V knihkupectvích se nedávno objevila růžová knížka s neobvyklým názvem Neradost. Jejím autorem je Karel Novotný – marketér, konzultant a otec dvou dětí. Ve své literární prvotině se rozhodl podělit o své pocity a myšlenky z období, kdy si procházel těžkou depresí. Jak tato kniha vznikala? A proč je růžová? Na tyto a další otázky odpovídá autor v původním interview pro K21.

 

 

Knihu Neradost jste tvořil v době, kdy jste se léčil z deprese. Mohl byste stručně popsat, s jakým záměrem jste se pustil do psaní?

V tom to právě je — nějakým zázrakem se mi konečně povedlo něco tvořit bez záměru. Bez cíle. Bez formy. Povedlo se mi nesvázat obsah nějakou vnější šablonou. Jak se to stalo nevím. A pevně doufám, že si to někdy ještě aspoň jednou pro/u/žiju.

Komu byste tedy knihu doporučil? Myslíte si, že by třeba mohla pomoci někomu, kdo si touto nemocí prochází?

To je strašně těžké říct. Ono už jen myšlenka, že by ta knížka někomu měla pomoct, je pro mě velmi složitá. Není to jejím cílem. Ale samozřejmě. Několik takových reakcí se už na knížku vrátilo, jsem za to nesmírně rád. Knihu bych doporučil těm, kteří si tím prochází. Těm, co rádi putují sami v sobě. Těm, kteří si myslí, že jsou tak jiní, až jsou si divní. A sami. Což si troufám říct, jsme občas tak trošku všichni.

A když jste si depresí procházel vy sám, narazil jste na nějaké autory (ať už české či světové literatury), kteří by vám pomáhali vaše psychické stavy zvládat?

Určitě. Moje vlastní četba byla dost možná stejně vlivná jako psaní. Ale nešlo o odbornou literaturu ani nějak extra depresivní. Ale řekněme existenciální ano. Takže společnost mi dělali třeba Remarque, Nietzsche, Herbert nebo Kafka. Ale bylo jich víc.

Jak na knihu reagovaly vaše děti / vaši blízcí? Jde přece jen o relativně intimní zpověď, která může být místy děsivá…

No... moje partnerka v jisté fázi se mnou knížku přestala sdílet, řešit, prožívat. A já jí rozumím. Byl to pro mě signál, že knížka by měla žít ve vlastním světě, koneckonců jsem ji proto takto udělal, aby se ode mě ten příběh mohl odpoutat, žít samostatně. Četla ji nejbližší rodina, přátelé. Cirka před rokem jsem právě mezi nejbližšími zjistil, že ty texty by mohly zajímat více lidí. A především cizích.

A když bychom mluvili o depresi jako takové, dokázal byste zpětně určit, co mohlo být jejím spouštěčem?

Já sám. Moje neschopnost sám se sebou žít, sám se poslouchat, naslouchat si, starat se o sebe.

Co byste poradil lidem, kteří si depresí teprve procházejí?

Jednu jedinou radu si dovolím při vší úctě vyslovit — neřešte to sami.

Kniha Neradost je dosti zajímavá svým experimentálním grafickým zpracováním. Jaký jste měl vliv na její provedení? Byl to váš nápad?

Ta kniha je můj autorský projekt. Někdy loni v zimě jsem zvažoval, jak s tím ven. Když jsem se rozhodl pro knihu, zvažoval jsem jít přes nakladatele nebo do toho jít sám. Zvolil jsem druhou cestu. Postavil jsem si pro knížku svoje vlastní mikro-nakladatelství, postavil jsem tým. Zpětně - jedno z mých nejlepších rozhodnutí za poslední roky! Toto bych sám už nezvládl. A tak mě moje šéfová Alena Bartková seznámila s grafickým designérem Jakubem Gruberem, který můj celkový záměr pochopil na první dobrou a celé to ještě zvedl o úroveň výš, než jsem doufal. Nemohl jsem si přát skvělejší partu kolem sebe.

Co pro vás představuje růžová barva? Spatřujete depresi právě v ní? Nebo má tvořit jakýsi umělecký paradox?

Baví mě ten paradox. Baví mě, jak jednoduše jen přes jedinou barvu se dá vyjádřit ta zažitost, strnulost vnímání. Veselá holčičí růžová v pařátech depresivního chlapa. A na Vánoce! Nemluvě o tom, že růžovou mám rád.

Součástí knihy je rovněž samostatná sada jednatřiceti pohlednic. Jak tato výtvarná příloha vznikala? A jak fungovala spolupráce s umělci? Vybíral jste si je sám?

Od začátku jsem měl pocit, že tomu něco chybí. Nějaké vizuálno. A byl jsem taky zvědav, co by vzniklo, kdyby někdo mohl začít nad texty dál tvořit. Vytipoval jsem si umělce sobě blízké i sobě sympatické a začal jsem je oslovovat. Měli volnou ruku a můj příslib, že cokoli pošlou, přijmu. A tak to taky dopadlo. Ilustracím jsem nakonec domyslel formu pohlednic, aby si každý mohl s knížkou dělat, co je mu libo. Text tak zůstal textem, ilustrace ilustrací. Zvlášť. Přitom dohromady.

Která z těchto přiložených pohlednic pro vás depresi ztvárňuje nejlépe?

Bavilo mě, jak (jak jsem doufal) každý z umělců téma uchopil úplně jinak. Někdo tam ten děs skutečně vložil. Někdo naopak před tím děsem spíše výtvarně utíkal. Snad se to povedlo a je to jako celek vyvážené. Já osobně si tu svoji depresi, ten svůj prožitek, dokážu teď asi nejlépe projektovat přes Vlkadech od Michaela Petruse. Ale dost se mi to mění.

Michael Petrus: Vlkadech 1

Máte nějaké další literární plány?

Mám, vždycky jsem měl a obávám se, že vždycky mít budu. Literární, hudební, divadelní... Plánů mám na rozdávání. Ale Neradost je první můj skutečný projektil vyslaný k vám, ven. Takže do budoucna se nechám překvapit. To mě na mně ještě pořád baví, že se umím překvapit.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se tedy na další projekt, ať už literární, hudební, divadelní či jiný.

Foto zdroj: Z archívu autora

< Předchozí		Další >