Co je nového ve filozofii?

co je noveho ve filozofii perex Pro začátek bychom měli poznamenat, že název knihy je zavádějící. Kniha Co je nového ve filosofii nereflektuje nejnovější proudy ve filosofii, neproblematizuje nové směry, ani nezodpovídá aktuální filosofické otázky jako takové. Název tedy vnímám jako ryze pro účely edice Co je nového. To možná publikaci do jisté míry ubližuje. Dle názvu bychom mohli nabýt dojmu, že knihu by si měl přečíst především čtenář, jenž chce jakýsi přehled o stavu současné filosofie. Jenomže tomu tak není. Kniha je totiž určitým úvodem a vpravením do postmoderní filosofie, tedy do filosofie současné, avšak nijak nové.

Petříček tak začíná s reflexí samotné existence metafyziky a jejího konce. Navazuje na kladení otázek poststrukturalistů a postmodernistů. V jejich šlépějích následuje epistemologií samotné události, horizonty našeho porozumění. Následně vztahuje chápání filosofie k vlastním dějinám. Jako mezník je pro něj myšlení Nietzscheho, ale spíše díky tomu, že na jeho konstatování „bůh je mrtev“ navazovali mnozí postmoderní filosofové. Moderna v podstatě končí, když zcela umírá garant ideálů a norem, za jakého můžeme považovat právě boha. Zde končí jeden horizont události a tím také zakládá nový, který počíná, a proto jej ještě nemůžeme objektivně posoudit. A zde začínají otázky Petříčka. Jaká je diagnóza doby, co můžeme čekat dál. Tradiční metafyzika skončila, s ní končí i pravda jsoucího, rozvrh vědění.

Na Nietzscheho navazuje Heideggerem, vyrovnává se se strukturalisty jako je například Lacan, Benjamin. Polemizuje společně s Deleuzem, Derridou a odkazuje v mnohém na Lyotarda. Zajímavým prvkem je i navazování na Vopěnkovy Rozpravy s geometrií v chápání pojmu hranice, čímž zároveň pokládá styčné body do dalších kapitol. Postmoderna se tak jeví jako hravost s pojmy, je plná intertextuálních odkazů, ale též se jeví jako doba odchylování a neustálé neukončenosti jazykových her, které zasahují i do mimojazykového chápání světa, tedy do nereprezentovatelného smyslu věcí, jež jsou zastupovány reprezentovanými pojmy.

Teprve v poslední kapitole se Petříček obrací k 21. století. Vysvětluje směr svého myšlení, jak nahlíží na minulost, aby mohl chápat přítomnost. Mohli bychom v tom taktéž vidět odkaz na myšlenku, že nelze objektivně hodnotit stávající bez odstupu času. V postmoderně můžeme vnímat tolik komplikovaně chápanou pluralitu názorů a tolerance, která onu dobu zároveň vymezuje.

Chápu publikaci spíše jako soubor esejů vyjadřující se k postmoderně. Nicméně zde vyvstává otázka, zda tu stále ještě postmoderna trvá. A zda to je opravdu příspěvek k tomu, co je nového ve filosofii.

Ukázka z knihy:

„Proč číst filosofické knihy? Nikoliv kvůli tomu, abychom se nějak poučili z toho, co říkají, a rozšířili své znalosti, nýbrž proto, aby nám dávaly smysl. Stává se to jen zřídka, protože se musí setkat se zkušeností svého čtenáře a s jeho přítomností, aby je mohl kontra-aktualizovat (jak by řekl Gilles Deleuze), ale stojí to za to. Ale bez toho, že bychom je četli, se to nestane. Pokud k tomu dojde, mohou se stát novým smyslovým orgánem, který otevírá cestu k jinému vztahu ke světu. Neboť, jak je třeba stále opakovat, myslíme jen tehdy, jsme-li k tomu donuceni.“

O autorovi:

Miroslav Petříček (*1951) je český filosof a žák Jana Patočky, kterým byl i zásadně ovlivněn a v době normalizace k němu docházel na bytové semináře. Také přispíval do samizdatových sborníků a časopisů. Svým záměrem se specifikuje především na postmoderní filosofii, jeho mnohé překlady pocházejí z francouzštiny a němčiny. V roce 2007 je jmenován profesorem pro obor filmové, televizní a fotografické umění a nová média. V současné době působí jako profesor na FF UK a FAMU.