Mladičká studentka psychologie Kristýna Lištiaková je sympatickou písničkářskou s oduševnělými texty a nádherou barvou hlasu. Zpívá o spříznění duší a lásce, která se nedá na míru ušít…

Kde vznikl nápad postavit se před lidi s kytarou?

Pocházím z rodiny, která nějakým způsobem měla vždy vztah k hudbě a tuto lásku předala i mně.  Ať už to byl taťka, který nám se sestrou vždy hrával před spaním na kytaru a zpíval, maminka zpívající ukolébavky, anebo děda, co hrával na akordeon, pouštěl světové kousky vážné hudby a vyprávěl příběhy o Beethovenovi či Mozartovi. Už odmalička jsem se učila hrát na klavír, u kterého jsem však nevydržela. Později přišla kytara, ta už mi však zůstala do dneška. Někdy ke konci základní školy jsem složila svou první píseň – Nostalgickou – byla to nudná hodina, o čem, to už si vážně nepamatuji, a já se psaním aspoň zabavila. Chodívala jsem do sboru na naši ZUŠ ve Svinově, na sólový zpěv jsem si tehdy netroufla. To přišlo až později, v roce 2012, kdy jsem nastoupila na sólový zpěv ZUŠ Eduarda Marhuly v Ostravě, pod vedením paní prof. Libuše Klusové, která mě čtyři roky trpělivě učila technikám a zásadám práce s hlasem, lidovkám či populáru. Mnoho cenných rad a informací mi pak dala lekce u hlasové koučky v Praze, paní Johany Teryngerové, kterou jsem navštívila na podzim roku 2015. Škoda, že takových koučů není v Česku více, myslím, že je to něco, co u nás dosti chybí.

Na pódium si zvykám zhruba od roku 2012, to jsem se na něj poprvé „vyškrábala“ v rámci ostravského projektu Na pódiu-Open mic, který funguje v Ostravě dodnes pod taktovkou ostravského písničkáře Davida Bartoše. Jsem za tu příležitost velmi vděčná, byl to takový start a vstoupení do nových a neznámých vod. Po nějaké době mě začala lákat spolupráce s dalšími hudebníky, které by bavilo to, co dělám, a mou tvorbu by podpořili. Poslední dva roky se mi výborně osvědčila spolupráce s baskytaristou Markem Paučkem, který taktéž přispívá k repertoáru vlastními kousky, a skvělým bubeníkem Martinem Jurkovským. Poměrně nově taktéž vystupujeme s báječným muzikantem a především hercem ostravské komorní scény Aréna, Vladislavem Georgievem – ten písně doplňuje o nádherný zvuk houslí či akordeonu.

Vím, že studuješ psychologii. Tvé texty jsou oduševnělé a nadčasové. Třeba jednou budeš léčit lidské duše nejen zpěvem, ale i psychoterapií…

Děkuji. Některé (pěkné) písničky složil i Marek Pauček, který do nich vnáší zase trošku něco jiného, především prvky jazzu a blues, jinak si hudbu i texty skládám sama. Mám za sebou dva roky studia jednooborové Psychologie, kterou mám v plánu rozhodně dostudovat a věnovat se jí i profesně. Velmi mě láká práce s klientem, ať už by to bylo v rámci poradenství či psychoterapie, ale dokážu si představit i práci se skupinou. Hudba je však má životní vášeň, a tak nějak cítím, že mě to nejspíš jen tak neopustí.

 

A co další vášně a koníčky?

Miluji běh, a tu neskutečnou svobodu, kterou přináší, stejně jako pocit radosti a štěstí (to když se vyplavuje dopamin:)). Sport už ke mě tak nějak patří, kdysi jsem se závodně věnovala několik let tanci, a dnes si už bez pohybu nedovedu svůj život dost dobře představit. Mám ráda všechno přirozené, takže do posilovny zamířím opravdu zřídkakdy. Ke sportu nás vedli už od malička, zkoušela jsem basketbal, ale ten mě úplně neoslovil, a po roce jsem s ním skončila. Ze všeho nejvíc si snad užívám pobyt v přírodě, horskou turistiku, příroda má totiž tu magickou moc zklidnit a uzemnit tu mou mnohdy roztěkanou mysl z každodenních povinností. Tanec zase umožňuje napojení na tělo, to říkají i psychologové :).

Všimla jsem si, že umíš výborně španělsky. Ty španělské písničky jsou nádherné a nutí člověka k tanci. Prý se z tebe ve Španělsku stala vegetariánka…

Strávila jsem ve Španělsku nějaký čas a v létě na pracovní stáži jsem tam přestala jíst maso. Neplánovala jsem to ze dne na den, spíš to přišlo postupně a nenásilně. Když člověk vidí na talíři pořád to stejné, postupem času se mu to zprotiví. Já už pak maso a ryby nemohla ani vidět. A když jsem si uvědomila, že už jsem tři týdny nic takového nepozřela a neubralo mi to ani energii nutnou k lítání po hotelové restauraci a obskakování hostů, začala jsem o tom konceptu vegetariánství přemýšlet. Po návratu mi doma nenásilně nabízeli aspoň tu šunku, ale když viděli, že to na mě úplně neplatí, vzdali to. Myslím, že určitou roli sehrálo i to, že ve stejné době se ze studijního pobytu vracela domů i má starší sestra, která mi v mnohém byla vzorem a taktéž přestávala jíst maso. Dost jsem se pak zajímala i o etiku chovu a veškerou tuto problematiku. Dnes už to mám tak, že si ryby či maso občas dám, když si tělo řekne. A když už jsme u té stravy, také jsem v určitém období vyloučila i mléčné výrobky, které mě zbytečně zahleňovaly, lépe se mi pak zpívalo.

A co by sis přála do budoucna pro sebe nebo pro kapelu?

Na podzim letím v rámci studijního pobytu na pár měsíců do Irska, tak budeme mít menší hudební prázdniny. Před odletem však chceme ještě nahrát několik písní obohacených o housle a akordeon s novým členem kapely. Vyjdou pak v podobě siglu během podzimu. Mým přáním do budoucna je nahrát profesionální CD, více vystupovat a zkusit oslovit větší skupinu lidí, třeba i nějaké hudební producenty, které by naše hudba mohla zaujmout. A hlavně si to hraní a tvoření stále tak užívat, stejně jako život samotný, dělat radosti, nejen sobě, ale i druhým lidem. A vykouzlit tak třeba úsměvy na více tvářích :).

Foto: archiv

< Předchozí		Další >