala články pro jeho horror-web, takže věděl, jak píšu. Loni tak slovo dalo slovo a já mu Draky poslala. Spolupráce byla pohodová. Jak už jsem říkala výše, kritiku snáším od dob Sardenu dobře. Vždycky ji dva dny vydýchávám a pak uznám, že to i/y opravit můžu. V knize navíc nebyly žádné velké zásahy, takže nebylo proč nesouhlasit.

Kdybyste mohla, chtěla byste se do vašeho díla vypravit a některé z postav pomoct na její cestě? Případně které…
Kdybych se mohla do svého díla vypravit, vzala bych si raneček s buchtama a vydala se po stopách mých postav abecedně, abych je všechny mohla proplesknout. Samozřejmě bych měla taky napsanou závěť, protože nevěřím, že bych přežila. Jen je otázka, jestli by moje smrt byl trest za proplesknutí nebo za: „To je ona! Ta nám to všechno provedla!!“ Ale kdybych si měla vybrat oblíbenou postavu, je to Jaina. Ráda ji píšu a vždycky se těším, jakej průšvih kde udělá. Takže bych jí pomáhala tím, že jí z těch problémů vždycky vykecám.

V několika přítomných šarvátkách jste zkombinovala fyzickou sílu účastníků se střelnými zbraněmi. Proč jste se rozhodla vložit do příběhu i modernější technologie a nezůstalo jen u mečů či jiných klasických pomůcek?
Hrdinný hrdina vytáhne svůj meč a dvěma mocnými seky utne drakovi hlavu, dostane ruku princezny a půl království! No tak to mě neba. Typická středověká high fantasy se mi dobře čte, ale nebaví mě psát. Ráda míchám žánry. Vrhnu se do scífka, ale nacpu do něj magické nekromanty. Do urban fantasy plného víl, vlkodlaků a upírů nezapomenu přidat androidy s vyspělou AI. Nerada se omezuju. Se střelnými zbraněmi jsem v Dracích počítala už od začátku. Původně to byly jen křesadlovky, protože příběh jsem v reálném čase zasadila někam na pomezí 16.-17. století. Revolvery se mi ale nakonec líbily víc, protože je nemusíte zdlouhavě dobíjet po každém výstřelu, a drak vás tak nestihne rozsápat na kusy, pokud minete. Není to jediná modernější technika v příběhu, mluví se tam i o manufakturách, tiskárnách a tak. Jen ji nevlastní všichni, pouze členové Řádu. Takže se snadno může stát, že v partě máte dva kněze s bouchačkama, jednoho měňavce s mečem a druhého s lukem.

Kniha bohužel vyšla v této nepříliš šťastné době pro celou kulturní scénu, takže vlastně ani nemohlo dojít k jejímu křtu. Přichystáte po zmírnění opatření nějakou autogramiádu či besedu?
Nedělám si iluze o tom, jak dlouho bude pandemie trvat a jak dlouho budou kulturní akce zavřené. Ráda bych křest uskutečnila stejně, klidně to smíchám i s autogramiádou nebo besedou, ale právě teď na to nemyslím. Jestli ale něco bude, oznámím to na svém autorském Facebooku, zájemci mohou sledovat ZDE

Máte v současnosti díky různým zákazům a omezením více času na psaní svého dalšího díla?
Když nastal lockdown v březnu, moje naivní představa byla, že teď budu mít tunu času na psaní. Přišel srpen a já neměla nic. V civilním životě jsem totiž učitelka. Víc vystresovaná, vyčerpaná a bez času jsem snad nebyla ani před státnicemi z historie. Když mám volno, chci hrát hry (jooo, kdyby tak lockdown vydržel do konce listopadu, ať mám čas na Cyberpunk 2077 – to je další naivní představa) a skládat puzzle, rozhodně nechci dál přemýšlet, protože je můj mozek přetížený. Nynější lockdown je víc organizovaný, a děti hlavně už vědí, co se děje a jak funguje, takže je o něco klidnější. Psát se tedy snažím a poměrně to jde. Všeobecně ale nebyl rok 2020 k psaní přívětivý.

Nemůžu se samozřejmě nezeptat. Vrátíte se ještě někdy v budoucnu do království Argona?
Vrátím! V jiných dobách a s jinými postavami, ale vrátím. Jednu už mám hotovou – je z nedaleké budoucnosti, je to cyberpunk, a vypráví o mizerné společnosti, které dojdou léky a všichni postupně umírají. Takže se hrstka statečných rozhodne postavit korporátu a zachránit sebe a své město. Druhá je rozepsaná. Probíhá asi rok před O dracích a lidech a je o dvou kněžkách, které mají úplně rozdílné hodnoty a pohled na náboženství, a jak spolu dokážou spolupracovat. A jestli se neuškrtí navzájem, když dojde na morální dilemata. No a třetí je teprve drobný klíček nápadu v mé hlavě, ale chci se jednoho dne vrátit k Jaině, Macovi a Kristin a jejich časů u královské gardy před Řádovou revolucí. No a všude samozřejmě budou ti ohraní draci.