Máme malé dítě a chceme ho něco naučit. Všechny babičky a sousedky bedlivě sledují, co ta naše ratolest už umí. Koukají, jestli má ještě dudlík, jestli udělá „pápá“ nebo co už umí říct. A my, matky prvních dětí, zcela nepřipravené, improvizujeme.

 

Snažíme se postupovat podle očekávání okolí. V půl roce by mělo umět tohle, v roce tamto a v roce a půl…COŽE? Ještě má pleny? No tak to je strašné! To je matka líná flundra, která hřeší na pohodlí papírových plenek. AHA, docela hezky mluví…no tak to s tou matkou tak strašné třeba nebude. Vypadá to, že se mu hodně věnuje… 

Asi to tak nebude. Ani v jednom z příkladů. Ale fakt je, že se jistě dají komunikační schopnosti potomka podpořit, pokud má samo snahu mluvit. O metodách rozvoje řeči se tady nebudu rozepisovat. Nejsem odborník na logopedii ani dětskou psychologii, ale docela se vyznám v knížkách. Doposud jsem se zajímala hlavně o beletrii a populárně naučnou literaturu pro dospělé, ale teď jsem si vzala za úkol udělat průzkum mezi dětskými knihami. Postupně se s vámi budu dělit o své poznatky. 

Dnes chci napsat o knížkách říkanek a básniček. Velmi mě překvapilo, kolik jich český trh nabízí. Kolik různých nakladatelství, autorů a ilustrátorů se jim věnuje.  Z velmi povedených vybírám čtyři tituly. „Jan Vodňanský dětem“, ilustrace Ladislava Pechová, „Nejmilejší české říkanky“, ilustrace Ladislava Pechová, „Dědovy říkanky Zvířátka“ od Michala Krause a s ilustracemi Josefa Quise a v neposlední řadě „Velká kniha pohádek“ od Marie Kubátové s překrásnými ilustracemi mé oblíbené Heleny Zmatlíkové. Poslední jmenovaná vlastně není knihou říkanek, ale zařadila jsem ji do výběru, protože, byť se jedná o pohádky, hodně říkanek obsahuje.

„Velká kniha pohádek“ - o nádherných ilustracích jsem se již zmínila, ale hlavně mě okouzlily pohádky samotné. Jsou moc milé, a jak by se dnes moderně řeklo „baby friendly“. V neposlední řadě je podstatné, že mají velká písmena, která jsou nezbytná nejen, když se dítko později učí samo číst, ale je to i výhodné pro unavené rodiče, kteří předčítají večer při tlumeném osvětlení dětem před spaním. 

„Dědovy říkanky“ si mě získaly hlavně proto, že jsou celé o zvířátkách. Musím se zde podělit o motto knížky, které se mi moc zalíbilo. 

Často se všem dětem snívá, 
zvířátka že mají živá. 
Někdo by chtěl štěňátko, 
jiný zase koťátko. 

Hraček mají plný byt,
hračka ale nemá cit. 
Lásku nedá plyšáček,
ale živý čumáček. 

Mnoho jich je kolem nás,
doma, venku, v ZOO zas. 
Teď si přečti říkanky, 
v názvu hledej hádanky. 

„Nejmilejší české říkanky“ jsou tenkým souborem známých českých říkanek. Vždyť kdo by neznal „Halí, belí“, „Šla Nanynka do zelí“ nebo třeba „Pekař peče housky“. Ta mi udělala velikou radost, protože mi oživila vzpomínky na mé dětství a osvěžila paměť na básničky, byť notoricky známé, časem zapomenuté. 

„Jan Vodňanský dětem“ bylo pro mě trochu překvapení. Nakonec jsem se rozhodla, že milé. Zde už se jedná spíše o „básně“ pro děti. Jsou roztomilé a laskavé, ale některé poněkud náročnější ve srovnání s předchozími knihami. Ani ilustrace Ladislavy Pechové nejsou prvoplánově líbivé a za každou cenu roztomilé. Z toho důvodu bych tuto knihu pořídila až trochu většímu dítěti, které už umí dobře mluvit a je schopno upřít pozornost na trošku delší dobu. 

Každopádně mě opět tyto knihy utvrdily v tom, že máme skvělé autory a ilustrátory. A také v tom, že moje dcera nebude mít nouzi o kvalitní čtivo. 

„Dědovy říkanky“, „Nejmilejší české říkanky“, „Jan Vodňanský dětem“ , „Velká kniha pohádek“

Vydáno: 2013 
Vydalo nakladatelství: Fragment 
Hodnocení: 95%
Zdroj: www.bux.cz

< Předchozí		Další >