Každá matka chrání své dítě, má to v sobě zakódováno. A v mezní situaci každá dokáže zdolat jakoukoliv hranici, jen aby pomohla vlastnímu dítěti. Někdy musí popřít sama sebe, aby potomka zachránila, jindy se postaví proti němu v domnění, že je to nejlepší cesta! I matky kdysi bývaly dcerami. Tedy i ony bývaly ochraňované podle nejlepších úmyslů jejich matek. A o tom je historický román Pavola Rankova.

 

Stěžejním příběhem je osud Zuzany Laukové, mladičké slovenské dívky, která na konci druhé světové války miluje celým svým dívčím srdcem ruského partyzána Alexeje. Těší se, že s ním odejde k němu domů, založí rodinu a ona bude jen a jen šťastná. Její matce se rostoucí milostný vztah dcery nelíbí. Omlouvá ji sama před sebou, ale byla by radši, kdyby ten „bolševik“ zmizel, pokud možno hned. Jednoho rána, když Alexej odchází od své milované, znenadání k chalupě Laukových dorazí Němci a partyzána při přestřelce zastřelí. Zuzana je nešťastná, zhroutil se jí celý svět. Brzy na to zjistí, že čeká Alexejovo dítě. Své matce nic neřekne, čeká, že s mírem přijde klid a ona bude moct vychovat svého potomka tak, jak by ho asi vychovával jeho otec.

Jenže konec války pro ni neznamená klid a mír, s ním přichází zatčení. Je obviněna ze zrady a s Němkami a Polkami zavlečena coby zrádkyně do sovětského gulagu. Podle rozsudku sovětského soudu Alexeje udala gestapu. Nikdo ji vlastně nevyslyšel, nikdo nebere na zřetel její výpověď, nikoho nezajímá, že nosí pod srdcem Alexejovo dítě. Kdykoliv se ozve proti rozsudku, čeká ji jen bití či jiný tvrdý trest. Přesto se jí podaří přežít osm let nesmírného strádání a ponižování. V lágru porodí syna. Aby jí nebyl odebrán, přistoupí na nátlak táborové velitelky Iriny a syna se vzdá v její prospěch. Velitelka jí povolí být vlastnímu dítěti nablízku, žárlivě ji však střeží a krutě trestá, jakmile má pocit, že Ljoša, teď už úředně velitelčin syn, víc tíhne k „ťotě Zuze“.

Dvacátého šestého, tedy v den svátku svatého Štěpána, prvního mučedníka, jsem si připomínala smutné výročí smrti svého snoubence Alexeje. V ten den si mě Irina předvolala do kanceláře. K velitelce jsme chodily jen výjimečně, takže jsem hned věděla, že jde o něco důležitého, a důležité znamenalo v lágru nedobré. Snažila jsem se utěšit, že si mě předvolala jenom proto, abych jí uklidila, ale dobře jsem věděla, co mě asi čeká. Zmocnila se mě taková úzkost, že jsem sotva dokázala přimět své nohy, aby šly. Nemohla jsem ani polknout a dala se do mě taková zima, že jsem se třásla jako osika. Přitom to ráno začala obleva a místo sněhu se z šedivých mraků valily proudy vody.
„Lavkovna, víš, co čeká tvoje dítě?“ zeptala se mě hned Irina.
Mlčela jsem.
„Tak víš?“
Z té beznaděje se mi v hlavě zrodil jakýsi naivní nápad, abych se pokusila předstírat, že o ničem nevím nebo že nerozumím rusky, a tak získala čas.
„Tvoje dítě dovršilo tři měsíce a to znamená, že by se o něho měl začít starat sovětský stát… teda dětskij dom. Takové jsou předpisy, to nezáleží na mně, ani na… doktorovi.“
Stále jsem mlčela. Mátl mě velitelčin nezvykle tichý hlas, zněl, jako by se zbavovala zodpovědnosti nebo se dokonce omlouvala. Napadlo mě, že teď bych ji asi mohla i poprosit, aby mi dovolila vrátit se k synovi, protože v nejbližších dnech, možná dokonce už dnes, ho ztratím.
Lejtenant popošla k oknu.
„Nejdřív tolik sněhu a teď prší. Nesplním prosincový plán,“ povzdechla si, ale vzápětí jako by se vzpamatovala ze své vlastní slabosti a přísně mi nakázala: „Sedni si!“
Sesunula jsem se na gauč. Irina přistoupila ke svému stolu. Přeměřila si mě pohledem a potom se začala prohrabovat v papírech. Několik jich vytáhla a rozložila na stole.
„Když podepíšeš prohlášení, že se vzdáváš svého syna, osvojím si ho.“
Chvíli mi trvalo, než jsem začala chápat přesný smysl jejích slov.
„Co se na mě tak hloupě díváš? Řekla jsem to přece jasně. Tady podepiš, že se vzdáváš svého syna, a já si ho osvojím.“ (strana 137/138)

Po smrti Stalina přichází amnestie, Zuzana se může vrátit domů na Slovensko. Jenže bez vlastního syna. Její malý Alexej je podle dokladů občanem Sovětského svazu a kolem krku nosí pionýrský šátek. Zuzana se nemíní vzdát, o své dítě bojuje dál. Po návratu do vlasti se okamžitě obrací se žádostí na sovětské velvyslanectví. Po dlouhém projednávání, ověřování ze strany Sovětů, opětovném nařčení z udavačství se nakonec dozví, kdo skutečně udal gestapu jejího snoubence. S hrůzou se dozvídá, že to udělala její vlastní matka, kterou donutí k přiznání, bez něho by totiž Zuzanina syna domů sovětské úřady nepustily.

Zuzana Lauková starší je zatčena a odsouzena k třinácti rokům. Její dcera Zuzana ji nenávidí, zároveň trpí, že ji k přiznání donutila. Útěchou v rozporuplné situaci je jí jen skutečnost, že konečně bude žít s vlastním synem. Jenže Alexej by radši zůstal s Irinou, u ní se cítí doma. Na Slovensku se mu nelíbí. Vlastně úplně nejraději by měl obě – Irinu i Zuzu. To je jeho sen: když nemá otce, proč by nemohl mít dvě maminky? Má je obě rád. Nechápe, proč by měl odteď být jenom s jednou.

Dávná minulost je v románu propojena se současností prostřednictvím studentky Lucii Herlianské, které Zuzana Lauková vypráví na sklonku života svůj pozoruhodný a velmi silný životní příběh. Příběh, který se má stát základem studentčiny magisterské práce. Lucia se k Zuzaně upne víc, než by měla, hledá v ní oporu moudré babičky. V té době sama řeší vlastní těhotenství. Profesor a vedoucí diplomové práce i vlastní matka jí doporučují interrupci. Lucia je zásadně proti. Odmítá poslouchat, proč její matka chce, aby těhotenství přerušila. Ona hodlá porodit potomka, ale současně sobecky předpokládá, že jí budoucí babička bude s rodičovstvím pomáhat. Aby nemusela čelit stupňovanému nátlaku, uteče z domova, chce tím i trochu potrestat svou matku, že jí brání mít vlastní dítě.

Pavol Rankov čtenářům zprostředkoval příběh silných a tvrdých žen vůči svým matkám, zároveň však bojácných a křehkých vůči vlastním dětem. Jednotlivé linie románu jdou vedle sebe, zdálo by se, že nezávisle, avšak v pravém okamžiku se propojí a vytvoří jednolitý příběh. Příběh matek a jejich dcer, které se v určité chvíli také stávají matkami. Rankov je ve svém románu věcný, stručný, střídá detail s širším rozhledem, nepřehání při líčení hrůz, kterými jeho hrdinky procházejí. Díky tomu z příběhu neční patos, líčení nepůsobí křečovitě a upjatě. Naopak díky jednoduchému stylu vyprávění, jež je proloženo ruskými, polskými i německými výrazy a přesně odpovídá charakteru vyprávějící ženy, se zlo, závist, strach, pokora i odvaha objevují jako dané stavy, naprosto přirozeně odhalují složitost lidského chování a jednání v mezních situacích. Velmi silný příběh zasáhne čtenáře. Umným střídáním minulosti se současností podněcuje autor čtenářův zájem číst dál, hledat východiska a cesty z těžkých situací, chápat a odpouštět spolu s hrdinkami. Možná v pasážích, kde studentka s docentem rozebírají části její diplomové práce, se zdá být jazyk až příliš odborný, ale právě v kontrastu s prostou výpovědí hlavní hrdinky odhaluje charaktery mnohem působivěji, než by dokázal odhalit mnohostránkový popis postavy.

Silný příběh o silných ženách. Všechny chtěly a chtějí chránit své děti. Někdy za cenu oběti nejvyšší – vlastního zatracení ze strany potomků.

Název: Matky
Autor: Pavol Rankov
Překladatel: Jana Faschngbauerová
Žánr: román
Vydáno: 2013
Stran: 272
Vydalo nakladatelství: Host, 2013

Hodnocení: 85 %

Zdroj: www.hostbrno.cz

< Předchozí		Další >