Jako by to téma tajemných mýtických příběhů autorku přitahovalo jako magnet. A proč ne, když to umí! Eva Hölzelová je už autorkou knihy motivované řeckými bájemi a pověstmi Hvězdná obloha a její nová kniha Arina je čistá fantazie? Nevíme, zeptáme se, ale mohu vám slíbit, že dobrodružství mladíka Adama a vlčice Ariny v království uzurpovaném pavoučí královnou Arachnitou, je opravdu čtením, které vás doslova obalí neopakovatelnou atmosférou.

 

Nedá se nezeptat. Milujete podobné příběhy i z pozice čtenářky? Mýty, báje, příběhy s neopakovatelnou atmosférou?
Miluji, mám doma obsáhlou výpravnou knihu Mytologie, kde je nejen klasická řecká a římská mytologie, ale i keltská, germánská či finská, jsou zde báje a legendy z Afriky, z Jižní a Severní Ameriky, z Předního východu a Asie a také Oceánie. V podstatě z celého světa. Tak do ní občas nahlížím, nedá se to číst jako román, ale je to hrozně zajímavé, hodně se mi líbí mýty původních obyvatel Austrálie a maorské mýty. Jako dítě jsem milovala knihu Pohádky rudých dětí, kterou jsem vyhrabala v knihovně u babičky a která byla vydána nakladatelstvím B. Kočí v roce 1924. V babiččině knihovně vůbec bylo více podobných skvostů. Například Pohádky Boženy Němcové, kde jsem si nejvíce oblíbila hororovou pohádku Chyť ho, drž ho, trhej ho a četla ji pořád dokola. Pohádka vypráví o hospodě v lese, kde hospodský podává lidské maso a z posledního návštěvníka udělá pokrm pro dalšího hosta. Dneska už by podobný drastický příběh pro děti asi nevydali.

No to rozhodně! I když, kdoví… Kdy vás poprvé napadla Arina?
Arina mě napadla, když jsem si právě četla ve výše zmíněných Pohádkách Boženy Němcové. V pohádce, která mě inspirovala, zachrání hlavní hrdina liščata a potom si projde obvyklým kolečkem, kdy musí splnit tři úkoly u ošklivé čarodějnice, která je ve skutečnosti zakletou princeznou.

Zprvu jsem zamýšlela napsat to jako filmový scénář. Celý příběh v podstatě vychází ze synopse, kterou jsem si pro tento scénář připravila. Pak mě ale zaujal jiný námět, a to pohádka o slepičce, která snáší zlatá vejce, a napsala scénář na toto téma. Záporné postavy si ji samozřejmě budou vzájemně krást, hodná děvečka skončí kvůli ní ve vězení a vše se nakonec vyřeší o svatojiřské noci, kdy vylézají hadi a štíři... asi tušíte, co se stalo s těmi zlatými vejci a lidmi, co si je nahamounili. Scénář jsem poslala jednomu producentovi a do ČT. Přestože jsem nikdy podobnou pohádku nečetla ani neviděla, z ČT mi odpověděli, že hledají jen originální náměty a toto není originální. Pan mi producent sdělil, že se mu scénář líbí, ale nešel by do toho sám, ale jen jako koproducent, protože pohádka je velmi nákladná záležitost.

No a pak jsem spadla z kola, vyhřezla mi krční ploténka, pomalu rok jsem marodila a scénáře jsem přestala řešit. Po dobu vynucené nečinnosti jsem hodně četla a přemýšlela o svém budoucím směřování. Napadlo mě, že napíšu slepičku i vlčici jako pohádky, k tomu přidám ještě jednu, kterou jsem už dlouho nosila v hlavě, a vydám to jako knihu tří krátkých pohádek. Třetí příběh pojednává o dobrodružné výpravě na ostrovy, které se vynořují z moře jen za úplňku. A pak jsem se rozepsala a dopadlo to takto. Arina nakonec vydala na samostatnou knihu.

Nemáte někdy chuť se s Arinou znovu setkat a napsat o ní další příběh? Přece jen byla tak jedinečná, vtipná a moudrá!
To bude záležet pouze na tom, jak ji přijmou čtenáři. Pokud zaujme, bude je bavit a kniha se bude dobře prodávat, tak proč ne.

Skvělou ruku jste měla s ilustrátorkou. Jana Vlková nakreslila obrázky, které dokonale sedí k atmosféře příběhu. Jak vznikla vaše spolupráce?
Jana je jako já ze Sedlčan. Je to dcera mé kamarádky Jany a také spolužačka a kamarádka mé dcery Barbory a známe se už od jejích školních let. Přiznám se, že jsem netušila, že Janina tak pěkně maluje. Všimla jsem si její práce teprve na Facebooku, kde Jana prezentovala své ilustrace k omalovánkám vydaných firmou Bobo. Když jsem ji oslovila, tak Jana okamžitě zajásala. Přezdívá se jí totiž Vlčice, tak kdo jiný by měl malovat ilustrace k příběhu o vlčici.

Zde opět musím vzpomenout prvorepublikovou knihovnu mé babičky, a to knihu J. Verna Tajuplný ostrov. Jako dítě jsem si v knize pořád listovala a obdivovala ilustrace Zdeňka Buriana, znám je prakticky nazpaměť. Knihu mám doma a pořád se k ní vracím. Takové knihy se do antikvariátu nedávají. Díky nezapomenutelnému dojmu z těchto ilustrací jsem proto Janu poprosila, aby ilustrace byly co nejvíce realistické, žádná moderna. Příběh Adama a Ariny je také vyprávěn klasicky, dalo by se říci že "po staru". Jana pak zvolila velmi pracnou metodu vytečkování. Ovšem výsledek je úžasný.

V knize jste nenápadně vystihla i vlčí přemýšlení. Jejich vztah ke psům (ach, jak chápu, proč psi připadají vlkům jaksi jednodušší!), a tak se ptám. Jak jste se nořila do té vlčí duše, nějak jste se na to teoreticky připravovala, nebo jste vycházela z psího chování?
Na tuto otázku se těžko odpovídá. Nevím, jaké je "vlčí přemýšlení", nejsem odborníkem na etologii. Jenom jsem se pokusila vytušit zvířecí duši obecně. Radši vám prozradím, proč jsem si ze všech zvířat vybrala právě vlčici. Lidé vlkům přisuzují jen špatné vlastnosti. A to si vlci nezaslouží, nejsou to krvelačné bestie, které jdou po člověku, jakmile se objeví v lese. Jsou spíše plaší. Samozřejmě, že vlčí smečka dokáže být při lovu krutá a nelítostná, také jsem to ke konci knihy zdůraznila. Prostě jsem chtěla vlkům napravit trochu pověst, protože vlk je nádherné, vznešené a inteligentní zvíře a měli bychom je chránit, a ne jim ubližovat.

To se rozhodně povedlo. Nádherný příběh vyprávěný, ano, tak trochu „po staru“. A tím je právě cenný a nenapodobitelný! Děkuji Evě za rozhovor a přeju všechny další splněné sny!

Foto: autorka, www.suvicka.cz

< Předchozí		Další >