Sedím v kupé rychlíku Praha – České Budějovice, od stanice Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla můj odřený tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle se ještě houpe cedulka letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lístek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vypadá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu je barevné logo holandské letecké společnosti. Popsala jsem ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češka, se kterou se už čtyři roky trápí, a tohle? On, který má ve všem systém a vyznává řád. (strana 9)

Hana nebyla doma patnáct let, po celou dobu se „toulala“ světem. Jako kdyby se bála někde zakořenit, jako kdyby se bála mít nějaké místo za svoje. Teď jede domů – za tátou, bráchou, kamarády z dětství a mládí, lidmi, které měla a má ráda. Jen vztahy s nimi se nějak zauzlovaly – tenkrát… Co ji čeká? Objetí či odmítnutí?

Hana měla v patnácti letech jasně nalinkovaný život, chtěla žít doma na vsi, hodlala se vdát, učit v malotřídce, žít v chalupě, co tu stála roky nad řekou a voněla po předcích. Jenže její plán drsně narušilo rozhodnutí shora. Výstavba elektrárny si žádala konec několika obcí. Která chalupa přežije – a v ní její obyvatelé – a která ne, určovala kóta 370,5. To byla hranice, jež znamenala konec domů, zahrad, polí: konec kořenů. Všichni žijící pod kótou se měli odstěhovat, také Hančina rodina. Ona se rozhodla bojovat, nechtěla opustit jihočeskou vísku, kraj, který tolik milovala. Vydržela dlouho, tvrdošíjně se držela nejdřív „rodné hroudy“, později domu svého přítele, ale boj s úřady prohrála. Rozbilo se všechno, na čem si vystavěla vlastní život…

Osud několika jihočeských vísek naboural vztahy, které jsou základem spokojenosti každého z nás. Všichni se museli vzdát, odejít z opuštěné vesnice. Někteří odešli do „nového“ rádi, jiní situaci psychicky nezvládli, pocit vykořenění se jim hluboko usadil v duši. I Haně. Tenkrát netušila, že k návratu „domů“ se odhodlá za dlouhých patnáct let.

Teď se vrací. Je načase navázat zpřetrhané nitky… Hanka se vrací na místo činu, netuší, co ji čeká, neví, zda se napraví vše, co možná sama kdysi pokazila. Jak ji přijme táta, se kterým to bylo vždycky složité? Najde bratra? Co vlastně dělá? A co holky – nejlepší kamarádky – Anna a Olina. O Annu se tolik nebojí, ale Olina? Vždyť jí tenkrát přebrala kluka, dokonce s ním žila a chtěla s ním založit rodinu, nemluvily spolu už tehdy, dá se to vůbec napravit? Kam se asi poděl ten, kvůli kterému se s největší kamarádkou od dětství rozkmotřila? Na začátku cesty je plno otázek, co bude na jejím konci?

Jiří Hájíček rozehrál příběh jihočeské vísky osmdesátých let. Skvělá „vesnická próza“ moderní doby. Voní životem, září ve všech barvách lidských citů, pocitů a nálad, plyne ve vlnách od zármutku ke štěstí, od zrady k pochopení. Nic není černobílé, nic není bez kliček, objížděk a kotrmelců. Autor skvěle evokuje osmdesátá léta na vesnici, umožňuje, aby se čtenáři, byť sami nemají podobnou životní zkušenost, dokázali vcítit, ztotožnit se s hrdiny příběhu. Dávkuje jednotlivé osudy po částech, prolíná minulost se současností, nutí k vlastnímu úsudku i vzpomínkám. Nezůstal jenom v jedné rovině, v rovině kroniky doby (jak toto spojení nemám příliš ráda, jiné mne nenapadlo), rozevřel před námi vějíř dokonale vyváženého románu, kde nic není náhodné a vše má příčinu. Autor skvěle fabuluje, ale nikdo netuší, zda nejde o skutečné vzpomínky, o realitu, protože vše se zdá být možné, skutečné. Opravdový román o opravdovém životě? Ano, tak bych asi Hájíčkovu prózu nazvala v literárním semináři. Jako čtenářka děkuji – děkuji za velmi dobře strávený čas nad stránkami silného příběhu.

Jiří Hájíček (1967) žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela Zloději zelených koní. Je autorem románu Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní, román Selský baroko vyšel v angličtině, italštině, chorvatštině a maďarštině.

Jiří Hájíček: Rybí krev
Nakladatelství Host, 2012

zdroj pramenů: www.hostbrno.cz