Torey L. Hayden „SEBRANKA“

sebranka 200 Poprvé jsem se setkala se jménem Torey L. Hayden při četbě její knížky „Spratek“. Protože jsem se speciální pedagogikou nikdy nezabývala a popravdě se nesetkala ani s podobným typem dětí, byla jsem při četbě vyděšená a dojatá. Proto přímo hladově jsem sáhla po její další knize „Sebranka“. A opět jsem se dostala do pocitu dojetí, ale teď už ne děsu, ale zájmu.

Na internetu jsem začala pátrat po autorce a setkala jsem se s pojmem pro mne také dosud neznámým - non fiction. A myslím, že jeho vysvětlení – literární žánr na rozhraní románu a reportáže – přesně sedí na obě autorčina díla, která jsem zatím přečetla.

Zatímco ve Spratkovi se autorka hlavně zabývala osudem jedné dívky, v Sebrance má k dispozici osudy hned čtyř dětí. Sedmileté Lori, jedné z dvojčat, která měla tu smůlu, že ji si vybrali rodiče k týrání, při kterém došlo k úrazu hlavy a poškození mozku, takže Lori nedokáže číst ani psát. Jinak je inteligentní, ale kvůli tomuto problému, necitlivosti a nechápavosti učitelky „normální“ třídy se nedokáže začlenit mezi spolužáky. Proto chodí do třídy k Torey.

Druhým dítětem ve třídě byl Booth Birney Franklin, kterému všichni říkali jen Boo. Zřejmě byl autista, protože se různě vrtěl, točil, nemluvil, jen opakoval různé slogany a zprávy, neměl ani základní hygienické návyky, takže byly nutné plenky. Občas dostával přímo ničivé a sebezničující záchvaty, takže ho bylo nutné neustále hlídat. Nevnímal okolí a žil ve vlastním světě. Toužebným přáním jeho matky bylo, aby jí někdy řekl „mami“. (A to je příklad chvíle, kdy jsem slzela. Člověk si uvědomí, že to, co je pro mne samozřejmé, je pro někoho nedostižné)

Jako třetí do třídy přibyl desetiletý Tomaso, který si velmi zakládal na svém španělském původu. Bohužel byl svědkem toho, jak jeho nevlastní matka zabila jeho otce. S jeho nebytím se nedokázal smířit a snažil se přesvědčit sebe i okolí, že žije. Tomaso nyní žije v pořadí asi u desátých pěstounů, mezitím občas o něho pečovali „příbuzní“. Tomu, že jeho nikdo nemá rád, se vědomě brání tím, že nechce nikoho mít rád on. Je vulgární, vzteklý a ničící.

Poslední do třídy přišla dvanáctiletá Claudia. Vzorná žákyně šesté třídy církevní školy. Jejím problémem bylo předčasné těhotenství. Pocházela z rodiny vyšší společenské třídy a potřebovala někde v skrytu vydržet do porodu a získat vysvědčení. Byla klidná, stydlivá a Torey ve třídě velmi nápomocná.

Při psaní spisovatelka hojně užívá přímé řeči, dialogů a velmi dobrých popisů situací a pocitů. Autorka, bohatě vybavená teoretickými znalostmi speciální pedagogiky a praktickými zkušenostmi ze svých předchozích tříd, stále musí hledat nové cesty, jak navázat kontakt s dětmi, naučit je praktickým věcem, ale i tomu, jak vyjít s ostatními lidmi. Řekla bych, že více než teorie jí pomáhá cit a intuice. Také se zabývá rušením speciálních a zvláštních škol a začleňováním takto postižených dětí do tzv. „normálních tříd“. Přináší to potíže na obou stranách - zdravé děti to zdržuje a někdy vytváří i pocity nadřazenosti, u postižených pocity méněcennosti a frustraci. Je to nejen americký problém, ale i náš. Podle mě tady musí rozhodnout někdo velmi odpovědný a empatický a o každém dítěti zvlášť. Dala bych knížky této autorky jako povinnou četbu příslušným úředníkům, politikům a zejména studentům speciální pedagogiky. Mnozí rodiče si po přečtení této knížky uvědomí, že zdravé dítě, které sice občas málo či hodně zazlobí, je vlastně malý zázrak, za který má být člověk vděčný.

Autorka své „děti“ dále sleduje a vidí, že mnohé z nich, které už společnost zavrhla, dokáže se za účinné pomoci schopného pedagoga opět do společnosti zařadit a najít si své místo.

Pro mne to znamená, že další knížky Torey L. Hayden najdou vždy své místo v mé knihovničce.

sebranka